Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Vilém Prečan: historie na vlastní kůži

  11:06
Vilém Prečan prožil - jak žertem říká - několik životů. Každý byl jiný a v každém se podílel na něčem zajímavém a významném. Na počátku měl však před očima mlhu komunistické propagandy. "Až zkušenost každodenního života a studium v archivech mne navedly na správnou cestu," vzpomíná na začátek své odborné kariéry historik. Pak ovšem nutně přišly půtky s cenzurou.Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Komunistický režim nepotřeboval historickou pravdu, historie byla pro něj jen nástrojem propagandy. A tak ho snaha o nezávislost bádání nakonec stála velkou část života: místo aby historii v klidu mapoval, citelně ji prožil. "Nejvíc ze všeho jsem chtěl být akademickým historikem, takovým, co sedí v archivech a pak vydává knížky. Ale život šel jinak," říká.

Černá kniha
Po studiích na Karlově univerzitě nastoupil na univerzitu do Bratislavy. Tento pobyt - ač krátký - byl pro jeho osobní život klíčový: seznámil se tam se svou ženou a byla to láska na celý život. S ní a při práci nad dějinami slovenského povstání roku 1944 prožil to, čemu říká "slovenskost".

Za dva rozsáhlé svazky dokumentů o povstání byl o 30 let později vyznamenán Mezinárodní cenou Slovenské akademie věd. Byla to vlastně jeho první životní zakázka. Víceméně poklidný život odborníka Historického ústavu ČSAV ukončil příjezd sovětských tanků. Trochu se toho bál už od jara 1968, ale když to přišlo, byl překvapen.

"Pozvali jsme si do ústavu odborníka z ministerstva zahraničí a ten nám 17. srpna 1968 dopodrobna vyložil, proč si Sověti nemohou vojenský zásah v Československu dovolit, jak by poškodili své vlastní zájmy."

Koncem srpna 1968 tak dostal druhou životní zakázku. Ředitel historického ústavu ho pověřil, aby ještě s dalším kolegou zdokumentovali události srpna 1968. "Sbírali jsme od prvního dne invaze všechno - letáky, zvláštní vydání novin, prohlášení."

Původně chtěli vydat brožuru asi o 50 stranách. Když potom kniha vyšla, měla pět set stran. V tiskárně dostala černý obal, a tím (neplánovaně) i své jméno: Černá kniha.

Sověti zuřili, na jednání v Kyjevě na podzim 1968 Brežněv tloukl Černou knihou o stůl. Ještě před Vánocemi dorazila do Prahy oficiální protestní nóta sovětské vlády.

Začalo vyšetřování, které po nástupu Husáka nabíralo na obrátkách. Prečan se stal nepřítelem. K trestnímu spisu byla přiložena i protestní sovětská nóta. Na emigraci tehdy Prečan nepomýšlel. V srpnu 1969 byl s celou rodinou ve Vídni, a k překvapení mnoha lidí se vrátil.

"Vycházel jsem z toho, že tu musí zůstat někdo, kdo bude hájit právo a povinnost historiků jít svou cestou. A bude tedy hájit i tu naši Černou knihu a všechno ostatní, co jsme začali. Jsem rád, že jsem tehdy neemigroval, z ciziny bych nebyl uvěřil, že kalný proud normalizace nešlo zastavit."

Historický ústav byl však mezitím přejmenován a "normalizován", Prečan a řada dalších vyhozeni. Našel si práci jako topič v motolské nemocnici. Ale to už se rozběhlo trestní stíhání za Černou knihu.

Na každý akt existenční a policejní perzekuce reagoval protestními dopisy Gustavu Husákovi, kterého znal ještě ze šedesátých let. Jemu také jako generálnímu tajemníkovi KSČ otevřeně napsal, co si myslí o trestním stíhání za Černou knihu.

Na přelomu let 1973-1974 pracoval několik měsíců jako vrátný a šatnář v jedné noční restauraci. Státní bezpečnosti však vadilo, že má "nekontrolovatelný příjem" ze spropitného a že v práci přijde do styku s cizinci.

Byl propuštěn a vrátil se do Motola. To už se rozhodl emigrovat. "Nechtěl jsem si už dál nechat promrhávat svůj život, chtěl jsem o něm konečně rozhodovat sám." V té době už byl Prečan zapojen do tajné distribuční sítě exilové literatury a pod pseudonymem psal do exilových Listů.

