RECENZE: Way of the Hunter je simulátor lovce pro náročné a trpělivé

Way of the Hunter je kvalitní simulátor pro fandy lovu, pro ostatní bude zbytečně nepřístupný, až frustrující. I u úzce profilované hry ovšem šlo vyřešit pár věcí lépe.

Loveckých her poslední dobou moc nevychází a pokud ano, hodnocení většinou nejsou, až na světlé výjimky (Hunter: Call of the Wild), vysoká. Slovenské studio Nine Rocks Games chce žánr posunout realismu blíž než kdy předtím. Povedlo se?

Návrat do divočiny

Je to už dlouhou dobu, co jsem hrál loveckou simulaci. Patřím k těm, kteří cestou zachraňují z chodníku žížaly. A nevím, kolikrát jsem si už vymkl kotník, když jsem raději volil život brouka nad blahem své nohy. Střílení zvířátek pro zábavu není zrovna můj šálek čaje. Ale od toho hry jsou, abychom si jen hráli a simulovali skutečnost. Way of the Hunter mě však zaujala už z ukázek. Něco na ní bylo. Snad ta krásná, divoká příroda, která dýchala atmosférou. Hra však nenabízí jen pěknou scenérii, má víc předností. Ale také nějaké ty šrámy.

Prvním příjemným překvapením je příběh. Way of the Hunter vypráví příběh mladého muže Rivera, protagonisty hry. River odjíždí na loveckou chatu svého dědy. Do míst, se kterými ho pojí řada vzpomínek z dětství. Klasická story o nezdárném synovi, který se vzepře otci. Otec nechce o lovu ani slyšet. Snaží se Rivera za každou cenu držet stranou od dědy. Jedny prázdniny strávené pod vlivem prarodičů stačí k tomu, aby mladý River propadl přírodě a lovu. Na hlavní příběh se nabalují i další – ostatních obyvatel divočiny. Příběh zároveň učí hráče tomu, co je to etický lov a jeho zásady. Dokonce seznámí s loveckými československými rituály a tradicemi, což je v našich končinách další přidaná hodnota. Pozitivem je i lokalizace do češtiny i slovenštiny.

Titul neznalé poučí i o mnoha zákonitostech lovu a střípcích ze skutečnosti. Takže i lovem zcela nepolíbený získá představu, jak to opravdu chodí. Osvěta ve hře je dobrá. Lov vykresluje bez příkras, ale zároveň neustále zdůrazňuje úctu k přírodě a lovené zvěři. A také důvod, proč je lov nutností k regulaci a revitalizaci populace. Příběh se ovšem nebojí ukazovat zvěrstva některých bezohledných lovců.

Hra na čekanou

Way of the Hunter na mě působí rozpolceně. Na jednu stranu se považuje za ultra-realistický simulátor lovu, na stranu druhou by rád zasáhl širší hráčskou obec. Faktem však je, že pokud nepatříte mezi trpělivé hráče, tak Way of the Hunter není hra pro vás. Zhruba 90 procent času budete jen hledat zvěř nebo na ni někde čekat.

Stejně jako ve skutečnosti, i zde je lov o vyčkávání na vhodnou příležitost. Pobíhat po lese s flintou od stromu ke stromu je sice akčnější, ale kontraproduktivní. Zvířata ve hře i na nižší obtížnost přehnaně reagují na sebemenší pohyb postavy. V praxi stačí uběhnout pár kroků, abyste zburcovali veškerou vysokou v perimetru pár set metrů. V terénu jste nuceni se neustále pohybovat vkleče šnečím tempem.

Way of the Hunter

V jakékoliv hře či simulaci chcete mít aspoň jistý pocit kontroly. Chcete mít jistotu, že pokud něco uděláte dobře, tak se dostaví kýžený výsledek. Ve Way of the Hunter ten pocit chybí. Úspěch je částečně otázkou náhody a štěstí – být ve správný čas na správném místě. Vaše dovednost je upozaděna. Zvěř se z nepochopitelného důvodu nestopuje po jednotlivých kusech, jak tomu bylo například v Red Dead Redemption 2. To by vyřešilo mnoho problémů, které hra má. Místo toho narážíte jen na vyšlapané stezky stáda, migrujícího od jedné zóny potřeb k další. Každý druh má jiné biologické hodiny. V danou chvíli chodí pít, jíst a odpočívat. Při své výpravě mapujete zóny potřeb daného stáda a jeho zvyky – můžete si umisťovat waypointy, které slouží jako orientační body, podle kterých se lze v terénu řídit. Až když máte přehled, můžete vyrazit na lov. Jenže zóny jsou obrovské a zvířata mohou migrovat hned mezi několika stejnými zónami.

Hlavní potíž hry je, že se snaží až moc hrát na realismus. Aby se nedostavila frustrace, musela by být hra mnohem přístupnější. Sice tu najdete takzvaný lovecký smysl, který poskytne jistou výhodu, ale je to pořád málo. Lovecký smysl má všestranné použití. Dovoluje vidět lépe migrační cesty, vizualizuje zvuk, který zvěř vydává (echo) a také trochu ulehčí střelbu. Nine Rocks Games ale měli dát více nastavení, jak hru zpříjemnit a vytvořit si optimální zážitek. Lokalizace podle zvuku by byla skvělý způsob, jak hru udělat zábavnou a lépe hratelnou, ale bezchybně funguje jen u ptactva. To dělá kravál na čtvrt kilometru a ochotně reaguje na vábničku.

