Klášter Králíky trůní na kopci nad městem. Obepíná ho zeď, jako by měl vnitřní svět sám pro sebe. Stoupá se tam křížovou cestou ve stínu stromů v aleji. Kaple Svatých schodů je takový domeček uprostřed areálu. Kdo to tam nahoru po Svatých schodech vydře po kolenou, může se podívat zblízka na obraz, ale to bych předbíhal.
Bolely mě nohy už na pátém schodě. Což je asi účel. Ale po Svatých schodech v klášteře na Hoře Matky Boží v Králíkách je přísně zakázáno stoupat jinak. Tak velí tradice, protože tamější schody ve speciální kapli uprostřed rajského dvora jsou kopií schodů, po kterých stoupal Kristus k Pilátovi v jeho paláci v Jeruzalémě (ale ten kráčel).
Hora Matky Boží Hedeč
Ze skupinky turistů shromážděných na místě jsem byl jediný, kdo to po kolenou zkusil. Musím se přiznat, že jsem se trochu styděl, že mě budou pokládat za nějakého náboženského fanatika. Zpíval jsem si v duchu známou píseň Ivana Hlase a cítil každé naražené místo na nohou měsíce dozadu. Nakonec jsem schody zdolal a pohlédl na obraz, který představuje právě ten temný jeruzalémský Pilátův hrad. Zpátky už se naštěstí může jít dolů „po svých“ po některém ze dvou postranních schodišť.
Klášter má však i temnou historii, sloužil v 50. letech jako komunistický koncentrák pro kněze a mnichy, kam jich bylo svezeno pět set a žili tam za velmi tvrdých podmínek.
Narazíte tu ovšem i na zajímavé kuriozity. Určitě doporučuji „dušičkovou kapli“ plnou vyřazených kostlivců a lebek, která připomíná nějaký mexický zombie karneval a také u nás nemá obdoby.
Od kláštera je krásný výhled na Kralický Sněžník a na asi sedm kilometrů vzdálenou Stezku v oblacích na sousedním vrchu nad Dolní Moravou. To je ta známá konstrukce na temeni kopce, která vypadá jako něco mezi horskou dráhou, lešením a tobogánem. Tak vzhůru do oblak.
Monstrum v oblacích
Když se u nás investor musí s ochranáři a památkáři dohadovat o tvaru každého okna, tak moc nechápu, jak se podařilo prosadit tuhle mamutí konstrukci v horách. „Stezka v oblacích“ v Dolní Moravě je opravdové monstrum – 380 tun oceli, výška 55 metrů, délka chodníku 750 metrů. Ale zamiloval jsem si ji.
Je jako gigantická horská dráha, která odletěla z Matějské pouti na kopec Slamník ke Kralickému Sněžníku. Všichni k ní jeli lanovkou, já to vyšlápl po sjezdovce. Stezka je tak velká, že z údolí vypadá blízko, ale málem jsem vypustil při výstupu duši.
V podstatě jde o rozhlednu, na jejíž vrcholovou plošinu se stoupá po dlouhém, jako had se vinoucím chodníku. Aby lidé stihli co nejvíc fotek. Cestou nahoru vám krátí čas „naučná stezka“, kde jsem se dozvěděl leccos o okolních zajímavostech. Třeba první nákladní lanovka vedla na „Kraličák“ už v roce 1937. Dolů to můžete sjet v příznivé roční době na toboganu, v zimě to nešlo.
Stezka v oblacích se už stala takovou ikonou, že skoro překvapí, že stojí teprve od roku 2015. Od té doby vyrostly v Česku konstrukce skrz koruny stromů i kdeco jiného, ale tato je prostě nejlepší. Na panelech na vrcholu se jako rozhledový bod v dálce uvádí i „Brno“ (vzdálené přes 100 kilometrů). Nevím, zda to není přehnané, ale když jsou z Brdů vidět Alpy...
Ještě jedno překvapení pak čeká úplně nahoře. Síť z bytelných lan, na kterou může člověk stoupnout a pod sebou v mezerách mezi lany… má údolí s Dolní Moravou. Zpočátku jsem si říkal, že zrovna takovou zábavu fakt nemusím, ale pak mi to nedalo a těch pár „kroků zkoušky“ jsem udělal. Lana se neprohnula ani o milimetr.
Od loňska se vedle Stezky v oblacích vypíná ještě „Nebeský most“ Skybridge. Měří 721 metrů a momentálně je nejdelší na světě – než zase Švýcaři nebo Číňané nepostaví nějaký rekordnější.
Také jsem se po něm prošel. Měl jsem ho v dubnové úterý sám pro sebe, nikdo jiný tam nebyl. Zažil jsem tam zvláštní pocit osamělosti a také pocit, že mohu skoro létat. Stojí to za to.
Kralická raketa
Od loňska také stojí nová rozhledna na polské straně Kralického Sněžníku. Kralický Sněžník (1 424 m.n.m.) je vedle Sněžky, Lysé hory a Pradědu jednou z našich nejdůležitějších hor. Nejvyšší hora třetího nejvyššího pohoří ČR. Co na tom, že pohoří Kralický Sněžník je opravdu malé (délka hřebenu 16 km). Na rozdíl od ostatních zmíněných hor je Sněžník jediný, kde není žádné obydlí. Vrchol byl donedávna trochu opomíjený. Byl jsem tu jako dítě s tátou a tehdy mi to přišlo jako výšlap do velehor. Dnes taky, protože jsem zvolil náročnou trasu až ze Starého Města pod Sněžníkem.
Dne 29. září 2022 byla na polské straně hory otevřena nová rozhledna. Stavbu provázely kontroverze, jestli to není přílišné monstrum, které ničí přírodu a je vlastně zbytečné, protože z vrcholu je vidět i bez něj. Myslím, že v sousedství Stezky v oblacích je to skoro jedno.
Musím věž rehabilitovat, protože je krásná a podle mě je výhled atraktivnější než ze země pod ní. Vypadá jako raketa, která odtud vzápětí někam odletí. Vstup je volný a i ve všední den byla věž v obležení polských turistů. Čechů sem chodí méně. Bohužel na vrcholu ještě chybělo panorama se jmény hor.
Obletovaný slon
Na Kralickém Sněžníku najdete také pramen řeky Moravy, která vytéká z takové jakoby kamenné vodárny za vraty. Plní malé jezírko, kde se každý opláchne a odvážlivci i napijí.
Ale nejpopulárnějším a nejroztomilejším objektem na Sněžníku je samozřejmě socha slůněte na sloupu. Plastika byla postavena na hoře v roce 1932 německým horským spolkem Jescher, jehož byl sloník maskotem. Lidé po něm lezou, fotí se a ...jemu to nevadí. Členové spolku tvrdili, že když kýchne slon, vydává zvuk „Ješšš“ a odtud už je krůček ke slovu Jescher.
Z Kralického Sněžníku jsem se po pár hodinách dostal až do Králík do krčmy U Lípy, kde mají stěnu plnou historických fotek. A ta Lichtensteinova chata je tam na fotce ještě stojící v době své největší slávy. Dojal jsem se a hospodskému fotku nezapomněl pochválit.
