Když jsem se v roce 2010 přestěhoval do Kalifornie, v místní televizi jsem viděl dokument o Údolí smrti a divokých květech, které rostou jednou za čas. Od té doby jsem měl sen je spatřit.
To se musí vidět! Nejen slyšet...
O příběhy ze svého každodenního života v USA se dělím s posluchači Rádia Impuls pravidelně každý víkend už od září roku 2010. Je ale těžké popsat jen mluveným slovem nádheru toho, co jsem v Údolí smrti viděl. Rozhodl jsem se proto, že se s vámi podělím o své zážitky a nechám vás nahlédnout do svého cestovatelského alba, ve kterém je spousta zajímavých fotek.
Cestu je nejlépe podniknout brzy na jaře, někdy v únoru nebo březnu, kdy jsou relativně příjemné teploty a člověk se „neupeče”. V létě je v Údolí smrti nesnesitelné horko. Každý rok na jaře jsem návštěvu tohoto národního parku zmeškal. Buď jsem byl zaneprázdněný školou nebo prací. Na začátku roku 2016 nastal ten pravý čas a jako nejlepší termín mi vyšel poslední únorový víkend. To jsem ještě netušil, jak to do sebe všechno hezky zapadne.
Milé překvapení
Cestu jsem si naplánoval se svým kamarádem Petrem žijícím v Kalifornii. Týden před naším výletem jsem se od něj dozvěděl o vzácných květech, které po jedenácti letech pokryly Údolí smrti. Byl to ten vzácný přírodní úkaz, na který jsem tak čekal. Jaká náhoda! Od té chvíle jsem odpočítával každý den a strachoval jsem se, aby rostliny mezi tím neodkvetly. Musím se přiznat, že jsem byl jako na trní.
Sníh místo pouště
Na cestu jsme vyrazili z Los Angeles podle plánu poslední únorový víkend. Věděli jsme, že se musíme vykopat brzy z postele. Vzdálenost do Death Valley je totiž asi 420 kilometrů a dá se tam dostat za čtyři až pět hodin. Podařilo se nám vstát před pátou hodinou a v šest už jsme byli na cestě. Na sobě jen kraťasy a triko. Prostě jsme byli natěšení na horko v poušti.
Po několika hodinách jízdy jsme se zastavili na odpočívadle. Když jsme vylezli z auta, zarazilo nás, že byla docela zima. Nejednou jsme spatřili ceduli s nápisem: „Vítejte ve východní Sierra Nevadě“. Jedná se o rozsáhlé horské pásmo, které se táhne z Kalifornie a místy zasahuje až do sousední Nevady. V tu chvíli nás malinko zamrazilo. Před námi se objevily krásné zasněžené vrcholky hor. Byl to úchvatný pohled, i když trochu nečekaný. Pravděpodobně jsme někde špatně zabočili. Nakonec jsme se nezlobili, protože to rozhodně stálo za to. Pokračovali jsme dál a příroda se začala pozvolna proměňovat v poušť. Tentokrát jsme byli na správné cestě.
Pohled na Salt Lake, Údolí smrti
Krajina v okolí písečných dun
Pohled na divoké jarní květiny. V pozadí je vidět ukazatel hladiny moře.
Nakonec nás uvítalo Údolí smrti
Do Údolí smrti jsme dorazili kolem půl jedenácté dopoledne. Nebe se začalo vyjasňovat a teplota stoupala. Mohlo být nějakých 24 stupňů. Nejvíc ze všeho jsem se těšil, až dojedeme k nápisu „Death Valley National Park“, kde jsem si chtěl udělat fotku, což se mi podařilo. Po pár minutách jsme byli opět v autě. Silnice klesala z kopce a projížděli jsme četnými serpentýnami. Před námi se náhle otevřelo obrovské vyprahlé údolí a byl to dechberoucí zážitek. Mým hlavním cílem bylo dojet do Badwater Basin, což je nejníže položené místo v Severní Americe.
Krajina plná extrémů
|
Za pár minut jsme klesali níže do údolí a v dáli před námi se objevily písečné duny. Ještě než jsme k ním dojeli, tak jsme zastavili u prvního informačního centra.
Venku byl umístěný automat, v němž jsme si koupili denní vstupenku s poplatkem 20 dolarů za auto.
Po zaplacení jsme uvnitř centra obdrželi mapu a taky rady, v jakých lokalitách se vyskytují divoké jarní květy. Byli jsme jsme jen několik málo kilometrů od nich.
Stres začal opadat, protože bylo kolem poledne a věděli jsme, že už nemusíme pospíchat. Celý den jsme měli před sebou. Přišel čas vyměnit boty za žabky a hurá do písečných dun! Nakonec ani ty žabky nebyly potřeba. Kdy se to člověku poštěstí, aby se promenádoval bos jemným pískem v Údolí smrti...