U vysoké je to horší. Na vábení nereaguje vůbec, nedává o sobě znát a vy půjdete na lov prakticky naslepo. Ve hře není ani žádné zvýraznění či lockování zvířat. Jelikož chybí jakákoliv forma konfirmace, že jste blízko zvěři, stačí se jen přiblížit na 200 metrů a jediné, co uvidíte, jsou zadnice pelášících jelenů v dáli. Můžete jít přikrčení, nevidění a proti větru. Stejně vám to nebude nic platné. Zvěř se vyděsí, ani nevíte proč. Vyplašená uteče za svého rajonu a vrací se až druhý den. Desítky minut až pár hodin vašeho úsilí přijdou vniveč.

Nejjistější je vyrazit na místo několik herních hodin v předstihu a čekat desítky minut, až uběhne herní čas – čas lze posouvat pouze v táborech a loveckých chatách. Ani to není sázka na jistotu, kýžená zvěř nemusí tak jako tak přijít. Když jsem kvůli úkolu tři dny bezvýsledně naháněl jeden specifický druh, bylo to k vzteku a čtvrtý den jsem frustrovaný šel s brokovnicí aspoň na uřvané bažanty. Přesto nemůžu říct, že by hra nebyla zábavná. Je zábavná, ale zároveň vás zbytečně rozčílí a frustruje.

Když vám přeje štěstí, dojde na lov. Konečně hra představí oprávněnou výzvu. Střelba ve hře je zpracována velmi realisticky a zasáhnout na komoru cíl na čtvrt kilometru chce hodně praxe. Kvůli přehlednosti je dobré umístit si waypoint v blízkosti lovené zvěře, jinak se špatně následně hledají stopy. Při střelbě se zohledňuje vzdálenost, síla zbraně, povětrnostní podmínky i pozice střelce. Vleže je muška nejjistější.

Way of the Hunter

Lovecký smysl pomůže zhodnotit, kam kulka dopadne a jakou silou. Při míření gamepadem by se hodila možnost zpomalit čas při soustředění, ale i tak je střelba zvládnutá dobře. Pokud zvíře poraníte, konečně dojde na opravdové stopování. Hra je velmi naturalistická. Dle množství a struktury krve lze vydedukovat, kolik času zvířátku zbývá. Podle stop krve najdete poraněnou kořist a ukončíte její trápení. Nahánění poraněné zvěře je přesně takové, jak mělo podle mě vypadat i stopování. Jdete po stopě konkrétního zvířete, jste ostražití a soustředění, protože víte, že někde před vámi je cíl. I tak jde o náročný úkol, ale férový. Pokud stopu ztratíte, je to jen vaší nepozorností a neopatrností.

Když máte úlovek v kapse, můžete si prohlédnout informace o zásahu – kam jste se trefili, jakou silou, které orgány jste poškodili. Ulovený kus lze prodat nebo vypreparovat a vystavit v chatě. Za utržené peníze si lze nakoupit lepší zbraně, vábničky, optiky nebo povolení k lovu v dalších regionech mapy. Každý typ zbraně se hodí na jinou zvěř a použití špatné zbraně se penalizuje, dostanete mnohem méně peněz. Samozřejmě, že s lepší zbraní máte větší šanci na úspěšný zásah. Ve hře si odemykáte postupně i vylepšení schopností postavy. Například více druhů vábení, delší čas zadržení dechu nebo schopnost mít aktivní smysl lovce i při chůzi.

Příroda jako živá

Na první pohled upoutá grafika. Ta je na režim kvality na PS5 fantastická. Lesy s tisíci stromy v dohledu, rozličné biomy – majestátní skály, rozlehlé bažiny, plesa. Všechno jsou místa, kam můžete vyrazit na průzkum, pěšky či v jeepu. Obě mapy – Transylvánie i Údolí Nez Perce – jsou obrovské a prozkoumat je vám zabere desítky hodin.

Zvířata mají zcela přirozené pohyby, z řeči těla a zvuků jde snadno vydedukovat klid, ostražitost i strach. Druhů zvěře je dostatek, mimo jiné losi, jeleni, medvědi, lišky, jezevci, kachny, bažanti a mnoho dalších. Dechberoucí je i počasí, Way of the Hunter má asi nejspektakulárnější bouřku, kterou jsem kdy ve hře viděl. Hra dovede navodit skvělou atmosféru divoké, panenské přírody. Je potěšení bloumat hustým lesem až do setmění a kochat se přírodou. Pokud nechcete lovit sami, k dispozici je i multiplayer.

Way of the Hunter

Technicky má hra ještě hodně co pilovat. Při míření na větší vzdálenost má hra tendenci k cukání. Čas od času se propadnete skrz objekty, někdy se postava bezdůvodně zpomalí. A co je nejméně příjemné, zvěř může úplně zamrznout a zmizet před očima.

Way of the Hunter má mnoho nesporných kvalit. Je však určen hlavně zasvěceným do lovu. Ti v něm najdou kvalitní simulátor. Pro ostatní bude titul pro svou zbytečnou nepřístupnost a pomalost po několika hodinách příliš frustrující. To z něj však nedělá špatnou hru, spíš úzce profilovanou. Přesto autoři mohli udělat některé věci lépe a jinak, aniž by se příliš vzdálili od realismu.