Do centrální části „Jizerek“ se s výjimkou jediné tranzitní silnice přes Smědavu nedá dostat jinak než pěšky nebo na kole, což umožnilo, aby si oblast uchovala pěkné přírodní hodnoty. Masivní poškození jizerskohorských lesů průmyslovými imisemi z druhé poloviny 20. století je sice stále na řadě míst znát, porosty ale utěšeně regenerují a pohled do budoucnosti je optimistický.
Jizerské hory mají horský charakter jen při pohledu z Frýdlantska, od severu, zato z jižního směru se zvedají tak pozvolna, že připomínají spíše zvlněnou vrchovinu. Jsou tak ideálním terénem pro pěší turistiku, cyklistiku a v zimě pro běžecké lyžování.
Centrální plošina
Střední část Jizerských hor tvoří nepříliš členitá plošina, prameniště desítek potoků a říček, které odtud stékají do všech světových stran. Charakterem připomíná třeba Šumavské pláně, v současnosti ovšem zcela bez trvalého osídlení. Nad planinu, téměř kompletně zalesněnou, se zvedají nevýrazné vrcholy. Nejvyšší z nich je Jizera (1 122 m), druhá nejvyšší kóta české části pohoří.
V létě se pro poznání centrální části „Jizerek“ hodí skoro lépe horské kolo než pohorky. Prochází tudy několik cyklotras, jejichž ústředním bodem je křižovatka Na Knejpě a které vedou z největší části po asfaltových, případně šotolinových cestách. Každý si tu snadno vymyslí okruh odpovídající svým schopnostem a ambicím. Úplně po rovině to sice nebude nikdy, ale stoupání jsou spíše mírná a táhlá, žádné „střechy“ nečekejte.
Jsou to placaté "hory": Pohled z vrcholu Jizera (1122 m) směrem na jihovýchod, vpravo je vidět vodní nádrž Souš, v pozadí Krkonoše.
Pro pěší výlety v centrální částí hor se jako východiště nabízejí chata Smědava, případně Bedřichov. Cokoli jiného než okruh s návratem do výchozího místa je ale problematické, protože návrat veřejnou dopravou z druhé strany hor na start je vždy zdlouhavý.
V zimě zalidňují běžkařské trasy protínající centrální část Jizerských hor tisíce lyžařů, podmínky pro tento sport jsou ideální. Vyráží se nejčastěji z Bedřichova, „klasický“ okruh přes Kristiánov, Knejpu, Krásnou Máří a Hřebínek měří asi 25 kilometrů.
Rozhledny
Jizerské hory jsou klasickým rozhlednovým krajem a mnohé tamější vyhlídkové věže patří ke „zlatému fondu“ rozhleden v Česku, byť ne všechny z těch původních se dožily současnosti. To je případ i vyhlídkové věže na Smrku (1 124 m), nejvyšším vrcholu české části Jizerských hor (nejvyšší bod celého pohoří, Wysoka Kopa, leží v Polsku a je jen o dva metry vyšší). Původní dřevěná rozhledna na Smrku z konce 19. století zchátrala po 2. světové válce a nové věže se kopec dočkal až v roce 2003.
Rozhledna na Smrku
Výlet na Smrk patří v rámci Jizerských hor k těm spíše náročnějším, je to dané izolovanou polohou hory. Nahoru se vyráží nejčastěji ze Smědavy, což obnáší sedm kilometrů jedním směrem a poměrně milosrdné převýšení.
Přibližně původní podobu z roku 1907 si zachovala rozhledna Královka na návrší Nekras (859 m) nedaleko Bedřichova. Stavba je dnes součástí horské chaty a na rozdíl od věže na Smrku je dostupná velmi snadno, až k rozhledně vede silnice.
Totéž platí i o rozhledně na Černé Studnici (869 m) v jižní části Jizerských hor. Tamější kamenná vyhlídková věž je o tři roky starší než ta na Královce. Pro ambicióznější povahy může být její návštěva vyvrcholením pěšího přechodu Černostudničního hřebene z Tanvaldu do Jablonce nad Nisou (15 kilometrů).
Také k rozhledně na Špičáku (810 m) nad Tanvaldem vede asfaltová silnička, auta na ni ale nesmějí. Výstup z Tanvaldu sice není dlouhý, ale docela strmý s převýšením 300 metrů.
