Jak vzpomínáte na hlasatelskou éru?
Pro mne to byla kůzlečí léta, kdy jsem se objevila jako mladá holka mezi fajn partou. Kolegyně byly hodné a neházely mi klacky pod nohy, ba naopak. Vždy mi podaly pomocnou ruku.
Práci jste získala přes konkurz?
Bylo to díky Marii Tomsové, která mi o tom konkurzu řekla. Hrály jsme spolu ve Slunce, seno a pár facek. Konkurz jsem udělala, nastoupila externě a bylo to pěkné zpestření. Nejde pro mne o extra vážnou kapitolu života, kterou bych nějak prožívala. V červnu 1992 jsem pak byla zvolena do parlamentu jako poslankyně a tím skončila má éra hlasatelky.
A pamatujete si na první pořad, který jste uváděla?
Nevím, jestli byl první den, ale určitě byl jeden z prvních mého působení v televizi. Setkala jsem se s realitou tehdejší doby. Musela jsem uvádět svatořečení Anežky České. Bylo 12. listopadu 1989 a já nesměla říct svatá. Schvalovaly se tehdy všechny texty. Bylo to dost náročné. Bylo ale kuriózní, že když byl první Silvestr po sametové revoluci, všichni chtěli být na Václaváku a slavit. Já měla službu a o půlnoci jsme měla lidem říct, jak jim přeji hezký Nový rok. Nikdo se mě neptal, co řeknu, a kdybych říkala cokoli, bylo by to každému jedno. Během šesti neděl, co jsem dělala hlasatelku, se změnila televizní situace od absurda k absurdu.
Kateřina Lojdová
Stát se hlasatelkou muselo být pro vás jistou pracovní změnou. Přímý přenos, stres, nervozita.
Proti divadlu nebo filmu to byl velký stres. Šlo o nevratnost. Když zkazíte něco u filmu, tak přinejhorším zaplatíte štábu panáka a jede se to ještě jednou. V divadle jste za „popletu“ před stovkou lidí. Ale hlasatelku v té době sledovalo opravdu neuvěřitelné množství lidí. Nejraději jsem uváděla večerníčky, protože jsem měla pocit, že na té druhé straně jsou jen děti, co vám fandí.
Nestýskalo se vám po této práci po vašem odchodu?
Spíš se mi stýskalo, když jsem skončila v parlamentu. Přestože jsem se mohla jako hlasatelka vrátit, život se nějak mlel jiným směrem a už k tomu nedošlo. Klid rozhodně nemám. Vyzkoušela jsem si politiku, byznys a i umělecký svět. V politice jsem byla poslankyně a poradkyně ministra, místopředsedy vlády, v umělecké sféře jsem byla hlasatelka a herečka v divadle i u filmu. Taky jsem si vyzkoušela práci produkční a měla svou galerii, což byl byznys. Dělala jsem šéfredaktorku časopisu, učila na konzervatoři a dalších několik povolání.
Kateřina Lojdová
Aktuálně se věnujete čemu?
Posledních deset let se už věnuji rekonstrukcím domů a bytů v Čechách, ve Francii, v Chorvatsku, takže je toho hodně. Mám ráda pestrost a asi i proto mi herectví vyhovovalo, protože pokaždé točíte něco jiného a začínáte znova od nuly. Teď do toho ještě studuji psychoterapii. Už mám dokončený první rok studia. Konečně to bude takové klidnější povolání, na stará kolena. Vedle toho píšu fejetony.
Je něco, co jste ještě pracovně nezkusila?
Těch věcí je hodně, ale já nad tím spíš nepřemýšlím a práci beru, když přijde zajímavá příležitost. Mám dvojčata, syna Maxe a dceru Kláru, manžela, který je totálně přezaměstnaný, a vše musím trochu přizpůsobit, abych stíhala při práci i domácnost. Nikdy jsem nebyla, nechci být a nebudu taková ta panička, která sedí v křesle, listuje časopisem s módou a telefonuje si s kamarádkami, kdy půjde nakupovat do Pařížské.
Stačí vůbec vašemu tempu vaše rodina, když jste tak aktivní žena?
Někdy těžko. Říkají, že je mučím a že jsem generál. Někdy se nad sebou zamyslím a zvolním a dám jim šanci se vyspat. Ale kdyby je někdo nepopoháněl, tak by byli bůhví kde zahrabaní. Poslední dobou často volám po tom, že se s manželem máme maličko zastavit a nebýt jako rakety. Okolnosti nám to však moc nedovolují, což je výmluva pochopitelně. Poněvadž my si řídíme naše okolnosti. Když mi bylo padesát, tak jsem si řekla, začnu se o sebe starat. Do té doby jsem se starala o všechny kolem, o děti, o muže, o kolegy, o babičky. Jenže starat se o sebe je strašná dřina. Já to neumím, ale snažím se.
