Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvJan Kouba: K literární předloze jsem se zatím nepropracoval. Univerzum znám hlavně z původní Lynchovy verze a RTS adaptací od Westwoodu: Dune II a Dune 2000. O chabé znalosti Dune v dětství svědčí, že jsem celou dobu, co jsem hrál hry, myslel, že to koření se používá k vaření, a vůbec jsem nechápal ten povyk kolem. Říkal jsem si, že to musí být zatraceně chutné koření. To víte, když hrajete hru v deseti až dvanácti letech, úplně v angličtině zběhlí nejste. K Dune II jsem se dostal až zpětně chvíli po dohrání C&C, takže mě dost trýznilo zastaralé ovládání. Pouštní svět Arrakis s obřími červy jsem si oblíbil a byly doby, kdy jsem ho doslova žral. Hodiny ve školní lavici jsem trávil rozmlouváním s kamarádem nad různými taktikami a zda jde zastřelit písečného červa. On tvrdil, že se mu to podařilo, a pak mi o hodině imitoval jeho smrtelné křeče. To moc nedocenila naše paní učitelka.
Dune
Dune 2
Ondřej Martinů: Doteď jsem měl spíš jen takové tušení, že něco jako Duna existuje. Věděl jsem, že je to sci-fi s nějakými velkými pouštními červy, ale to je asi tak jediné. Hry jsem nehrál, knížky nečetl. Ovšem na filmu jsem už byl a musím uznat, že jsem si ho náramně užil. Někdo na internetu už trefně poznamenal, že je to takové „Star Wars of Thrones“, a s tím se nedá než souhlasit. Jen si říkám, že by zrovna takovému tématu slušel víc seriálový formát, a klidně ho vzít i pomaleji. No nic, asi půjdu číst knížky.
Honza Srp: Duna je pro mě zcela zásadní. Hvězdné války, Pán prstenů, Hra o trůny, Zaklínač a další podobné nerdoviny jsou sice fajn, ale jen Dunu opravdu bez výhrad miluji. Herbertovu sérii jsem četl několikrát (a po pravdě řečeno poslední díly stejně plně nepochopil), mám však rád i ty poněkud brakovější doplňky napsané jeho synem.
Paradoxně jsem se k ní dostal přes hry, místo slavnější dvojky mám však mnohem radši její poněkud pozapomenutý první díl. Sice jsem tehdy moc nechápal, co a proč se na obrazovce vlastně děje, ale její krásný pouštní svět mi prostě učaroval. Dvojka byla sice taky fajn, ale kdyby tam byli místo Atreidů spojenci a místo Harkonnenů Němci, asi by se až tak moc nestalo.
Novou filmovou adaptaci jsem ještě neviděl, ale neskutečně se těším. Pokoušíme se dohodnout s podobně postiženými kamarády, jenže od té doby, co se člověku narodí děcka, je domlouvání poněkud komplikovanější než dřív. Každopádně vzhledem k hypu čekám minimálně film roku, ostatně jsem byl vcelku spokojený i s tou lacinou televizní verzí vzniklou v české koprodukci. Na tu Lynchovu pak vyhraněný názor nemám, dle mého to tehdy mohlo dopadnout mnohem lépe i mnohem hůř.
Jan Lysý: K filmu Davida Lynche mám silný vztah. Jsem si vědom toho, že jeho verze nesedne každému, ale mně svou bizarností a stylizací okouzlila. Líbily se mi i televizní Duna a Děti planety Duna, a to nejen proto, že je na nich patrná česká stopa, ale také je to asi první projekt, kde jsem si všiml Jamese McAvoye, budoucího představitele mladého Profesora X. A co se týče her, tak jsem hodně času strávil u Dune II (a později Dune 2000) a nelituji ani minuty, pro mě je to jedna z her, které definovaly mé mládí.
Trošku se stydím za to, že ke knihám jsem se ještě pořádně nedostal, ovšem mám to plánu. Bohužel toho mám v plánu tolik, že bych asi už teď musel jít do důchodu, abych to stihl, a to s ohledem na mé úspory opravdu nehrozí.
