Školní třídou létá nafukovací míč a kdo ho chytí, řekne své jméno a pošle míč zase dál. V mžiku se ve třídě rozpoutá divoká vřava.
Děti zvyklé spíše na rákosku si dosyta užívají uvolněné hodiny. Navíc spolužáci stojící v oknech třídy je hlučně povzbuzují. Martině Sobotkové a Petrovi Kostnerovi začíná první hodina. Podobných škol, jako je ta ve vesnici Khandadéví, navštíví Petr s Martinou ještě desítky. Blízké i vzdálené, pokrokové i zcela zaostalé. Všude s nimi poputuje kytara a jejich kouzelný sud plný školních potřeb.
"Věděli jsme, že školy nemají mnoho pomůcek na výuku. Rozhodli jsme se, že vezmeme vodácký sud, pomalujeme ho pestrobarevnými motivy a naplníme ho tužkami, propiskami, pastelkami...vždycky když přijedeme do školy, nějakou část věcí jim darujeme," říká Petr Koster.
Jak se vůbec dvojice Pražanů stala alespoň na čas učiteli v Nepálu? Na začátku byla cesta po Asii.
"Když jsme se vrátili do práce a začali znovu navrhovat domy pro pražské milionáře, říkali jsme si, že to chce změnu. Nemáme závazky, nemáme děti ani hypotéku, tak si to můžeme dovolit."
Změnu vzali opravdu od základu. V architektonickém ateliéru dali výpověď a vystěhovali se z podnájmu. Cestu i celý několikaměsíční pobyt v Nepálu si oba platí ze svého. Jsou dobrovolníky v pravém slova smyslu.
"Nejhorší byl poslední měsíc před odjezdem. Myslíte si, že všechno už je hotovo, ale najednou si uvědomíte, že ještě musíte odhlásit mobilní telefon, přerušit všechny vazby, zrušit bydlení a to je všechno na dlouho," usmívá se Martina Sobotková.
NepálNepál, donedávna království, je horská země rozlohou dvakrát větší než Česká republika. Z třiceti milionů obyvatel je polovina negramotných. Nepálská rodina má obvykle čtyři děti a tak nepřekvapí, že současný věkový průměr je dvacet let. Povinná školní docházka je dnes pětiletá. Mnoho dětí ale do školy nechodí, ne všude jsou totiž státní školy, kde je výuka zdarma a ne všude jsou školy vůbec. V horských oblastech není výjimka, že děti docházejí do školy každý den tři čtyři hodiny. |
Vesnice Khandadéví je z Káthmanándu, hlavního města Nepálu, vzdálená pouhých pětapadesát kilometrů. Cesta autem sem trvá šest sedm hodin. Poslední kilometry šplhá džíp po prašných a notně hrbolatých cestách do hor tempem rychlejší chůze. Domy obklopené rýžovými políčky nemají elektřinu, v přízemí žijí domácí zvířata, v patře lidé.
Dva měsíce budou Petr s Martinou objíždět nepálské školy, seznamovat se s jejich chodem a připravovat podklady pro práci dalších dobrovolníků. Nepálské děti se od nich přiučí angličtinu a dozví se něco o životě v Evropě. Oni sami zase důkladně poznají, jak žijí běžní vesničané.
"Budeme bydlet u místních, většinou u ředitele školy a jeho rodiny. Znamená to spát ve společné místnosti, jíst společně místní jídlo: rýži s čočkou," říká Martina.
Když se ptám, z čeho má největší obavu odpovídá bez zaváhání:
"Jako pro ženu je pro mě velký problém hygiena. Na teplou sprchu zapomeňte okamžitě. Hygiena je tady suchý záchod a čúrek studené vody pro celou vesnici."
Právě teď jsou Martina s Petrem kdesi v nepálských, do svého internetového blogu před časem zapsali:
"Nepřijeli jsme spasit svět a nespasíme ani Nepál. Podle všeho to ale vypadá, že náš plán s posíláním dobrovolníků do škol má smysl."
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ
SOBOTA NEDĚLE |
Tuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu:
