Základ byl jasný: neudělat ani krok vzad. Co nejvíc využít vítr – na souši s křídlem, na moři s plachtami. Ale v tom to právě vězelo: kde sehnat tu jachtu?
„Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se doslechl, že jachty se dají i stopovat,“ vypráví. „Prostě zajít ve správném přístavu do hospody a dohodnout se s kapitánem. Hodně z nich totiž shání do lodě parťáka místo někoho, kdo se z plavby omluvil. Někdy jsou ti majitelé jachet už opravdu zoufalí. Slyšel jsem o jednom, který oslovil bezdomovce válející se u supermarketu. Řekl: Nebudete nic platit, jenom mi na lodi budete hlídat, až budu spát. Nebo při bouři zatáhnete za to, co vám ukážu. Souhlasili. Po návratu tvrdil, že to byla nejlepší posádka, jakou kdy měl.“
Supi versus orli
Poslední zábrana padla, Vlasta se rozhodl. Sbalil si to nejnutnější. Měl s sebou jedny trenky, jedny kalhoty, kvůli ulehčení bagáže si dělal dírky do kartáčku na zuby. Jen vlekadlo, které se používá při vzlétání za autem, váží 60 kg. Ani přípravu k létání nepodcenil. Bylo to složité. „Copak Alpy. O nich se ví, kde startovat, kudy letět. Jenže další oblasti byly z hlediska paraglidingu neprozkoumané. Pustiny Kazachstánu, Sahara, náhorní plošina v Andách.“
Právě s Alpami začal, tam se k nebi odrážel z vrcholů hor. Jinde musel startovat zaháknutý za vlekadlo u auta. To ho dostalo do 300 metrů nad zemí, kde bylo třeba se odpojit a najít si nejpozději do minuty stoupavý proud. Někdy to šlo hladce, jindy to byl boj.
A nastaly i situace, kdy se stoupat povedlo jen díky nečekanému spojenci. „Španělsko bylo plné kamarádských supů. Letěli se mnou, a když jsem nemohl najít žádný stoupák, vzali to kousek vedle, jako by mi ukazovali: Sem musíš, tady je to dobrý. A opravdu – vyneslo mě to krásně vzhůru.“
Ne vždy to byla romantika. Nad Saharou potkal orla, který se stočil do klubíčka a padal k vetřelci jak kámen. Zastavil se až metr od vrchlíku. Agresivní byli i orlosupové v Brazílii. Malí orlíci v Austrálii byli při útocích na padák tak neodbytní, že se na ně musely používat houkačky.
Dolů vás toho může srazit víc. Vlastní chyba, povětrnostní podmínky. Právě v Austrálii padal s muchlajícím se padákem pár set metrů. Naštěstí si poradil. „Jestli existuje něco, co vás nahoře udrží, je to sebevědomí,“ tvrdí Vlasta. „Jako se ženskou. Když začnete pochybovat, zmatkovat, tak to nejde. Pokud jste v pohodě, můžete v kuse letět i stovky kilometrů.“
Vlasta Puczok obletěl s paraglidingovým křídlem svět.
Start ve 3 000m v Alpách
Zlatá horečka
Svět pochopitelně neobkroužil výhradně zavěšený do sedačky. Někde letěl 150 kilometrů, jinde tři. Zbytek plul lodí, projel v autě, autobusu, prošel pěšky. Podstatné bylo nikdy se nevracet. Během putování střídal parťáky. Buď byli předem domluvení, nebo se potkali náhodou. Jako s kumpánem z repliky historické lodi, která ho vezla z Kanárských ostrovů do Jižní Ameriky. Právě on ho vyhecoval k vysněnému splutí Amazonky. V brazilském Manausu chvíli okukovali, na čem jezdí místní rybáři, a za týden už si to v malém člunu frčeli po řece.
Na české La Grace přes Atlantik
Na Pacifiku - zlaté české ručičky
Největšího dobrodružství se ale dočkali už ve Venezuele, kde se přimotali k místům, na kterých právě zuřila zlatá horečka. „Bohužel zrovna ve chvíli, kdy tu došlo k vraždě, takže řeka byla plná lodiček spěchajících pryč,“ popisuje. „Každopádně mě překvapilo, jak zlatá horečka ve 21. století vypadá. Člověk si představuje něco moderního, jenže ono se to od časů Jacka Londona liší jen v tom, že za lidmi pobíhajícími s rýči a pánvemi stojí stany z černého igelitu.“
Právě ve Venezuele se ho několikrát snažili okrást vojáci, jednou se s nimi o ruličky dolarů přetahoval. Všichni ho měli za zlatokopa. A jeho bednu, ve které leželo vybavení pro létání, za truhlici s drahocenným jměním.
Venezuelští vojáci vyklízejí zlatokopecký tábor.
U Amazonky často suším padák.
Skutečný poklad našel až o něco dál – v USA se dal dohromady s krajankou Petrou, se kterou spolu zůstali dodnes, dávno po skončení expedice. Zbytek výpravy byl pro jejich vztah dostatečnou zkouškou. Zažili děsivou australskou pustinu. Přespávání po příkopech, vinicích. Taky byrokratické papírování, zákaz vstupu do Číny. Altaj, Kavkaz. Prchání před sibiřskou zimou. Nebo beznaděj na území mezi Aralským jezerem a Kaspickým mořem, kde za týden po 500 kilometrech nepotkali ani živáčka.
A návrat. Ten především. Šťastný a ve zdraví.
„Lidi se mě ptají, na kolik mě ta výprava přišla,“ říká Vlasta. „Já to ale nevím a ani vědět nechci. Já do téhle cesty investoval především sám sebe. Užil jsem si svobodu. A to je to nejsilnější.“
Cesty Vlasty Puczoka
|