Duna (2021)
Ondřej Zach: S Dunou jsem se setkal poprvé, když mi bylo náct, a myslím, že první, co jsem z tohoto světa spatřil, byla strategie Dune II. Tu jsem naprosto zbožňoval. Pak jsem četl knihu, ale ne celou sérii, a nakonec viděl film od Lynche. Ten mi tehdy přišel velmi zvláštní, a byť se od něj Lynch distancuje, mám celkem chuť si ho pustit znovu. Ale nevím, jestli si chci úplně kazit vzpomínku, kterou mám v hlavě teď. Nejnovější film jsem ještě neviděl a ujít si ho samozřejmě nenechám. Ne však kvůli Duně jako takové, ale protože slušných sci-fi není nikdy dost. Co se her týče, celkem rád vzpomínám na českou Paranoiu, což byla kopie Duny II. Hlavně na to, jaká to byla zábava stavět přes celou mapu věže. Ale abych odpověděl na otázku, Duna pro mě znamená hlavně hezké vzpomínky.
Honza Strachota: S Dunou jsem se poprvé seznámil na své 386 SX (25 MHz, 4 MB RAM) někdy koncem roku 1993, s kteroužto vzpomínkou se pojí i první Sound Blaster (Pro, 8-bit) pod stromečkem (po necelém roce s PC speakerem). Po osmi letech strávených s Commodorem 64 tak Duna se svým namluveným intrem a jednotkami působila jako zjevení a dodnes si dobře vybavuji nadšení, jaké to ve mně vyvolávalo. Silně na mě zapůsobila i estetika hry, dokonce do té míry, že jsem si z moduritu vyrobil modýlek sardaukara. Snad ani netřeba dodat, že hru jsem opakovaně dohrál za všechny rody na nejvyšší obtížnost a dodnes si ji čas od času rád pustím.
K prvnímu dílu jsem se dostal až o něco později a příliš mě nezaujal. Asi proto, že má angličtina tehdy na tuto hru ještě nestačila, a možná také proto, že jsem po Duně II měl chuť na přídavek toho samého, a to prostě první Duna nebyla. Nicméně v těch letech zrovna vycházela série knižní předlohy, kterou jsem si jako fanda SF s velkou chutí přečetl až někam do místa, kde původní autor, Frank Herbert, zemřel, ale dnes už si ze čtení vybavuji spíš jen dojmy. Až někdy v novém tisíciletí jsem pak zhlédnul Lynchovu inscenaci knihy, která se mi celkem líbila, dojem ovšem trochu kazila její přílišná kulisovost.
Dune (1984)
Z příchodu nového snímku jsem tak měl smíšené pocity. Jednak naději, že ji někdo zpracuje s důrazem na detail a techniku, který by vystihl atmosféru z Duny II, a jednak obavu, že tak, jak je tomu v poslední době u čím dál většího množství snímků, se autoři i do tohoto budou snažit promítat své současné politické postoje. To se naštěstí nepotvrdilo v míře, jaká by zážitek pokazila, a musím říct, že letošní Dunu jsem si užil opravdu dobře a mám chuť na pokračování. Film překonal má očekávání, pokud jde o atmosferické záběry z různých světů a techniku (až na neospravedlnitelně mohutný podvozek ornitoptér) a dějově ani hereckými výkony neurazil. Celková estetika mi připadá jako kříženec té ze hry a té z Lynchova filmu, s hezkými inovacemi. Snad jediné, co nakonec filmu trochu škodilo, byla z mého pohledu až přehnaná bombastičnost, která nepolevovala do samého konce. Co do poutavosti se však nový snímek jeví jako jednoznačně lepší než jeho předchůdce. S radostí tak shledávám, že Duna tak i nadále zůstává jednou z franšíz, kterou se zatím nepodařilo pokazit. Nezbývá než doufat, že tak neučiní ani případná nová herní interpretace vezoucí se na úspěchu filmu a že to bude zase poctivá RTS, pokud možno silně čerpající z Duny II.
