RECENZE: Lana Del Rey se v refrénech snaží posluchače uspat

Zpěvačka Lana Del Rey, kdysi velká naděje světového popu, se už dva roky točí v bludném kruhu. A ne a ne vykřesat jiskru. Album Lust for Life je více hiphopové než předchozí nahrávka, jinak ovšem pokračuje v trendu okázalé nudy nastoupeném právě dva roky starou deskou Honeymoon.

Lana del Rey na letošním Glastonbury (28. června 2014) | foto: Reuters

Zpěvaččin předchozí počin byl prakticky prost jakékoliv dynamiky. Což v kombinaci s programově zastřeným vokálem napáchalo víc neplechy než radosti. Na své novince občas doprovod přidává na výrazu, ale pořád to nestačí.

Lust for Life

50 %

Autor: Lana Del Rey

Protože i když je Lana Del Rey od začátku své kariéry černou princeznou smutku, dřív její skladby vzbuzovaly nějaké emoce.

Kupříkladu skladba Summertime Sadness, jeden ze singlů z její debutové desky Born to Die, byla sice po všech stránkách temná, ale měla v sobě jistou fatalistickou jiskru. To, co zpěvačka předvádí na posledních dvou nahrávkách, by bohužel nevykřesalo oheň ani v nejvyprahlejší buši.

Vezměme si třeba píseň nazvanou God Bless America – and All the Beautiful Women in It. Přes otřesný titul se tu sice konečně dočkáme trochu živějšího doprovodu, ale jakmile se dojde k refrénu, kde by přece mělo vše zazářit, Lana Del Rey to své „Bůh žehnej Americe“ odříkává, jako by u toho měla sama usnout. Jak má potom něco takového jakkoliv pohnout posluchačem?

Obal desky Lust for Life

Obecně lépe působí druhá polovina desky, jenže kdo se k ní dostane? Zpěvačka tentokrát naložila ve velkém a celé album má šestnáct skladeb a stopáž hodinu a deset minut. Upřímně řečeno, to by udolalo skalního fanouška na speedu, natož někoho podobnými substancemi nepřipraveného.

Lana Del Rey na desku přizvala řadu hostů od The Weeknda (v titulní skladbě Lust for Life), přes rapera, jenž si říká A$AP Rocky, až po Stevie Nicks z Fleetwood Mac. Ale ani ta písničku Beautiful People Beautiful Problems tedy nevytrhla.

Jako zjevení potom působí Sean Lennon v písni Tomorrow Never Came, která je jediným skutečným klenotem na desce. Jednak proto, že se tu konečně ozve neukníkaný hlas, což je prostě osvěžující. Ale taky zvonivě kytarové aranžmá letmě připomínající sólovou tvorbu Seanova otce slouží víc než dobře.

Jinak se ovšem titul desky vzývající touhu po životě daří naplnit jen stěží. A Iggy Pop, který v sedmdesátých letech napsal stejnojmennou píseň, by se asi divil.