Vlastně nejde o klasický film, vznikl za pouhých dvanáct dní původně jako videoinstalace zahrnující třináct obrazovek se souběžně promítanými portréty. Poprvé se projekt představil v hereččině rodném Melbourne, projížděl festivaly, zastavil se na výstavě i u nás a v Německu, odkud pochází jeho režisér Julian Rosefeldt, dostal výroční ceny za kostýmy, výpravu a masky.
Tedy víceméně za hereččiny proměny, na kterých experiment stojí. Rosefeldt, profesor v ateliéru nových médií na Akademii výtvarných umění v Mnichově, totiž ve filmu sleduje umělecké manifesty světové historie. Vychází z textů napsaných futuristy, dadaisty, členy hnutí Fluxus, suprematisty, situacionisty a vyznavači hnutí Dogma 95.
Navíc se přidržuje úvah konkrétních architektů, tanečníků, filmařů a jiných umělců. Výsledkem se stalo třináct koláží, jejichž prostřednictvím ožívají ideje, se kterými přišli Claes Oldenburg, Kazimir Malevič, André Breton či Jim Jarmusch. Jim pak propůjčuje moderní podobu Blanchettová, představující střídavě učitelku, loutkářku, hlasatelku zpráv, dělnici v továrně, ale také bezdomovce.
Samozřejmě Manifesto díky své formě není filmem pro každého. Ani kritici se v jeho hodnocení neshodli, recenze sahají od nadšení pro neobvyklý experiment až po výtky, že jde o samoúčelnou klipovou hru, která si jako záminku bere prověrku životnosti kdysi revolučních prohlášení různých uměleckých generací a jejich -ismů.
V jednom se však shodují: Cate Blanchettová ohromuje, ať opilecky se skotským přízvukem prohlašuje, že „revoluci oslavujeme jako jedinou hybnou sílu života“, nebo je pro změnu vdovou, reportérkou či jako americká matka z 50. let pronáší zvláštní modlitbu před rodinnou večeří Dne díkůvzdání.
A když se novináři herečky ptali, jak může točit tak avantgardní projekt jako Manifesto a pak přijmout třeba roli v komiksu Thor: Ragnarok, nositelka dvou Oscarů jim s úsměvem odpověděla: „Všechno, co děláte, je přece experiment, ne?“