Potoky, říčky a přehrady
Severní návětří Jizerských hor patří k nejdeštivějším oblastem Česka, není proto divu, že oblast je bohatá na vodní toky a – zejména přispěním člověka – i na vodní plochy.
Pohled do Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery z polské strany hranice
Nejdůležitějším vodním tokem, který stéká z Jizerských hor, je ten, jenž území dal jméno: řeka Jizera. Okolí jejího nejhořejšího toku patří k půvabným krajinám: říčka, či spíše potok, meandruje mezi horskými loukami a lesíky a obklopují ji četné mokřady. Do Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery můžete nahlédnout buď ze Středního jizerského hřebene nebo z bližší perspektivy z polské strany hranice, kde turistická značka vede po hranici chráněného území.
Úplně jiný zážitek nabídne výlet do údolí Štolpišského potoka. Ten prudce stéká po strmém severním svahu „Jizerek“ a vytváří množství kaskád i skutečných vodopádů. Ten nejvyšší, Velký Štolpich, padá z výšky téměř pěti metrů.
Větší vodní plochy v Jizerských horách jsou sice dílem člověka, přehrady však byly docela citlivě zakomponovány do přírodního prostředí a dnes nijak zásadně neruší. Někomu mohou při troše fantazie připomenout skandinávská jezera. Nejstarší je vodní nádrž Bedřichov s pěknou kamennou hrází postavenou v roce 1905, jen o trochu mladší je Souš na druhé straně pohoří. Jako zásobárna pitné vody slouží nejmladší vodní nádrž Josefův Důl.
Letecký pohled na vodní nádrž Souš
V Jizerských horách je k vidění nezvyklý „památník“ na zaniklou vodní nádrž, která krátce fungovala v údolí Bílé Desné. Hráz tohoto vodního díla se však v září 1916 z důvodu konstrukčních vad protrhla a následná povodeň si níže v údolí vyžádala 65 životů a značné materiální škody. Protržená přehrada, jak se místu říká, je v terénu stále dobře znatelná a dnes se tu křižuje několik turistických tras.
Skály
Spíše mírné tvary reliéfu Jizerských hor oživují časté žulové skalní útvary nezřídka obroušené zvětráváním do atraktivních tvarů, některé z nich se při pohledech do dálky výrazně uplatňují i na horizontech. To je případ Jizery (1 122 m), kóty ležící zhruba v centru hor. Silně zvětralá skalní vrcholová pyramida poskytuje kruhový výhled, je to jedna z nejlepších přirozených vyhlídek v celém území.
Jizera (1 122 m) je druhým nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor. Snímek je ze začátku 21. století, od té doby les zničený imisemi částečně regeneroval.
Oblíbeným turistickým cílem je také skalní vyhlídka Krásná Máří při červeně značené trase lemující severní hranu Jizerských hor. Odtud je vidět zejména na Frýdlantsko a za dobrého počasí i daleko do Polska a Německa. Ještě exponovanější, a ne tak frekventované, jsou skalní vyhlídky v oblasti Frýdlantského cimbuří.
Velké množství skalních útvarů najdete při zeleně značené trase od Oldřichovského sedla na západ. Žulové balvany roztodivných tvarů tu jsou stíněné věkovitými buky a mnoho výhledů nenabízejí, zato si tam užijete mnohem více klidu – do této odlehlejší západní části Jizerských hor zavítá jen málo návštěvníků.
Singltrek pod Smrkem
Když v roce 2009 otevřeli u Nového Města pod Smrkem první singltrek (upravenou terénní trasu pro horská kola), zdaleka nebylo jasné, zda se projekt v českých podmínkách ujme. Dnes je zřejmé, že se po všech stránkách podařil. Trasy, dnes dohromady měřící více než 60 kilometrů, se těší velké oblibě a díky nim se do jinak dosti zapadlého kouta republiky daří každoročně přilákat tisíce návštěvníků.
Pohled na Smrk z Viničné cesty mezi Oldřichovským sedlem a Ferdinandovem
Singltrek pod Smrkem, jak se areál oficiálně nazývá, nabízí trasy různé úrovně obtížnosti. Na některé se můžete vypravit i s dětmi, jiné dají zabrat i zkušeným bikerům. Hlavním nástupním místem je Nové Město pod Smrkem, na trasy (které jsou zásadně jednosměrné) ale můžete najet i od Lázní Libverda. S postupným rozšiřováním projektu se trasy „přelily“ i na polské území.
