Asi je potkal každý cyklista. Ambiciózní rodiče. Světu kolem dokazují, jak dítě nijak neomezuje jejich (radio)aktivní způsob života. A tak potomka naloží do vozíku za kolo a trénují na plný plyn. Dupou jako na závodech, vytřásají děti v náročném terénu, polykají desítky kilometrů...
Ano, vozík je praktický, bezpečný, pohodlný. Ale nesázejte na to, že výhled z něj je tím nejzábavnějším, co prckovi můžete dopřát. Není! Dítě to v „káře“ může rychle přestat bavit, chybí mu hlavně komunikace. Proto je vždycky lepší jezdit ve více lidech a dítě snáz kontrolovat i bavit. Také je často z vozíku vysvobozovat a hlavně – nepřehnat to s délkou výletu.
Zkratka v záloze
Zavřít potomka na celý den do přívěsu přitom není jediná „zhůvěřilost“, kterou můžete na cyklovýletě s dětmi udělat – a je jedno, jestli se vezou, či samy jedou. Nejčastější chybou jsou nereálné cíle. Často máme velké oči a přeženeme to s délkou i náročností trasy. Vždy se proto vyplatí mít připraveno víc náhradních scénářů. Docházejí síly? Vrátíme se zkratkou a zříceninu či vrchol kopce zkrátka neuvidíme.
 |
Pokud cestujete z bodu A do bodu B, je to samozřejmě těžší. Pomůže, když místo hecování (případně nadávání) pojmete zdolání trasy jako hru a děti do ní co nejvíc zapojíte (lovení turistických značek, hledání „kešek“...). Na konci budou nadšené, že dosáhly úspěchu.
Nejlépe je na cyklostezce
S méně zkušenými dětmi dvakrát zvažte trasy v terénu. Jízda „necestami“ se může proti plánu protáhnout i o mnoho hodin, když dítě prudké svahy, kořeny a kameny nezvládá. Daleko lépe bude všem na cyklostezce s hladkým povrchem a bez automobilového provozu. I tam je ale nezbytné dávat pozor na další účastníky cyklistického provozu, především na protijedoucí. Rodiče by pak měli mít reflexy hlídacího psa. Nespoléhejte na to, že dítě zastaví hned, jakmile zavelíte, a už vůbec ne na to, že na pokyn „zahni doprava“ skutečně otočí řídítka na správnou stranu.
Cyklostezka mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou
Pro děti je velmi těžké udržet koncentraci a neustále šlapat na své straně cyklostezky. Navíc je velmi pravděpodobné, že v protisměru pojede podobný „rozjívenec“ – a vůbec nemusí být v juniorském věku.
Trasu nevybírejte podle atraktivity na Tripadvisoru nebo fotografií „konkurenčních rodin“ na jejich Instagramu, ale dejte přednost spíš odlehlejším a méně frekventovaným lokalitám. Dětem je to jedno – pokud je zábava. Při plánování je dobré zaměřit se i na spojovací části mezi cyklostezkami, místa, kde se budete muset pohybovat po silnici nebo v terénu, a důkladně zvážit, zda se jim nelze vyhnout.
Nezapomeňte na zmrzlinu v cíli
Hodně dětí má rádo něco svého: svou pravidelnou první cestu, svůj strom, na který vylezou, vycpanou sovu na vnitřním schodišti rozhledny, kterou jdou pokaždé pozdravit, svou lavičku, na níž je vždycky svačina. Dětem nevadí opakování, a i na známé trase zažívají stále něco nového, není třeba vymýšlet neustále nové a nové cesty za každou cenu. Takovou touhu mívají spíš dospělí.
Co je velmi důležité – vždy držet slovo a v cíli nabídnout klidně i víc, než bylo slíbeno, mít v ruce nějaké překvapení, nenechat cíl takzvaně rozplynout, na slíbenou zmrzlinu „po rodičovsku“ nezapomenout.
Hluboká nezaujme, trampolíny ano
Dětské cíle jsou velmi prosté – třeba prolézačky, houpačky nebo pískoviště. Mnohem častěji si dítě samo najde zábavu i při zastávce na mýtině. Vaše nadšení ze siluety zámku Hluboká sdílet nebude, ale takové trampolíny, ty zabodují spolehlivě.
Je překvapivé, jak děti baví jízda na pumptracku (viz box). Často je těžké děti z něj sundat, čas příjemně běží, rodič má chvíli i na kafe, a dítě se učí novému, okukuje zdatnější, hýbe se. Totéž by se dalo říci o trailech, trailcentrech a bikeparcích. Pokud je dítě zdatnější, většinu z nich ale v pohodě zvládají i úplní začátečníci.
Náročnost roste s rychlostí, je hlavním mottem při jejich budování. Neustálé posouvání hranic je tím, co přináší největší uspokojení. Plácání se bez cíle adrenalin nevyplaví, ale když dítě projede terén, kterého se bálo, sjede skalku, která působila nezdolatelně, když zvládne skok, na který si nikdy netrouflo (může to být i obrubník), uspokojení a touha jít do toho znovu se dostaví spolehlivě. Je dobré podobné výzvy cestou připravovat a odpovídajícím způsobem je ocenit.
Přestávky stačí krátké
Cestou je nutné myslet na přestávky, ale čas na zregenerování potřebují většinou spíš rodiče, a význam i délku přestávek tak mají tendenci přeceňovat. Dětem stačí jen pár kratičkých minut, když mají motivaci, začnou samy lítat, u vynucených pauz nebo čekání na obsluhu v restauraci se začínají nudit, a to jsou negativní emoce, které si mohou přivézt z celého výletu – mohou pak mít pocit, že je to vlastně vůbec nebavilo.
Může se hoditPumptrack Traily Další díly cyklistického seriálu: |
