Zamrzlou oblast Kennecottu a McCarthy jsme už spolu prozkoumali v prvním díle našeho cestopisu. Přečtěte si Zmrzlým rájem Aljašky kolem Měděné řeky. Po stopách zlatokopů. Po krásném výletě jsme teď zamířili do Mekky zlatokopů, města Dawsonu, s plánem pokusit se při dobrém počasí projet slavnou Dempster Highway, téměř 800 kilometrů dlouhou silnici v kanadských Severozápadních teritoriích.
Osamělým světem
Do Dawsonu míří většina turistů autem po takzvané Top of the World Highway (Dálnice na vrcholu světa) buď z jihu z Whitehorse, hlavního města teritoria Yukon, nebo ze západu z Toku v USA My jsme jeli právě z Aljašky a nutno říct, že to byla jedna z nejosamělejších silnic, po které jsme na Aljašce jeli.
Zároveň ji ale provází jedna nádherná scenérie. Silnice totiž objíždí obloukem západní okraj národního parku Wrangel St. Elias společně s Mount Sanford, 4 949 metrů vysokou horou tyčící se přímo nad okolní tajgou. Měli jsme štěstí na počasí a horu viděli celou, ale jak je skutečně obrovská nám došlo, až když jsme si uvědomili, že jsme od ní téměř 50 kilometrů daleko!
Zbytek cesty z Toku do Dawsonu po Top of the World Highway je hezký, ale s výjimkou městečka Chicken bez výraznějších momentů. Chicken leží kdesi uprostřed pevninné Aljašky nedaleko kanadských hranic. Má 15 stálých obyvatel, kteří zde vydrží i přes zimní mrazy kolem minus 60 stupňů a nutnost dopravovat nemocné či zraněné letecky do téměř 300 kilometrů vzdáleného Fairbanksu.
Vyjma tří budov a benzinky tady není nic, tedy až na zastavující autobusy plné německých turistů. Nejpočetnější skupinu návštěvníků ale stejně v této oblasti tvoří Američané v obrovských obytných autobusech, které za sebou táhnou terénní auta. Na meziměstských aljašských dálnicích je takových příšer víc než osobních aut.
Mekka zlatokopů
Město Dawson v Kanadě leží na soutoku řek Yukon a Klondike a je centrem celé oblasti Klondike. Nejen že to bylo slavné působiště Jacka Londona, ale také snad nejznámější centrum zlaté horečky Kanady a Aljašky, které v době své největší slávy mělo ohromujících deset tisíc obyvatel. Jen pro srovnání, v současném nejlidnatějším městě Aljašky Anchorage žil tehdy zhruba jeden tisíc obyvatel.
Po večerním příjezdu do Dawsonu jsme se ubytovali v kempu, zřejmě nejpodivnějším, v jakém jsme za celou dobu spali. Bez elektřiny, bez teplé vody, natož sprchy nebo splachovacího záchodu. Majitelem byl německý dobrodruh, který bydlel ve svém malebném areálu mezi spoustou knížek, svíček a holdoval svým zálibám jako například pěstování květin ve starých televizorech. Byl velmi přátelský, ale i tak jsme si museli připlatit za povlečení, protože prý nerad pere.
Po ubytování jsme se nechali trajektem převést přes Yukon a šli do místního vyhlášeného kabaretu Diamond Tooth Gerties. Kabaret, kasino i bar v jednom sídlí v historické budově a snaží se i repertoárem zachovat ducha zlaté horečky. Třikrát za večer zde probíhá představení tanečnic, které vyhazují sukně do výšky, tancují se židlemi, zpěvák a zpěvačka procházejí mezi diváky a zapojují je do představení. Mezi představeními chodí tanečnice po kasinu a muži se předhánějí, kdo se rychleji ztrapní při pokusu nějakou sbalit.
Bahno, indiáni a medvěd s kýtou
Druhý den jsme plánovali vyrazit na Demster Highway, jedinou silnici v Kanadě, která vede za polární kruh až do města Inuvik na 68 rovnoběžce v deltě řeky McKenzie. Trochu jsme váhali, protože pršelo a za vydatného deště jde o dost nebezpečnou silnici, která je navíc hliněná, a proto se na případné poruchy a odtah nevztahuje pojištění od půjčovny aut. Ale podle místních zadržovali mraky nedaleké hory na severu, a tak jsme vyjeli.
