Tatranský trek z říše snů. O parádní cestě na hranici si můžeme nechat zdát

Mohla by to být excelentní vysokohorská túra ověnčená mnoha lukrativními nej. Už asi 40 let však není v plném rozsahu průchozí. Dříve jsem to vnímal jako křivdu, dnes jsem však vzhledem k neúnosnému rozvoji turismu za neprůchodnost této trasy velmi rád. V duchu si tuto trasu ovšem stále procházím.

Můj vysněný okružní tatranský trek vede přes nejvyšší turisticky zpřístupněný vrchol a zároveň nejvyšší horu Polska, kolem největších tatranských jezer a nejkrásnějším značeným výstupem celých Tater. Dá se zvládnout za 12–14 hodin a překoná se při něm celkové převýšení téměř 2 000 metrů.

Vzhůru na Rysy ze Štrbského Plesa

První etapa tatranského treku snů je nejméně příjemná a záživná. Je to klasický výstup na Rysy ze slovenské strany a je dobré se s ním poprat co nejdříve a soustředit se na další úseky, které jsou krajinářsky mnohem zajímavější.

Taky je vhodné si nabalit nebo v sedm hodin ráno nakoupit v sámošce na Štrbském Plese jídlo a pití, pokud nechcete vyhazovat horentní sumy za občerstvení, jež se nabízí v průběhu cesty. A navíc není ani čas na vysedávání a stání front.

Já jsem se letos trochu zdržel na Popradském plese. Chuťově nepříliš zdařilá fazolová polévka a plzeňské pivo natočené na jeden ráz za pět sekund způsobily nejenom citelné ztráty finanční (dohromady 7,5 eur, 200 Kč), ale následně i časové.

Skalní práh s krátkým řetězovým úsekem nad Žabími plesy, přes který se stoupá k Chatě pod Rysmi, byl již v 10 hodin obležen lidským mraveništěm a štrúdl lidí pod ním se neustále prodlužoval.

Ne, to nebyl sen! Čekací doba 45 minut na řetěz! Něco podobného tu nebylo ani v 80. letech před revolucí, kdy tatranské řetězy pravidelně okupovali neobratní turisté z NDR. Tatry dnes berou útokem hlavně Poláci, odhadem jich je tak 70 procent. Vypadá to, jako by se měly Rysy pod tíhou lidských davů zbořit.

Za příznivého počasí je z dvouvrcholových Rysů skvělý rozhled na celé Tatry, úchvatná je podívaná hlavně na třpytící se hladiny Czarneho Stawu a Morskieho Oka, které leží v hlubině takřka o 1 000 m níže.

Na vrcholku ale bývá problém se posadit, jelikož davy ze slovenské strany se tu střetávají s dalším lidským hadem, který se pomalu šine po řetězech ze strany polské. Letos šlo ale nahoru z polské strany znatelně méně lidí než ze slovenské. Dříve jsem míval dojem, že je tomu naopak.

Severním srázem z Rysů

Státní hranice mezi Slovenskem a Polskem je na území Vysokých Tater v současnosti velmi neprůchodná. Jediným místem, kde ji lze přecházet, je právě vrchol Rysů.

Vrchol Rysů

Sestup z Rysů na polskou stranu

Sestupovat z Rysů na polskou stranu ovšem v rámci jednodenní túry napadne z našinců málokoho, jelikož doprava zpět na slovenské území je velmi zdlouhavá.

Znamená to podstoupit nepříjemnou chůzi po asfaltu (10 km) od Morskieho Oka dolinou Rybiego potoka až k hraničnímu přechodu Lysá Poľana a pak posledním odpoledním autobusem s odjezdem v 16:55 objíždět hodinu skoro celé Tatry na jižní stranu. Navzdory tomu je polská červeně značná cesta na Rysy velmi hezká a vzdušná a rozhodně stojí za nejedno absolvování.

Začněme tedy opatrně sestupovat. Nejexponovanější úsek se nachází hned pod vrcholkem, kde se obvykle čeká na řetěz (polsky lancuch). Místa je tu málo a při vyhýbání v protisměru je třeba zvýšené opatrnosti.

Po chvilce oddychu následuje další, téměř souvislý a několik stovek metrů dlouhý řetězový úsek strmým skalním žebrem, zleva lemovaný úzkým žlebem, kde se dlouho do léta drží sníh. Tady už s vyhýbáním takový problém není.

Vlevo Rysy, vpravo Mengusovské štíty, dole Morskie Oko

I po skončení neobvykle dlouhých řetězů se značná expozice srázu příliš nemění a u hladiny Czarneho Stawu má už člověk většinou dost. Při představě dalšího sestupu k Morskiemu Oku a následující desetikilometrové asfaltky jistě kdekoho napadne myšlenka, že stejně rychlý a určitě příjemnější návrat zpátky na Štrbské Pleso by mohl vést přes hory.

