Cesta leteckými přískoky přes Vídeň a Lisabon nám zabrala bezmála čtyřiadvacet hodin. Ne zrovna komfortní let nás nutí vzdát hold všem mazákům, kteří na letišti v Ponta Delgada – kde my vystupujeme – nasedají ještě na třetí let na Flores, nejzápadnější zastávku Azorského souostroví.
To my se raději skromně přidržíme souše ostrova São Miguel, který místní nazývají Ilha Verde – Zelený ostrov. A právem.
Po rozplizlé předjarní šedi české krajiny nám výhledy servírují snad padesát odstínů zelené, hezky od smaragdové po mechovou. Podivovat se nad nimi nepřestaneme ani poté, co si vyzvedneme klíčky od auta z půjčovny a vyrazíme otestovat v nové dopravní situaci své staré řidičské schopnosti. Devadesátka na dálnici - kde se nekupuje známka - šedesátka na okreskách, čtyřicítka ve vesnicích a dvacítka tam, kde velí zdravý rozum.
Přesto nám to netrvá ani patnáct minut, a už stojíme na severním pobřeží ostrova, u Capellas, s výhledem na útesy. „To bylo jako všechno?“ říkáme si. Zdání ale klame. Ostrov se totiž šířkou pohybuje jen mezi osmi až patnácti kilometry, zato je protáhlý z východu na západ, v délce přibližně 90 kilometrů. Měřítka jsou tu na první pohled skutečně kapesní, celý ostrov se dá objet za den dvakrát. Ale proč by to někdo dělal?
Navíc toho že si tu kilometry asfaltu krájíme autem, rozhodně nelitujeme. Reliéf je silně kopcovitý a cyklistice – byť jsou tu opravdu dobré cesty – terén vážně nepřeje. Borců na kole potkáme za týden jen asi pět, a všichni vypadají, jako by už dlouho trénovali na Tour de France.
Auto si pochvalujeme i kvůli děravému autobusovému spojení, které funguje mimo větší městečka jen na velmi volné neintuitivní bázi. Vůz je výhodou a jistým útočištěm taky kvůli počasí.
Sao Miguel je sopečným ostrovem. Do jeho skalisek a útesů je tu vepsáno hned několik vulkanických kapitol. Nyní je tu ale bezpečno.
Tak sluníčka se vám zachtělo, mazánci
Na São Miguel můžete zažít čtyři roční období. Málokdo už ale doplní, že v jediném dni. Střídání větrných smrští, nevypočitatelných bouřek s přívalovým deštěm, mrholení až sněžení, či mlhy tak husté, že by i Rákosníček cestou k rybníku zabloudil, jsou tu prý typické spíš pro únor. Místní sami trochu omluvně říkají, že se jejich klima v posledních letech trochu zbláznilo a dělá si, co samo chce.
Podle dlouhodobé meteorologické statistky je tu v průměru hlášeno do roka 200-220 deštivých dní. Naštěstí pro nás neexistuje špatné počasí – jen špatné oblečení. A vždycky když už začínáme trochu brblat, že na Islandu by snad foukalo míň a na Špicberkách by teď bylo tepleji, vykoukne z mraků sluníčko a epizoda s nepohodou je hned zapomenuta. Protože pokud zrovna neprší, připomíná tento ostrov ráj.
Trasy nad malebnou vesničkou Faial da Terra mají přiměřená měřítka. Můžete si tu střihnout pěti, sedmi i sedmnáctikilometrový okruh, Podle chuti.
Starají se o to například tamaryšky, vavřínové háje, kamélie, cykasy, hortenzie, magnólie, azalky, divoké zázvory, ohromné kryptomerie, vřesovce, kaliny, ibišky, borovice, cedry, jinany, palmy, eukalypty… byl by to po čertech dlouhý seznam, protože na 1 400 zdejších botanických druhů – včetně asi 170 lokálních endemitů – připadají tucty dalších zavlečených, ale překrásných exemplářů. A pokud něco z toho zrovna nekvete, tak to aspoň nádherně voní anebo jen tak krášlí.
Úzké silničky vymezené černými zídkami ze sopečného kamene lemují aleje vzrostlých platanů - pod nimi je růžovo kvetoucími keři - zatímco horizont připomíná kapradinami prales prvohor. Každý okamžik tu připomíná výlet do botanické zahrady. Ovšem zahrady, ve které se nenudíte, protože je pořád na co koukat a za další zatáčkou – a těch tady je – se scenérie znovu mění.
