Minami Daitó džima je jedním ze tří korálových ostrovů, které tvoří japonské souostroví Daitó. Nalézt je na nepodrobné námořní mapě chce bystré oko: leží totiž ve Filipínském moři, mimo záběr hlavních tras nebo rybolovná území. Nachází se zhruba 570 kilometrů jižně od Kjúšú a 350 kilometrů na východ od Okinawy. A na první pohled působí nevlídným a nepřístupným dojmem.
Proti vodní mase, která je obklopuje, se totiž staví vysokou hradbou svého vyvýšeného pobřeží. Vlnami vytvarovaná masa útesů korálových ostrovů ční i v nejnižších bodech čtyři až šest metrů nad hladinu. Pokud jste v minulosti chtěli stanout na březích ostrovů Daitó, museli jste na ně nejprve vyšplhat po vlnami obíjené skalní stěně.
Neklidná cesta za ostrovním klidem
Nízká hustota osídlení souostroví, absence těžkého průmyslu, svěží klima, vzácně nedotčená příroda a usedle venkovský charakter lákají hlavně japonské, ale i zahraniční turisty, kteří hledají změnu.
Daitó v sobě totiž díky izolovanosti zakonzervovalo něco z původních obyčejů, gastronomie, zemědělství i stavitelství starého Japonska. Jenže k tomu, abyste se mohli pokochat kamennými terasami kolem polí nebo se vykoupat ve sladkovodní laguně, budete muset napoprvé překonat svůj vlastní strach. Zdejší do skal tesaný přístav Nishi na ostrově Minami Daitó džima totiž nemá klasický dok, molo nebo pláž. Na pevninu se tak z lodi dostanete s pomocí stavebního jeřábu, přesněji tedy klecí, kterou k vám spustí.
Vzhůru do oblak
Zmíněná kovová klec se v ničem neliší od kabin výtahů v šachtách dolů, a proto proces nalodění nebo vylodění působí svou komplikovaností spíš zábavně. To se ale změní, když vám zrovna nepřeje počasí. Zvedání jeřábem se pak stává adrenalinovým zážitkem. Vlnobití totiž rozhoupává loď pod vašima nohama a zavěšená klec se kymácí do stran poryvy větru. I když celý proces trvá řádově minuty, za větru a deště prý budete odpočítávat každou sekundu k přistání na pevné zemi.
Společnost Daito Kaiun, která je pověřena provozem přístavního jeřábu, používá k vytahování lidí na ostrov a z ostrova dva typy klecí – jednu bez střechy pro příznivé počasí a druhou zcela uzavřenou pro deštivé a bouřlivé dny. Jakmile ale vítr přesáhne rychlost třiceti metrů za sekundu, vyloďování končí a započne se s ním znovu, až se počasí umoudří.
Naprosto zbytečné ostrovy
Izolovaná poloha souostroví i zjevné obtíže spojené s pokusy o vylodění vysvětlují, proč byly ostrovy objeveny, popsány a osídleny až tak pozdě.
Jako první si jejich pozici do námořní mapy vyznačil španělský mořeplavec Pedro de Unamuno v roce 1587, během své riskantní objevné plavby z Macaa k pobřeží Kalifornie. O tom, že o jejich významu neměl valné smýšlení, nejlépe vypovídá jméno, které jim dal: Islas sin Probecho – Zbytečné ostrovy.
Ostrovy Důchodců a dětí Pozoruhodným rysem obyvatelstva souostroví Daitó je nepřítomnost dospívajících. Až po pár hodinách či dnech si uvědomíte, že v místní populaci nejsou k vidění děti starší 14 let. To proto, že na ostrovy nedisponují střední školou, a všichni adolescenti nastupují ke školnímu vzdělávání na Okinawě. Řada z nich tam po dosažení dospělosti a ukončení studií už zůstane. Se štěstím tu na jaře můžete zahlédnout dojemný obřad, při němž se rodiče loučí se svými ratolestmi tradičními písněmi. |
Objev tedy zapadl. Znovu ostrovy připomenul o 228 let později až ruský mořeplavec Zachar Ponafidin. Pojmenoval je trochu důstojněji – Borodinské ostrovy – na počest své lodi Borodino.
Japonské císařství, z obavy, že carské Rusko si tyto ostrůvky připíše ke svému zámořskému dědictví, pak zahájilo proces kolonizace. Nešlo to zrovna snadno, a tak se tu první stálí osadníci zabydleli až v roce 1898. Začali tu s pěstováním cukrové třtiny a na Kita Daitó džima (Severní Borodino) a Minami Daitó džima (Jižní Borodino) vytvořili úspěšné komunity. Oki-daitó, třetí a stranou stojící ostrov, zůstal neobydlený. Přestože byl zprvu Minami Daitó džima považován za „zbytečný“, poměrně brzy projevil svůj strategický a ekonomický význam.
Díky zdejší úrodné půdě zvládla společnost Dai Nippon Sugar zásobovat cukrem celé Japonsko a námezdní dělníci sem byli na plantáže přiváženi z Okinawy i Tchaj-wanu. V sezoně tehdy žilo na jižním ostrově okolo čtyř tisíc lidí. Změnila to vlastně až druhá světová válka, která z cukrářských ostrovů učinila cíle amerických náletů. Byly evakuovány a zůstaly dlouho neobydleny.
Dnes na Minami Daitó džima žije 1 430 obyvatel, na poklidnějším Kita Daitó džima okolo sedmi set.
Vybudovat v přístavu pevný dok nebo vysekat do korálového útesu schodiště by se nejspíš jevilo být schůdnější alternativou. Jak ale zmiňují provozovatelé jeřábu, netradiční metoda vylodění se tu už zažila a stavební úpravy by byly nákladné. Lidí tu tolik nežije a krkolomná cesta jeřábem aspoň zachovává izolovaný charakter souostroví.
Mohlo by se hodit
|