Jen na to mít patřičný fyzický fond a chuť vydrápat se na polsko-slovenskou hranici, resp. tatranský hřeben ještě jednou! A ta možnost by tu byla…

Nejkrásnější značený výstup v Tatrách

Za nejkrásnější značený výstup v celých Tatrách považuji zelenou značku od Czarneho Stawu na hraniční Mengusovské sedlo (2 307 m), kterému Poláci říkají Przelacz pod Chlopkiem. Na rozcestníku je dotovaný hodnotou 2 h 10 minut, dá se však klidně zkrátit až o půl hodiny, protože tady žádné fronty ani pomalu se šinoucí štrúdly lidí nehrozí. Bývá tu příjemně poloprázdno i v dobách největšího turistického harašení.

Výstup do Mengusovského sedla od Czarneho Stawu

Úzký, kameny dlážděný chodníček se kroutí severními, zdánlivě neschůdnými a po většinu dne zastíněnými srázy Mengusovských štítů a velmi plynule a rychle nabírá výšku. Vzdušný chodník bývá ještě počátkem léta místy zakrytý nebezpečnými sněhovými poli a v době nepříznivých povětrnostních podmínek na něm může být hodně krušno, zvláště v horních partiích.

Pohledy nahoru i dolů jsou famózní, názorně jsou vidět v blízkém sousedství severní svahy Rysů se skalním žebrem výstupové trasy. Závěrečné metry před sedlem jsou vedeny neobvyklou úzkou rampou se značně rozbitou a drolivou břidličnatou skálou.

Dosažení hraničního Mengusovského sedla představuje velký zážitek a nádhernou podívanou na opačnou jižní stranu, kde se o 350 metrů níže zrcadlí hladina Velkého Hincova plesa – největšího přírodního jezera na Slovensku.

Vzdušný pohled na Morskie Oko

Zelená polská značka tu končí, avšak zřetelně vyšlapané chodníky vedou vpravo i vlevo. Zcela běžně odtud Poláci zdolávají chodecky snadno dostupný Východný Mengusovský štít (2 398 m), což trvá asi 40 minut. Kousek nad sedlem vlevo ční ze svahu skalní útvar Chlopek neboli Chlapík.

Probuzení ze sna

Naše vysněná trasa ze Štrbského Plesa přes Rysy k Czarnemu Stawu a zpět na Mengusovském sedle končí, nastává bohužel čas nemilého probuzení. Chce se jít dál, ale nejde to.

Plynule navazující slovenská zelená trasa dolů k Velkému Hincovu plesu, jak ji uvádějí staré turistické mapy vydané před rokem 1980, byla zrušena. Zřejmě jako důsledek vyhlášení výjimečného stavu v Polsku roku 1981 v souvislosti s aktivitou hnutí Solidarita. Z podobných důvodů zanikl i značený chodník od Temnosmrečinského plesa do Chalubiňského vrat, kam dodnes vedou z polské strany červené značky.

Mengusovské sedlo od Veľkého Hincova plesa

Průběh zrušené sestupové trasy z Mengusovského sedla k Hincovu plesu, která se chodila asi hodinu, si můžete názorně prohlédnout zdola. Nejdříve chodníček v travnatém srázu, pak šikmá, strmě ukloněná skalní rampa a nakonec velké suťovisko. Zdola vypadá skalní rampa docela strašidelně a neschůdně, jedná se však o chodecký terén. Komplikaci představoval akorát sníh, který se tu drží v hojném množství ještě počátkem léta.

Byl by to krásný a po všech stránkách hodnotný vysokohorský trek. Ale při představě, kolik lidi by se tudy denně valilo a kolik by jich na exponovaném sestupu do Polska v bouřkách zahynulo, je lepší, když vše zůstane tak, jak je. O této nádherné trase si tedy nechme zdát jen samé krásné sny.

Mezinárodní spor o Morskie Oko

Okolí Morskieho Oka a Czarneho Stawu vytváří jeden z nejkrásnějších koutů celých Tater obklopený fascinující hradbou skalních stěn a štítů. Jen málokdo z okouzlených návštěvníků si povšimne nenápadného památníku u turistické chaty, který připomíná zásluhy Poláků na dnešním vlastnictví tohoto překrásného místa. Na počátku 20. století totiž vyvrcholil mezinárodní arbitráží v Grazu letitý územní spor o Morskie Oko mezi uherskými a rakouskými (haličskými) majiteli pozemků. Možná mnoho nechybělo a Morskie oko bylo dnes slovenské a turistické značky by nekončily na státní hranici v Mengusovském sedle.