Lesník se zamračil a sešpulil rty do mezinárodně srozumitelného pst. Pochopili jsme: jsou nablízku. Mohli by nás slyšet. Mohli bychom je vyplašit. V rumunských horách žije přibližně deset tisíc medvědů, po Ukrajině největší evropská kolonie huňáčů. Ale tady, uprostřed lesů, zůstávají plaší a při nezvyklých zvucích prchají.
Při mé návštěvě sezona ještě nezačala, proto jdeme na "lov beze zbraní". Lesník kulovnici pochopitelně má a podle toho, jak ji drží, odhaduji, že ji s sebou nebere pro parádu. Kráčíme mlčky, a když je třeba něco říct, šeptáme.
Z lesní cesty jsme odbočili na pěšinu stoupající po svahu mezi nízkými smrky a ostružiním. Medvěd hnědý je všežravec a lesní plody tvoří významnou součást jeho jídelníčku. Natahuji se po šťavnatých ostružinách. Mlází kolem je neprůhledné, pro mě nejspíš neprostupné. Ovšem pro medvěda…
Přikrmujeme je, ale není to rozmazlování
Svoji loveckou výpravu začínáme tak, jak tady zacházejí s nezkušenými lovci: jdeme na pozorovatelnu čekat, až si medvědi přijdou pro svoji pravidelnou každodenní menáž. Do vykotlaného pařezu jim sypou speciální granule podobné psím, kukuřici a zbytky z čokoládovny, někdy i chleba a jablka. Vejde se tam padesát kilogramů.
Vzdálili jsme se od Brašova možná ani ne deset kilometrů, ale jsme uprostřed divočiny. V Karpatech, obklopeni horami a lesy.
Lovecké muzeum v Posadě představuje kolekci unikátních trofejí včetně medvědích.
Vedle na stromě visí pytlík, do něhož dostávají svůj příděl menší medvědi, kteří si vylezou nahoru. Už tam byli, všechno je sežrané. Zdá se mi to šílené, přikrmovat medvědy, ale lesník se hájí. "Přikrmujeme je, abychom zabránili škodám. Je to prevence před škodami, které jinak zvířata působí pastevcům a zemědělcům."
Ještě šílenější je však fakt, že pak přijde nějaký lovecký břídil a medvěda, navyklého na stravovací dávky "ve stejnou dobu na stejném místě", odpráskne. Nechce se mi tomu věřit a stále dokola se ptám, zda lov takhle opravdu funguje. Funguje, mimo jiné. Zběhlejší lovci medvěda stopují v lese se psy, ale jak říká lesník, je to velmi nebezpečné. Připomíná případy, kdy při tom medvěd myslivce sežral. Nezkušeného člověka, jenž možná předtím nikdy nelovil, proto k takovému způsobu lovu pustit nemohou, a tak střílí z pozorovatelny na medvěda, který je pravidelným zásobováním jídlem v podstatě ochočený.
I když lesník žádné ochočení nepřipouští: medvěd totiž netuší, že jídlo dostává od člověka. Myslí si, že proviant k pařezu patří stejně jako borůvky k nízkým keříčkům u země či maliny k těm vyšším. A v daném okamžiku má stejnou smůlu, jako kdyby se pásl na malinách.
Pozorovatelna je malý, ale bytelný srub postavený na stráni. Uvnitř voní uschlými smrkovými větvemi, jimiž je vystlaná podlaha. Dřevěné lavice slouží jako sedadlo, postel i stůl. Lesník vyklápí široké skleněné okno, abychom měli dobrý výhled. Sedíme, ani nedutáme, napnutí, jako kdybychom v ruce drželi pušku a ne lahev vody.
Mláděti jsou dva až tři roky. Myslí si, ostatně jako i jiní medvědi, že potrava k pařezu patří stejně jako maliny k maliníku.
Vtom z lesa vykročil medvěd. Obezřetně a zvolna se blíží k pařezu, dělá, jako by ho jídlo vlastně vůbec nezajímalo a naskytl se tam jen tak nějak omylem a náhodou. Větří. Smysly mu říkají, že je všechno, jak má být, a tak začíná svůj hodokvas. Medvědovi je podle lesníkova odhadu pět let a váží asi dvě stě kilogramů. Ve stupnici hodnocení pro účely lovu a trofejí by dostal tři sta bodů.
Větší má přednost, menší s respektem prchá
Najednou medvěd nadskočil a rozběhl se do lesa. "Bojí se," vysvětluje lesník. "Vyklízí pole, přijde větší kus." Jak to ví? Prý je zatím někde dole u řeky, ale vyslal signál, že se blíží. Zase sedíme a čekáme. Do této chvíle jsem si myslela, že čekání patří k rybářům, ale jak je vidět, při lovu nezáleží na druhu zvířete. "Na jaře jsme tady viděli těhotnou vlčici," přerušuje ticho lesník. "Stála na skále přímo před oknem, tři metry od nás. A kousek dál dva vlci. Mohli jsme je střelit, ale jenom jsme se dívali."
Kdy na medvědaPodzimní lovecká sezona začíná 15. září a trvá do konce prosince, nejvhodnější období od 1. 10. do 15. 11.; jarní od 15. března do 15. května. Trofejí jsou kůže a lebka, nejlepší a nejcennější trofeje medvěda hnědého pocházejí právě z Rumunska.  Medvěd šplhá po stromech málem jako veverka. Proto se nedoporučuje prchat před ním tímto směrem. |
I rumunští karpatští medvědi mění způsob života: objevují se ve městech a někteří se stávají nebezpečnými. Během mých několika brašovských dnů se o medvědech kolem mě mluvilo jako o slepicích na dvorku. Jakmile někdo zjistil, že jsem tam kvůli huňáčům, hned sypal historku o tom, jak kde nějakého potkal. Dokonce se prý občas objeví i na brašovském náměstí. Nechtěla jsem přijmout mysliveckou latinu, ale možná je to pravda. Když jsme potkali medvěda žebrajícího u kraje cesty při projížďce na čtyřkolkách, věřím už asi všemu.