Koukněte, jak je u nás hezky
São Miguel vás ale nenechá obdivovat svá zákoutí zpoza volantu dlouho. Kouzelným slůvkem, které na vás volá ze značek každých pár stovek metrů, je miradouro. Odbočky k vyhlídkovým místům. Musí se nechat, že místní dobře vědí, co tu mají hezkého. A umí turistům tyhle své mimořádnosti náležitě prodat.
Tohle není botanická zahrada, ale dočista „obyčejné“ odpočívadlo u sjezdu z dálnice.
Zdobné parčíky přecházející v ostrovní džungli, kaskády vodopádů, námořní majáky, dech beroucí výhledy na Atlantik, tuhle vrak mělce potopené lodi, větrný nebo vodní mlýn, přírodní koupaliště, a támhle romantická zátoka s rybářským přístavem. Pro sebe jsme si tyhle vyhlídky přejmenovali na miraďoury, protože dost často obnášely několikasetmetrový pěší sešup k pobřeží. Ale ani jednou jsme zacházky nelitovali.
Každá vesnička se tu snaží v těžké konkurenci trochu vyniknout, takže kromě dvou tří takových vyhlídek nabízí na svém katastru i okružní pěší trasu po pamětihodnostech, plus ještě nějaké to řemeslné muzeum či dílnu, a ještě piknikové místo s posezením u grilu nádavkem.
Ostrov tedy můžete prosvištět tempem rychlíku, instantní zážitky si tu můžete draze od místních cestovek kupovat - ale když jej začnete opravdu objevovat po svých, vystačíte s tím dlouhé týdny.
Další body k dobru si ostrované zaslouží za skvělé značení pěších stezek, udržovanost všech těch atrakcí a čistotu. Jen počet vyhlídek tu přesahuje tři stovky, a u žádné z navštívených jsme nenarazili na nevysypaný koš, odpadky na zemi nebo zamčené či špinavé toalety. Dáváme tomu pět zlatých kadibudek z pěti možných.
Túry nad Faial da Terra nabízí hodně silné zážitky. Terén připomíná spíš divoké džungle.
A jestli už chválíme, nesmíme opomenout samotné obyvatele. Milí, vstřícní, pohodoví. Mimo hlavní město jsou sice s angličtinou dost na štíru, a jejich ostrovní portugalštině jsme nerozuměli ani zbla. Ale vůle domluvit se, poradit nám nebo si jen tak poštěbetat s cizincem tu nechyběla nikomu.
To už jim pak člověk snadno promine vražedně úzké klikaté uličky, i gastronomii, s níž se naše chuťové buňky úplně nesžily. Jako by tu ryby měli radši živé v moři, než na talíři a to krvavě-prejtové chouriço snad připravovali pro kantýnu v Pekle. Ale proti jejich sýrům, olivám, hovězímu, ananasové marmeládě, hutným a chutným polévkám, silné kávě nebo vynikajícímu světlému chlebu neřekneme křivého slova.
Co tedy vyzvednout a doporučit - a co klidně oželet - když už na São Miguel zavítáte?
Ne až tak pravdivé legendy
Pozor u plánování výletů, které jsou hop nebo trop. Ať se nechytíte do pasti. Vyhlídky na vnitrozemská jezera uvnitř někdejších kalder sopečných kráterů, ať už u namodralého Lagoa di Fogo anebo zelené trojice v Sete Cidades, jsou nepochybně silným zážitkem. Pokud si ale počasí postaví hlavu, nejspíš si je v mlze moc nevychutnáte.
Plánovat výlety na Sao Miguel znamená sledovat průběžně předpověď počasí. Jinak to dopadne takhle: tohle je vyhlídka na Lagoa Azul. Krása, že?
Ostatně ani pěší hřebenovky nejsou za poryvů atlantické vichřice zrovna příjemným zážitkem, jak jsme se na vlastní pláštěnky přesvědčili.