Dálnice je dlouhá 800 kilometrů a benzinka i ostatní služby jsou na jejím začátku, konci a přesně uprostřed, nikde jinde. Stojí ale rozhodně za to, po prvních pár kilometrech se projíždí teritoriální park Tombstone (náhrobní kámen) v horách Ogilvie, kterému se říká Patagonie severu pro jeho špičaté holé svahy a drsné počasí.
Následovalo 600 kilometrů mírných holých kopců vlnících se v různých tvarech a barvách: od téměř bílé přes růžovou až do černé barvy. Zvlášť při zapadajícím zlatém slunci je to opravdu nádherný pohled a fotografický ráj pro krajináře.
Požitek z okolní krajiny ovšem závisí na počasí. Silnice je sice mírná a hladká, ale zároveň po dešti extrémně kluzká. Obvyklá doba jízdy je podle průvodce 12–16 hodin, ale jakmile namokne, změní se v desítky i stovky kilometrů extrémně kluzkého bahna. Jeli jsme takovým bahnem 200 kilometrů a bohatě nám to stačilo.
Malebná krajina Aljašky |
Uprostřed je totiž bahno rozježděné do kolejí, ale i nerozježděné okraje široké silnice jsou obrovský risk. Stačí malé uklouznutí a auto v mžiku skončí v příkopu vedle silnice a stovky kilometrů daleko od nejbližšího odtahu. Naštěstí jsme nehavarovali, ale občas jsme dostali pěkný smyk.
Kousek za půlkou silnice jsme minuli polární kruh a vjeli do kanadských Severozápadních teritorií. U značky jsme potkali auto plné místních indiánů a o kousek dál jsme v dálce spatřili medvěda, jak si v tlamě nese kýtu nějakého zvířete. Soby, kterých je v oblasti prý velké množství, jsme bohužel neviděli.
Půlnoční Inuvik plný života
Před Inuvikem jsme měli štěstí a chytli poslední přívoz přes řeku McKenzie, který ale navzdory turistickému průvodci i tvrzení místních jel o hodinu dřív. Do Inuviku jsme přijeli o půlnoci za nádherného západu slunce a červánků na obloze. Hledali jsme něco levného k bydlení, ale narychlo jsme našli jen motel u vjezdu do Inuviku za 170 kanadských dolarů. Šílená cena, ale kvůli únavě jsme to vzali.
Překvapilo nás, jak bylo o půlnoci v Inuviku živo: na ulicích spousta lidí, i děti jezdily na kole a hrály si venku. Snad téměř všichni byli Indiáni. Hodně zajímavá je místní architektura: dřevěné domy, které silně připomínají Skandinávii, totiž bez výjimky stojí nad zemí na malých nožičkách. Kvůli vysoké zeměpisné šířce je v celé oblasti trvale zmrzlá půda a kdyby byly domy přímo na zemi, vytápěním uvnitř by rozpouštěly půdu pod sebou a propadaly se.
V Inuviku toho ale k vidění moc nebylo. Nemohli jsme si koupit ani suvenýr, protože další den byla neděle a jeden jediný obchod byl zavřený. V turistických informacích nám sice velmi příjemná slečna nabídla čaj a doporučila obchod, kde by snad mohli mít pohlednice, ale neměli. Samozřejmě pršelo, a proto jsme po krátkém obědě vyrazili zpět.
S hudbou na závěr
Opět jsme projížděli nádhernými horami nasvícenými večerním sluncem a i když jsme spěchali, neodolali jsme a zastavovali a fotili. Poslední úsek přes park Tombstone jsme jeli již téměř ve tmě a doufali, že nenarazíme do nějakého zvířete z těch, která při západu slunce vycházejí se svých skrýší. Také jsme si ale přáli stihnout poslední, půlnoční představení v Diamond Tooth Gerties. Show jsme nakonec stihli, ale byla stejná jako před dvěma dny. Oslavili jsme zdárný
návrat alespoň pořádným drinkem a ubytovali se v normálním hotelu.
Další den bylo nádherně a nechtělo se nám z Dawsonu odjíždět, vedle Cordovy to bylo asi nejhezčí město, kde jsme byli. Dokonce jsme si uměli představit nějakou dobu tam žít. U trajektu přes Yukon jsme ještě potkali potulné piano naložené na pick-upu. Klavírista nám vyhrával celou cestu při přejezdu řeky a na nástroji bez zájmu ležel flekatý pes. Kouzelné zakončení výpravy za zlatou horečkou.