Emigrace jako úkol
Domáhal se práva na odchod ze země. Místo odpovědi přišla v dubnu 1975 domovní prohlídka. Trvala sedm hodin a příslušníci sebrali, co se dalo. Když se o pár měsíců později konal v americkém San Francisku světový kongres historiků, napsal otevřený dopis o situaci československých historiků, již byli zbaveni možnosti pracovat ve svém oboru.

Následoval výslech, při němž mu nejdříve vyhrožovali, ale pak mu naznačili ochotu jednat o vystěhování. Trvalo to deset měsíců, ale v červenci 1976 odjel s rodinou do tehdejšího západního Německa. Dva měsíce po něm odešel do zahraničí další významný historik Karel Kaplan.

"Emigraci jsem bral jako úkol. Samozřejmě jsem si kladl otázku, zdali nejde o dezerci, zdali není možnost zůstat. Chtěl jsem se vrátit ke své práci, ale to mi bylo znemožněno."

Zapojil se do aktivit části politického exilu, který sloužil i domácímu zápasu za svobodu. Udržoval těsné kontakty s disidenty a vybudoval pro exil vlastní spolehlivé spojení s domovem. Nakonec se skupinou exilových přátel a s finanční pomocí americké nadace založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury s vlastním časopisem.

Byl to jakýsi archiv svobody, jak středisko později nazval kanadský historik Gordon Skilling. Za třináct exilových let vydal Prečan patnáct publikací - texty domácích nezávislých autorů, dokumentaci o Chartě 77, o porušování lidských práv v Československu, o nezávislém dějepisectví.

Za svůj podíl na zápase za lidská a občanská práva dostal později Řád T. G. Masaryka. A Dokumentační středisko jako "jedinečné v dějinách Evropy" dostalo v roce 1993 Cenu za literaturu Bavorské akademie krásných umění.

Když padl komunistický režim, překvapilo ho to podobně jako příchod sovětských vojáků roku 1968. A Vilém Prečan dostává z vlasti důležitý úkol: historická komise Občanského fóra vyjednala s prezidiem ČSAV zřízení ústavu soudobých dějin. Je pověřen jeho založením. Prečanovi začíná další životní etapa.

Jsem šťastný člověk
Skoro všechno bylo třeba vybudovat od začátku. Sehnat lidi, mnohdy ještě roztroušené v kotelnách a jiných dělnických profesích, stmelit je do pracovních týmů, vybudovat knihovnu, založit časopis, obstarat peníze na knihy, na počítače a moderní zařízení, ale také na plynovou kotelnu a na mezinárodní vědecké konference.

Když po osmi letech na postu ředitele končil, byl Ústav pro soudobé dějiny renomovaná instituce. Ještě dva roky v něm pracoval a v roce 2000 definitivně odešel. Skončila tak další životní etapa. Během ní stihl i psát: studie, články, referáty na konference, vydal několik knih. Bylo to většinou v kradeném čase, jak příznačně pojmenoval i výbor ze svých prací z let 1973-1993. ¨

Od roku 2000 se věnuje Československému dokumentačnímu středisku, které se přeměnilo na domácí nestátní instituci pro dějiny odporu proti totalitě. Řídí také výzkumný projekt o dějinách exilu a stará se o Česko-slovenskou komisi historiků.

"Stále žiji v poklusu. Ale nestěžuji si. Nemám komu, a navíc bych byl blbec, neboť by všechno mohlo být daleko horší." A pak dodává: "Jsem šťastný člověk, protože jsem včas našel správnou životní cestu a dožil jsem se zázraku návratu svobody do mé vlasti, takže jsem se do ní mohl vrátit a pracovat jako svobodný člověk. Měl jsem také velké štěstí, že mi v každé etapě mého života bylo dopřáno pracovat nebo se podílet na něčem, co přetrvalo daný okamžik." Svým způsobem si prožil dějiny.

Odkud jsem
Především z Moravy. Narozen před 70 lety v Olomouci, žil jsem skoro do devíti let na Hané, pak čtyři roky na moravské straně Vysočiny a šest let v Brně, kde jsem maturoval. Jsem taky trochu z Prahy, kde jsem studoval a pracuji, ale i z Německa, kam se do našeho bytu pravidelně vracím - v klidu něco napsat, pobýt s dětmi a vnoučaty, odpočinout si.

