Doma máte filmovou cenu Český lev, ale u rozdílení cen hudebních jste stála poprvé. Víte vůbec, kdo je kdo na české popové scéně?
Něco vím, něco jsem si zjišťovala, ale neberu to tak pečlivě jako u Českých lvů. Jsem členkou Filmové akademie, takže filmy hodnotím, hudební ceny jen předávám. Tím spíš tu nemůžu dávat najevo, kterou kapelu znám a ke komu mám vztah.
Nevytkne vám někdo kvůli Andělům účinkování v televizi Nova?
Nebylo to vystoupení na Nově. Dělali jsme estrádu pro muzikanty, a ty mám ráda, mám ráda i Milana Šteindlera a Petra Čtvrtníčka, s radostí jsem potkala pořadatele večera Františka Jandu, jinak producenta českých filmů. A že Anděly přenášela zrovna Nova? Vždyť je Česká televize odmítla. Kdybychom to takhle brali, pak by nemohli třeba fotbalisti nastoupit v utkání, které Nova přenáší. Ale nepopírám, že víc než současná Nova by se mi líbila opravdu dobrá, chytrá komerční televize.
Můžete prozradit, jak jste hodnotila filmy na cenu Český lev?
Viděla jsem všech patnáct loňských novinek, Výlet a Rok ďábla mě naprosto dostaly, nejraději bych je nechala vyhrát oba. Moc se mi líbil Jan Dolanský v Perníkové věži nebo Brak, jeho nadsázka i ti kluci, co v něm hráli. Bylo mi líto, že se do druhého kola nedostal, i pro mnohé režiséry stojí za to Brak vidět.
Mluvíte otevřeně - nemá člen akademie závazek mlčenlivosti?
Nevím. Snad mě za to z akademie nevyloučí?
Přijala jste s členstvím i vážnost akademičky?
Ale ne, ani filmy neposuzuji očima své profese, dívám se na ně bez toho, abych se soustředila jen na kolegy herce. V divadle to tak nedokážu, ale u filmu se nechávám pohltit příběhem.
Takže v kině se smějete i pláčete?
Klidně, ale málokdy tam jdu. Je mi líto trávit večer bez dětí nebo je tahat všude s sebou, takže se ukájím hlavně videem, i když nejradši film prožívám s diváky.
V Hollywoodu mívají hvězdy úspěšných filmů podíly na tržbách. Existují už takové smlouvy i u nás?
Nevím o tom. Dostaneme honorář, tečka. Vezměte třeba Pelíšky: člověk je dělal rád, spíše pro radost než pro živobytí. Ale když se jim pak dařilo, nebylo by nepříjemné mít z toho něco navíc. Jenže my jsme jako velké ryby v malém rybníce. Filmaři někoho vytáhnou do popředí, ten hraje kolem dokola, ostatní jsou opomíjeni, po čase vytáhnou někoho jiného a situace se opakuje.
Ale v Pupendu Hřebejk obhájil, proč vás v manželské dvojici s Bolkem Polívkou obsadil znovu, i po Vorlově Cestě z města.
Ano, a to se mi líbilo. Vykašlal se na to, jestli mu budou vytýkat, že něco opakuje, za padesát let to bude jedno.
Když třeba s Polívkou točíte tolikrát, může vás ještě překvapit?
Jistě, spolupráce zraje až při natáčení. Mě hodně naučil Honza Kraus, i když si ve filmu pořád připadám jako začátečník. Kraus ví, jak přesně hrát na kameru, a přitom zůstat přirozený, místo před kamerou ponechává i partnerovi. Jan Kraus a Bolek Polívka jsou si v tomhle podobní, nedělají fóry pro sebe, ale pro celou situaci, neslouží svému sólu, nýbrž filmu jako celku.
Existují snad herci, kteří myslí jen na sebe?
Jeden určitě. Ale jmenovat nebudu.
Proč si vlastně pořád připadáte jako začátečník?
Z kamery se už nepodělám, ale že bych věděla, kde kamera je? Buď hraju o život, ale mimo záběr, nebo v záběru, ale jako prkno.
Patříte k hercům, kteří se vyjadřují k věcem veřejným. Proč?
