Jsme v bezčasí. Není kam spěchat a ani nikam spěchat nemůžeme. Po téhle cestě se to prostě nedá. Už jsme tu ulomili kolo. Naše dva trabanty, maluch a jawa 250 z roku 1957 mají dost. Není jak věci urychlit, tak je necháváme plynout.
Podezřele poklidný silvestr
Je to osvobozující pocit pro Evropany naučené, že hnát se někam, stresovat se a dělat deset věcí najednou je správné. Sedíme u ohně, kolem teče řeka. Nemáme ohňostroj, ale sehnali jsme laciné šumivé víno "hlavně aby mělo vystřelovací špunt" a čekáme. Půlnoc je tu o čtyři hodiny později než doma a dny krásně dlouhé. Jedeme k jihu, začíná tu léto.
Oheň praská, všichni jsou utahaní. Silvestr uprostřed hlubokých lesů je nějaký klidnější. Je půlnoc, nikde nebouchají ohňostroje, řeka šumí přes kameny, vítr šumí ve větvích. Pak fotograf Kuba dostane nápad. Z reproduktorů trabanta zaburácí Kde domov můj. "Je silvestr, má se hrát hymna!" rozzářeně huláká. Následuje polský Mazurek Dabrowskiego a nakonec slovenské Nad Tatrou se blýská.
Je to dvacet let, co jsme se rozdělili na Česko a Slovensko a je to zvláštní sedět tady se Slovákem a Poláky a bez problémů jim rozumět. Kdysi dávno, i když jsou to vlastně jen tři měsíce, v guyanském Georgetownu, jsme se bavili anglicky. Teď oni používají naše slova a my jejich, ja pierdole, wogóle, szmata, srajtaśma a ještě pár dalších jsme se rozhodli zavést do češtiny. Kurwa už máme. A že jsme tady zažili pekelně dost situací, kdy tohle slůvko znělo jako mezinárodní chorál...
V noci se nám nad hlavou odehrávají nekonečné příběhy hvězdných válek.
Kouzelný štěrk
Ráno pokračujeme dál k jihu, máme před sebou poslední dva tisíce kilometrů před Ushuaiou, koncem světa na jihu Ameriky, a další tři před Buenos Aires, odkud můžeme poslat auta domů. Ale zatím se nám tam nechce. Jedeme kolem vodopádů valících se z vrcholků ledovců, cestu požírají obří lopuchy plazící se kolem mrtvých stromů. Koryta modrobílých řek se rozlévají přes široká údolí a mezi tím vším se vine úzká štěrková cesta plná děr a občas most, kousek hladkého povrchu a zase prach, štěrk a díry.
Najednou se objeví asfalt a kouzlo se ztratí. Cesta už není součástí světa kolem ní. Řeže ho... Ženete se po ní a utíká vám všechno kolem. Vše je rychlé, hladké, bezproblémové a takové žádné. Člověk se sám diví, co ho napadá, když se hrká malým děsivým autem napříč obrovským nádherným kontinentem. Asi je to tím asfaltem, kde je čas přemýšlet. Neskáčete mezi jámami a před každým kopcem neodhadujete, zda ho vyjedete na dvojku, nebo na jedničku. A pak asfalt zase skončí a zase je tu carretera. Zelené laguny, modrá jezera. Svět, který vypadá jako vylepšený ve photoshopu.
Pokračujeme po Carretera Austral, nejkrásnější trase Jižní Ameriky. Její modrý klenot nás ještě čeká.
Azurové řeky v údolích jsou překrásné a bude ještě líp.
Mramorová katedrála
Plujeme po jezeře General Carrera. Za sebou jsme nechali Zátoku objevitelů i Údolí objevitelů, jména, která vypráví příběhy. Na téhle cestě jsme toho už upluli hodně, přes říčky kdesi v pralesích i nekonečnou Amazonku, přes maličké zátoky i moře.
Vlny buší do trupu lodi a voda kolem je nepřirozeně, ale nádherně modrá. Naším cílem je mramorová katedrála, vodou vymleté jeskyně s úžasně barevnými stěnami. Zase jeden neuvěřitelný kýč, kdyby to všechno nebylo skutečné: učebnice geologie, umělecké dílo...
Barvy se neustále mění, od smaragdové přes tyrkys až po krásnou azurovou. Tohle nevykouzlí snad ani photoshop.
Místní říkají těmto katedrálám Las Cavernas de Marmol. Pro turisty jsou velkým tahákem, jezero je vyhlášené také svým rybolovem.
Voda šplouchá pod skalami stojícími na vratkých nohách. Kdy tohle spadne, napadne asi každého, když vidí tenké sloupoví mramorových katedrál. Sixtinská kaple divočiny. Máte pocit, že vás příroda nevzrušuje? Vydejte se na Carreteru Austral, změníte názor.
Sixtinská kaple divočiny
Pozadu vpřed
Jen si vyberte nějaké vhodnější auto. Možná i bicykl je lepší, soudě podle řádky cyklistů všech národností, které jsme tu už potkali. Kolo totiž můžete do prudkého kopce tlačit. Trabanta stěží. Zatímco maluch se zadním náhonem se vyhrabe všude, o jawě ani nemluvě, trabanti ne. Přejeli jsme Andy, 4 868 metrů nad mořem, popředu! Ale carreteru ne. Kopce jsou tu prudké, plné jemného písku, který klouže. Přední kola obou trabantů jsou od věčného hrabání kamenů orvaná. Sápeme se nahoru.
Často v oblacích prachu spíš stojíme na místě. Někdy pomůže živé závaží, sednout si na kapotu a zatížit přední kola, někdy ani to. Zkoušíme odlehčit auta, nepomáhá to. Pak je tu poslední možnost: couváním vpřed si pořídit zadní náhon. A hle, jde to. Pozadu se ženeme do svahů. Tolik kilometrů asi žádný trabant nenacouval. Naši učitelé z autoškol by na nás byli pyšní!
Popředu i pozadu ukrajujeme poslední stovky kilometrů Chile, země, kam jsme zajeli vlastně omylem a kde jsme zůstali nadšení. Čeká nás Argentina a konec světa.