Písečné duny
V Údolí smrti se nachází několik lokalit s písečnými dunami. My jsme navštívili ty neznámější, které se jmenují se Mesquite Flat San Dunes a dosahují výšky pouhých třiceti metrů, zato pokrývají docela rozsáhlé území. Písečné duny v národním parku jsou vládou legálně chráněné jako divočina, aby se nenarušila místní flóra a fauna. Překvapilo mě proto, že se na Mesquite Flat San Dunes dá provozovat tzv. sandboarding, sjíždění dun na prkně. V ostatních lokalitách je to zakázané. Auta, off-roady nesmějí do dun vjíždět. Můžou se pohybovat jen na vyznačených cestách a silnicích.
Pohled na krajinu v Údolí smrti
Lezení mezi skalami v přírodním útvaru zvaném „Natural Bridge“
Furnace Creek Ranch, Borax Museum. Tyto obří vozy přepravovaly nerostné suroviny.
Palmová oáza v poušti
Když jsme projížděli dál parkem, dostali jsme se do Furnace Creek, kde se rozprostírá palmová oáza. V její blízkosti stojí turistické centrum, ranč s hotelem, kemp, muzeum nebo pošta ve stylu westernu a samozřejmě bary a restaurace s občerstvením. Na to, že jsme byli v národním parku daleko od civilizace, kam je těžké dopravit suroviny, byly ceny nízké. Malé pivo (0,4 l) za šest dolarů a jídlo vyšlo na deset. Stejné ceny jako ve městech.
Salt Lake
Reportáž z Údolí smrti na Rádiu ImpulsPostřehy z cesty Zdeňka Kratochvíla kalifornským Údolím smrti si můžete také poslechnout na Rádiu Impuls, a to v neděli 13. března v 5.40 (repríza v 17.15). |
Při cestě k nejníže položenému místu Severní Ameriky, kde bylo údajně nejvíce rostlin, jsme projížděli kolem Salt Lake. Široko daleko, kam jsme se podívali, ležela sůl. Sem tam se objevovaly menší vodní plochy, jinak bylo jezero převážně vyschlé. Zaplní se vodou, když zaprší. Procházeli jsme malými keříky trávy pokryté solí a krásně nám to praskalo pod nohami. Vypadalo to, jako když nasněží a trávu pokryje led.
V okolí jezera jsme spatřili první žluté květy. Věděli jsme ale, že ta velká podívaná nás teprve čeká.
Miliony zlatých květů
Byli jsme asi dva kilometry od cíle a krajina se najednou začala barvit dozlatova díky milionům vzácných žlutých květů. Semena pouštních divokých rostlin jsou pokryta speciální vrstvou, která je chrání před vyklíčením, a to do doby, než je dostatečné vlhko. To zajistí, aby rostliny mohly vykvést a přežít v drsných podmínkách. Odolná semena dokážou v zemi nečinně ležet roky nebo celé dekády, dokud nenastane ten pravý okamžik.
Pokud v Údolí smrti dostatečně zaprší, ochranná vrstva semen se odloupne a začnou rašit. Právě to se stalo v průběhu uplynulého podzimu a zimy. Klimatický jev El Niño sebou přinesl do Údolí smrti déšť. Vznikly tak ideální podmínky pro tzv. „super bloom“, jak ho Američané nazývají.
Divoké jarní květiny v Údolí smrti
Divoké jarní květiny v Údolí smrti
Milióny divokých jarních květin pokryly Údolí smrti. Američané tento přírodní úkaz nazývají„super bloom“.
Nejníže položené místo Severní Ameriky. Konečně v cíli!
Někdy po třetí hodině odpoledne se nám podařilo dorazit do Badwater Basin, na nejníže položené místo v Severní Americe. Leží 85,5 metru pod hladinou moře. Takhle nízko jsem ještě nikdy nebyl. Tato lokalita láká každého turistu, který do údolí zavítá. Lidmi se to jen hemžilo a vypadalo to jako na Václaváku.
Když jsme dorazili zpátky na parkoviště, naproti jsem zahlédl horu, na které byl umístěný nápis Sea level (úroveň moře). Byl to zvláštní pocit dívat se na ukazatele hladiny moře vysoko nad hlavou.
Čeho se vyvarovat
Před cestou se doporučuje pořídit si do auta dostatek tekutin a jídla. Člověk by měl vypít až 4 litry vody za den. Při stavech závratě, žaludeční nevolnosti nebo bolesti hlavy je nutné se okamžitě ukrýt před sluncem. Přehřátí organismu může mít fatální následky. Jenže stín se v Údolí smrti hledá těžce, pokud si člověk nesedne do auta nebo nezamíří do nějakého kaňonu.
Dále se nemá provozovat pěší turistika v níže položených oblastech, když je horko. Správci parku také varují, aby turisté nesahali ani nešlapali tam, kam nevidí. Mohou tam být ukryti chřestýši, škorpioni nebo černé vdovy.
Počasí nám přálo. Náš výlet se vydařil na jedničku - 30 stupňů na slunci se dalo zvládnout a kupodivu jsme se ani nespálili, a to jsme nepoužili opalovací krém. Byla to příjemná jarní opalovačka. Dermatologové při čtení tohoto odstavce asi moc radost nemají...