Čím vším jsem byl
Žákem obecné školy, gymnazistou, vysokoškolákem, odborným asistentem na katedře marxismu-leninismu, vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV, topičem, vrátným, emigrantem, stipendistou tří německých nadací, archivářem Charty 77, pašerákem zakázané literatury, vedoucím exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, zakladatelem Ústavu pro soudobé dějiny a osm let jeho ředitelem, hostujícím profesorem Technické univerzity v Drážďanech a univerzity ve Vídni, předsedou správní rady Československého dokumentačního střediska v Dobřichovicích a v Praze, důchodcem.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Moje žena Helena, láskyplný, ale nejpřísnější kritik, čímž plní nejdůležitější povinnost manželky. Tři děti a čtyři vnoučata. Několik přátelství s lidmi, kterých si vážím.

Můj nejbližší velký úkol
Přestat psát jen v kradeném čase a pokusit se žít tak dlouho, abych dokončil aspoň část toho, co mám rozděláno; to bych však potřeboval ještě dva životy.

Vilém Prečan

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Nová Miss Alabama je morbidně obézní. Vítězka váží 150 kilo, lidé se bouří

7. června 2024  11:30

Vítězkou v soutěži National American Miss je Sara Millikenová. Třiadvacetiletá žena byla zvolena...

Hejt není názor, říká Arichteva. Žena herce Blažka jí doporučila plastiku prsou

4. června 2024  12:24

Herečka Veronika Arichteva (38) se stala terčem kritiky manželky herce Filipa Blažka (50). Jolana...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Hana Vagnerová: Nikdo v USA neříkal, že bych měla být vdaná a mít děti

2. června 2024

Herečka Hana Vagnerová (41) žila střídavě v Česku a USA. Aktuálně má za sebou natáčení amerického...

Modelka Huntington-Whiteleyová se vyfotila nahá. Přestaňte, jste matka, píší jí

3. června 2024  11:40

Britská modelka a herečka Rosie Huntington-Whiteleyová (37) zveřejnila na Instagramu fotku, na...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Heidi Klumová oslavila 51. narozeniny nahá u bazénu. Každý jsme nějaký, říká

4. června 2024  9:10

Heidi Klumová oslavila 51. narozeniny s o sedmnáct let mladším manželem, bývalým členem skupiny...

Bulvár o mně psal hnusně, jsem měkká, s profesí jsem sekla, líčí Šárka Vaňková

8. června 2024

Premium Byla jsem normální holka z malého města, která se snažila nezklamat rodiče, říká o sobě zpěvačka a...

Budoucí tchán Rebel Wilsonové nemluví s dcerou, protože si našla ženu

8. června 2024  15:25

Australská herečka Rebel Wilsonová (44) je zasnoubená s Ramonou Agrumou (40). Jsou spolu přes dva...

Pletky s Růžičkovou i Janžurovou. Herci dali milenkám Josefa Bláhy přezdívku

8. června 2024

Premium Na první pohled nepůsobil jako typický krasavec, ale vrozená grácie spolu s horkou jižanskou krví...

Ocitl jsem se v bodu zlomu, začínám se k věcem stavět jinak, říká Ondřej Sokol

8. června 2024

Premium Myslela jsem si, že tenhle rozhovor bude spíš odlehčený, víc vtipný než vážný. Spletla jsem se. V...

Rozdáváme ortodontické dudlíky MAM zdarma!
Rozdáváme ortodontické dudlíky MAM zdarma!

Už vaše miminko odrostlo dupačkám a začíná objevovat svět? Rostou mu první zoubky a vy přemýšlíte, jaký pokračující dudlík mu pořídit? Máme pro vás...

Nová Miss Alabama je morbidně obézní. Vítězka váží 150 kilo, lidé se bouří

Vítězkou v soutěži National American Miss je Sara Millikenová. Třiadvacetiletá žena byla zvolena královnou krásy i...

Hledal jsem manželku v Africe, sbalit ženskou tam zabere sekundu, říká dobrodruh

Premium Byl na šesti kontinentech, projel 135 států a během své cesty kolem světa ujel 230 tisíc kilometrů. Parťákem mu po...

Hejt není názor, říká Arichteva. Žena herce Blažka jí doporučila plastiku prsou

Herečka Veronika Arichteva (38) se stala terčem kritiky manželky herce Filipa Blažka (50). Jolana Blažková (44) se...

Hana Vagnerová: Nikdo v USA neříkal, že bych měla být vdaná a mít děti

Herečka Hana Vagnerová (41) žila střídavě v Česku a USA. Aktuálně má za sebou natáčení amerického filmu s hvězdou...

Modelka Huntington-Whiteleyová se vyfotila nahá. Přestaňte, jste matka, píší jí

Britská modelka a herečka Rosie Huntington-Whiteleyová (37) zveřejnila na Instagramu fotku, na které leží zcela nahá na...