Po dvaceti nudných minutách se na kraji mlází objevil víc než stokilový kňour. Chová se sice zdrženlivěji než medvěd, ale pařez s jídlem ho přitahuje. Postupuje po krůčcích, nozdry neustále obezřetně stáčí k potoku. Je jasné, že nablízku jsou další medvědi, ale zřejmě ještě dostatečně daleko. Divočák je ostražitý, sbírá po zemi, co rozházel medvěd, a podle jeho pohybů soudím, že i tak nalézá dostatek dobrot. "Jsou mu nejméně tři roky," odhaduje lesník. "Má zkušenosti, nebojí se." Při dalším kontrolním větření zřejmě zaznamenal něco, co my ještě nevidíme, a vzápětí mizí. Medvěd je v přírodě absolutním vládcem bez přirozených nepřátel a jediný, kdo se mu odváží postavit na odpor, je silný kňour.
Kvůli čokoládě rozbijí i okno
Mláděti, které přišlo na scénu se svou matkou, jsou dva až tři roky. Medvědice je výrazně větší než první medvěd, kterého jsme tu spatřili; váží asi tři sta kilogramů a je jí deset let. "Letos byl výjimečně dobrý rok," říká lesník. "Viděl jsem několik medvědic, které měly tři mláďata." Většinou se rodí dvě, ojediněle tři a úplnou vzácností jsou čtyři medvíďata. "Jednou jsem tady spal a malí medvědi ucítili sáček s čokoládou, vlezli až na verandu a rozbili okno, když se snažili dostat dovnitř."
V kopci nad Brašovem je v lese ukrytá lovecká restaurace Casa Padurarului, kde podávají i medvědinu. Jede se k ní serpentinami a člověk má cestou pocit, že civilizace je už daleko za horama, tak silně působí okolní lesy.
V Brašově se neříká Čert tě vem!, ale Medvěd tě vem! Město založil počátkem 13. století řád německých rytířů, dnes tu žije necelých 300 000 obyvatel.
Matka se uvelebila nad pařezem a vybírá si potravu jako z velkého, bohatě prostřeného tácu. Medvídě stojí ve svahu pod pařezem, natahuje se, kam dosáhne, a trochu se mámě plete pod tlapy. Neodežene ho - i to je důkaz, že se jedná o matku s mládětem. Jinak totiž medvědi dodržují subordinanci a menší čekají, až si poslouží větší a mocnější.
Medvědice však stále ještě není tím obrem, který nás podle lesníka čeká. Chodí prý v osm. Tak to má dneska dost zpoždění. Na stromech jsou ještě listy, máme ztížený rozhled. Když ale opadají, jsou odtud vidět medvědi pobíhající po stráních. Bohužel už padá tma, za chvíli mi sebevětší hnědý medvěd splyne s temnotou. Lesník má sice na zbrani reflektor se zeleným světlem, které zvěři nevadí a dosvítí na vzdálenost přes sto metrů, ale také se musíme bezpečně dostat z pozorovatelny k autu. Houštinami, na dosah medvědích stezek.
Přesto bych se nevzdala, ale lesníkův pokyn je jednoznačný, a tady velí on. Odcházíme. Dveře pozorovatelny zůstávají otevřené, aby medvědi nemuseli rozbíjet okno. Na stezce se držíme pohromadě; lesník jde první, s kulovnicí připravenou k výstřelu. Nemluvíme, i když hluk je nejlepším způsobem, jak na sebe medvěda upozornit a dát mu prostor k ústupu. Každý si v duchu hodnotíme, jaké emoce převládají: nadšení ze setkání s medvědem ve volné přírodě, nebo zklamání nad tím, že herec hlavní role nepřišel?
Jak se tam dostat a co navštívit
Brašov leží v rumunském Sedmihradsku v Jižních Karpatech, 160 km od bukurešťského letiště. Silnice z Bukurešti do Brašova je kvalitní, cesta autem trvá průměrně 2,5 až 3 hodiny. V Brašově mohou na mezinárodním letišti Ghimbav přistávat helikoptéry a malá letadla.
Cestou do Brašova navštivte Lovecké muzeum v několika sálech nevzhledné budovy na začátku městečka Posada směrem od Bukurešti. Najdete zde působivé instalace s vycpanými zvířaty a úžasné trofeje včetně největší kůže medvěda hnědého na světě, oceněné 687,7 bodu CIC, nebo světově absolutně rekordního paroží kamzíka. Otevřeno ve středu 12 až 17 hod., čtvrtek až neděle 9 až 17 hod., pondělí a úterý zavřeno. Posada leží 55 kilometrů od Brašova.
Najíst se zajděte do lovecké restaurace Casa Padurarului v kopci nad Brašovem. Všechna zvěř, kterou tu vaří, pochází z volné přírody. Denně spotřebují dvě kila medvědího masa a připravují dvě speciality. Marinovanou pečenou kýtu a ragú. Ráda bych napsala, že chutná trochu jako hovězí, abych jeho chuť přiblížila, ale není to tak docela pravda. Medvěd není kráva, maso je však lahodné a měkoučké. "Medvěd se dá sníst prakticky celý," říká šéfkuchař Mihai Platica. A s vážnou tváří doplňuje, že konzumací medvědího masa se na člověka přenáší i medvědí síla, nebojácnost a hlavně jeho sebevědomí. Prý je to vědecky dokázané.