Zklamáním byl i sestup k sopečnému jezeru v přírodní rezervaci Congro. Po sesuvech půdy tu probíhala plošná rekonstrukce stezky, a hezky tu zase bude – až za pár let. Vyhlášené lázně u zátočiny v Ponta da Ferraria, jejíž hlavní atrakcí - podvodní vřídla ohřívající mořskou vodu – jsou už také pár let mimo provoz, a přesto jsou neustále inzerovány jako místo hodné zastavení. I dnes je to hezké na koukání, ovšem ne na koupání.
O něco „slabší“ to bylo i ve vesničce Caldeiras, která žije z termálních pramenů a nabídky cachtání ve vodě z termálních pramenů. Za poněkud přetaktovanou považujeme i legendu zdejších čajových plantáží. Nečekejte žádné tradiční sbírání lístků do proutěných košíků, ale strojovou sklizeň kombajnem.
Legenda zdejší čajové produkce je možná trochu nafouknutá, ale určitě to neznamená, že by zdejší čaj byl špatný.
Tady už ale s kritikou brzdíme. Jediné dvě čajové plantáže v Evropě se nachází tady, takže za podívání určitě stojí. Čajovníky tu pěstují od roku 1883, a procházka mezi jejich terasami je stejně jako prohlídka provozního zázemí „fabriky“ volně přístupná. Stojí to za to.
Azorské Luhačovice vrací úder
V itineráři si určitě nechejte hodně času na Furnas. Tahle azorská variace na lázeňské Luhačovice je jedním z nejkrásnějších měst ostrova, a nabízí toho opravdu spoustu. Sirné vývěry doplněné o oblaka páry ze sulfatorů a fumarolů, stavební architektonické památky, okružní pěší trasy – obejít jezero Lagoa das Furnas a vystoupat na horu Pico de Ferro je dobrý nápad. A hlavně tu mají fantastickou botanickou zahradu, Terra Nostra.
Pokud byste si chtěli ujasnit, kolik druhů cykasů na světě existuje, tady jich najdete většinu.
Založena byla před dvěma stoletími, a komu by přišlo vstupné 10 EUR příliš krvavé, vězte, že se vevnitř kromě podivování cykasovým, bambusovým a kapradinovým kolekcím můžete i vykoupat ve vyhřáté vodě. Ručníky s sebou!
Bublavou vodu z termálních pramenů ke koupání jako klenot skrytý v džungli, nabízí v kaskádě jezírek i přírodní park v Caldeiras Velha. Je to naprosto luxusní i za deště. Déšť ostatně dodává tu správně tajemnou atmosféru i torzu opuštěného Hotelu Monte Palace pod vrcholkem Vista do Rei. Milovníci urbexu, kteří přehlédnou cedule o zákazu vstupu, si tu přijdou na své. A za deště hned jiné grády dostává i prohlídka kaskády starých vodních mlýnů pod Achadou.
Pokud projdete celý okruh, narazíte tu na tucty vodopádů, které ještě svět a Instagram neviděli.
Kotel, který za tisíciletí vyhloubil vodopád Salto do Prego budí zasloužený údiv. Během přívalových dešťů tu ale nemusí být zrovna bezpečno, hladina v „kotli“ hravě stoupne i o metr.
Téměř instantní romantiku garantují faroly, majáky na pobřeží. Ten u da Ferraria je nejstarší, pochází z roku 1901. Jeho světlo prý mělo dosah do padesáti kilometrů. Ale za srdíčko nás asi víc vzal maják Ponta do Arnel, od nějž můžete sejít až ke schované rybářské vesničce pod obřím vodopádem. A jestli se tu z výšek padající vody nenabažíte - a chcete si dát trochu do těla - nevynechejte stezky nad Faial da Terra. Divoké lesy tu mají skutečně tropický charakter, a celou trasu prokládají kaskády vodopádů. Včetně jednoho skutečně mamutího, ve skalním kotli u Salto do Prego.
Ponta do Arnel a její fenomenální farol, maják. Tlačenice je tu největší nad ránem, protože v odlesku lampy majáku můžete zachytit úsvit slunce.
Nejsme žádní úderníci, přijeli jsme sem odpočívat – takže po pěti dnech máme na tachometru vozítka 480 kilometrů a dalších devadesát v nohách – ale plánů na výlety bychom měli ještě tak na dva týdny.
Vypadá to, že se na São Miguel budeme muset ještě někdy vrátit. Na tomhle zeleném ostrůvku je totiž pořád co objevovat.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
