RECENZE: Tanečnice z Havaje a mexická kapela aneb nevěsta prodaná v baru

Co dělá středověký rytíř ve Smetanově Prodané nevěstě? V Drážďanech zapojili do hry i jinou exotiku, ale přesto si oči na své nepřijdou. Úspěch však může slavit dirigent Tomáš Netopil s orchestrem Semperovy opery.

Prodaná nevěsta na německých jevištích dávno zdomácněla – jako jediná Smetanova opera. Koncem loňského roku ji uvedla Bavorská státní opera v Mnichově a nyní následovala neméně proslulá Semperova opera v Drážďanech. Dílo se většinou hraje v německých verzích, kterých existuje několik. Francouzská režisérka Mariame Clémentová, kterou angažovala Semperova opera, zvolila překlad Kurta Honolky, tištěný program uvádí, že využila i práce Carla Rihy a Winfrieda Höntscheho.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

65 %

Dirigent: Tomáš Netopil

Režie: Mariame Clémentová

Semperova opera Drážďany, premiéra 8. března 2019

Český folklór se přirozeně na zahraničních jevištích očekávat nedá a ani by to nebylo správné. Clémentová v rozhovoru otištěném v programu tvrdí, že kroje postavám stojí v cestě, dělají z nich loutky a příběh bagatelizují. To jistě může být východisko, ale hlavní je, jak se to tedy udělá – ať už s folklórem, či bez něj. Clémentová děj zasadila do baru či zábavního podniku, jehož majitelem je - jak naznačuje i nápis Kezals Village - Kecal. Ten zajišťuje i „umělecký“ program. Mařenka obsluhuje hosty. Dle režisérky má jít o paralelu k devadesátým letům v postkomunistických zemích, v nichž se pohybovali zbohatlíci jako Kecal nebo Míchovi a mohlo dojít i k dohodě o „koupi“ nevěsty mezi bohatou a chudou rodinou. A Mařenka s Jeníkem mají v režisérčiných představách symbolizovat něco jako vítězství nad těmito strukturami.

Českému divákovi může naskočit Discoland Ivana Jonáka, ale o tom režisérka těžko mohla slyšet. Z jejího životopisu nevyplývá, že by byla očitým svědkem 90. let ve východní Evropě, nicméně to nemusí být důvod, proč výsledek působí zmateně a neinvenčně. Na jevišti se pohybují postavy v civilních oblecích, v účesech sugerujících ještě 80. léta a zpívají party ze Smetanovy opery. Občas si dají skleničku nebo si zatančí. To je skoro všechno.

Kroje nahrazuje civil, ale postavy nijak zvlášť necharakterizuje. Všemocný Kecal má vytahané kalhoty a tričko – tak skromně se porevoluční rychlokvašky většinou neprezentovaly. Však také našinec hned na začátku za Kecala považoval pána ve stříbřitém blýskavém saku, jenž při předehře před oponou uvedl tanečníky v krojích. Jenže z figurky, kterou si divák už označil za šéfa něčeho jako „Discoland Kecal“, se pak vyklubal pouhý epizodní instruktor lidových tanců.

Některé akce se v těchto kulisách dá čekat předem - co jiného asi bude Kecal s Jeníkem dělat než popíjet na stoličkách v baru. V baru se určitě bude uklízet (včetně zapnutého vysavače). Častým problém je to, že režisérka rozehrává paralelně různé akce. Třeba při slavném duetu Jeníka s Kecalem si ještě stále něco doříkávají Mařenka s Vaškem. Na to by divák potřeboval čtvery oči.

V porovnání s mnichovskou inscenací ale ta drážďanská pro oči ve skutečnosti moc není – v Mnichově aspoň stála na jevišti kopa hnoje, jezdil po něm traktor, a třebaže tyto i jiné kulisy nebyly nějak zvlášť zapojeny do děje, aspoň se o ně šlo zrakem zachytit. V Drážďanech venkov zastupuje jen kráva, na níž chasa šikanuje Vaška. A člověk zbystří pozornost vlastně jen jednou a to ve scéně komediantů, kteří zde přicházejí se svým číslem na „konkurz“ ke Kecalovi. Principál (Barry Coleman) napřed odehraje zvukovou ukázku z magnetofonu a pak prezentuje tři varianty programu: havajské tanečnice, mexickou kapelu a hru ze středověku. Kecal zvolí středověk, a tak po zbytek opery se v pozadí baru staví zdi s loučemi, přineseno je i rytířské brnění, Esmeralda (Tahnee Niboro) představuje středověkou dámu. Ale zase – nic není nějak zvlášť vtipně využito a stejně jako v Mnichově člověk marně čeká, co se bude dít. Třeba zrovna s oním brněním – i kdyby se v něm měl nakonec objevit Vašek.

Vypuštěný výkřik

V Mnichově jednotlivé figurky působily vtipněji, ale v Drážďanech se zase dostavil lepší pocit z hudební složky. Nastudování měl v rukou Tomáš Netopil a orchestr Semperovy opery hrál prostě báječně: nejen precizně a s nesmírným zvukovým kouzlem, ale i s velkou plnokrevností, rytmickou pregnantností, prostě provedení mělo „štávu“, která v Mnichově spíše chyběla.

Jeníka opět zpíval slovenský tenorista Pavol Bršlík, který se tak nedlouho po sobě musel učit dvě německé verze (v Mnichově hráli překlad Maxe Kalbecka). V porovnání s mnichovskou premiérou mu hlas zněl volněji, zvučněji a s větším leskem. Mařenku zpívala Arménka Hrachuzí Bassénzová, disponující krásně plným lyrickým sopránem, který dokázala i dynamicky odstínit, zvláště v árii Ten lásky sen. Benjamin Bruns jako Vašek hlasově sugeroval mnohem víc dospělého muže než sotva odrostlého kluka, s partem si ale dokázal pohrát. Zato zklamal Tijl Faveyts, jehož Kecal byl pěvecky jednotvárný. Belgický basista sice od začátku do konce pěkně zpíval tóny, ale jakoby beze slov, bez výrazu. Solidní byly oba manželské páry, Matthias Henneberg a Sabine Brohmová jako Krušinovi a Tilmann Rönnebeck a Michal Doronová jako Míchovi.

Inscenace v Mnichově i Drážďanech mají své přednosti i slabiny, drážďanská tu mnichovskou o něco překonává hudebně a zasloužila by si tedy pár procent navíc. Jenže v Drážďanech odstranili něco, co by i nejvstřícnější český (a možná, že nejen český) divák odpouštěl jen těžko a jen ve zcela mimořádné koncepci: zvolání „Medvěd se utrh!“. Pět procent dolů.