RECENZE: Lana Del Rey se vypravila na pohřební líbánky

I někteří dosud skalní fanoušci Lany Del Rey píšou o desce Honeymoon na sociálních sítích jako o „příšerné, ukňučené a nudné“, což by klidně mohl být titulek a jediný text této recenze.

Jistě, Lana Del Rey svou kariéru postavila na okázalém smutku, který navíc svým zpěvem dokázala předvést opravdu věrně. Jenže pokud první deska Born to Die působila ve světě rozjuchaného popu jako zjevení, které dotáhla zpěvačka na následující nahrávce Ultraviolence dál mimo jiné díky kytarovým aranžmá, na aktuálním albu jde o koncentrovanou nudu.

Honeymoon

55 %

Autor: Lana Del Rey

CD, 399 Kč

Své příznivce si jistě najde, ale vsadil bych se, že o většinu z nich se starají psychiatři. Nebo by aspoň měli.

Už úvodní a titulní píseň svou takřka šestiminutovou stopáží a provedením jako ze zapadlého soundtracku notně artového filmu předznamenává, čeho se posluchač dočká v následující hodině. Ano, hodině, protože na hodinu a šest minut fňukání těch čtrnáct skladeb vystačilo.

Obal desky Honeymoon

Vesměs orchestrální aranže dojem filmové hudby ještě umocňují. Bohužel hudbě i zpěvu chybí to, co dovede posluchače rozechvět – dynamika.

Lana Del Rey zpívat umí, o čemž není pochyb. Ale výsledek je až na drobné výjimky, jako poněkud jiskřivý vokál ve skladbě God Knows I Tried, neuvěřitelně plochý.

Jedna písnička je jako druhá a pokud název desky Honeymoon odkazuje k líbánkám, pak se vnucuje myšlenka, že nejméně jeden z novomanželů odešel z obřadu nohama napřed.

Na zajímavosti nepřidají ani „drsné“ výrazy „bullshit“ a „motherfucker“, za něž si skladba High By the Beach například na iTunes vysloužila samolepku „explicitní“.

Lana Del Rey zpívala v Praze

Korunu všemu nasazuje coververze skladby Don’t Let Me Be Misunderstood, jež album ukončuje. Drží se striktně v duchu monotónnosti předchozích třinácti skladeb, takže působí, jako by vysála všechnu energii z původní nahrávky Niny Simone z poloviny šedesátých let, o slavné a živoucí bluesrockové verzi od The Animals ani nemluvě.

Prostě a jednoduše, pokud byl singl Video Games v roce 2012 převratným a poměrně originálním počinem, chtělo by to po třech letech přestat zpívat pořád jednu a tu samou píseň.

Skalní příznivci možná namítnou, že držet se svého stylu je v pořádku. Ano, ale písničkář, který svou kreativitu nerozvíjí, zpívá dokolečka jen svou labutí píseň. Která ostatně pod názvem Swan Song skutečně uzavírá autorskou část alba Honeymoon.

Škoda, trocha úsměvu by nikoho nezabila. Ani Lanu Del Rey.