Nemám ambice vstoupit do politiky, ale bojím se dnešní plíživé normalizace. Proto je pro mě hrozně důležité, abych lidem kolem sebe věřila - že to nejsou poplatní šmejdi nebo ignoranti, že se o veřejné dění zajímají. Když se na place někoho zeptám, co říká Grebeníčkovi, nestačí mi odpověď, že o tom nic neví. Nepotřebuji být s lidmi, kteří myslí stejně, ale s těmi, co je věc zajímá. Pohádáme se, a tím si názory ujasníme. My herci jsme podobně jako vy novináři ve své profesi velmi odkázáni na svobodu slova - děsí mě, když nás pak Petr Štěpánek z televizní rady nazve notorickými podepisovači peticí. Ať mi zavolá a zeptá se, proč jsem podepsala. Ale právo vyjádřit názor ať nikomu neupírá!
Spousta lidí by nad tím mávla rukou a napila se na lepší náladu.
Přestala jsem pít. Předně je dobré zbavit se závislosti na čemkoli, a pak, alkohol působí právě jako antidepresivum na problémy ve společnosti. Večer u sklenky si člověk říká maňana, ono to nějak dopadne, je neúměrně šťastný. A v depresi druhého dne je zase neúměrně nešťastný. Nechtěla jsem se dostat tam, co za totality, kdy jsme přepíjeli vědomí, jak nás realita dusí.
Pupendo se vrací do 80. let. Chybí vám třeba něco z té éry?
Maminka, tehdy zemřela. Ale jinak, že by se mi po něčem stýskalo? Snad jen po malostranských hospodách, nahrazovaly nám omezené cestování. Sešli jsme se tam a pak jsme vyrazili na Petera Gabriela nebo na Hair do Budapešti.
Říká se, že za normalizace lidé drželi víc při sobě.
Ano, ale proč? Proti společnému nepříteli. Já bych si přála, aby drželi při sobě proto, že jsou svobodní. V Rakousku jdu se psem na procházku, potkám jiného pejskaře, psi se začnou přátelit a on mě pozve na kávu. V Dánsku jede ženská nakupovat, zaskočí k sousedce a řekne - dej mi seznam, co potřebuješ, přivezu ti to. Drží při sobě, protože je to pro ně úplně přirozené, normální.
Proč tedy Češi tak milují návraty do totalitní minulosti?
To devastované v nás dává přednost minulosti, protože ji známe, a ještě neumíme přiznat nahlas svůj omyl. Grebeníčkové a ruské tanky nás už nezastaví, ale mohli by nás zdržet. Už proto, abychom zase netočili filmy s podtexty a dvojsmysly, přišlo Pupendo v pravou chvíli.
Dobrá, ale proč jsou populární třeba staré televizní estrády?
Podívejte, moje maminka měla taky ráda písničku svého mládí Ty lesovské stráně. Navíc dnes, když se díváme na ty budovatelské pitomosti, jsme v jiné situaci - můžeme je vypnout a vydat se do Paříže nebo Barcelony. A hlavně jsme všichni, snad s výjimkou Václava Havla, dětmi komunismu. Respektuji, že někdo nechtěl jít do Národního divadla na rozlučku s Havlem, kde byla i Helena Vondráčková. Ale co si budeme povídat, v době, kdy ona zpívala Malovaný džbánku, já jsem hrála v souboru Sklep, což tehdy bylo divadlo úředně zřízené při svazácké organizaci FAMU, a nikdo to tak nebral. Můžeme vzdychat, jak krásná doba to byla, nebo si z ní dělat srandu. Ale nesmějí nás k ní znovu přistrkovat.
Nevítězí Žena za pultem proto, že lepší seriály zatím netočíme?
Ne, lidi prostě mají tendenci si život zjednodušovat. Než by prožívali ten svůj, prodírají se životem Dallasů. Taky jim chybí víra, Bůh, řád. To, že se člověk ráno modlí, aby poděkoval, že přežil noc, a načerpal sílu na nový den a večer s modlitbou si den zrekapituluje a poprosí o klidné spaní. Jenže desatero je těžká věc, předpokládá boj o čisté svědomí.
V Pupendu se objevují různé symboly Leninů, Stalinů. Je to kvůli mladým divákům, kteří dobu nepamatují, aby se měli čeho chytit?
Je to kvůli osmnáctiletým, ale i připomínka pro nás pamětníky. Vždyť my jsme už ani nevnímali, kolik je kolem nás bust a soch. V 90. letech jsem se na Sibiři nachomýtla ke komunistickému výročí, samé věnce, hesla, shromáždění a já se přistihla, že mi to vůbec nepřipadá divné. Tak jsme na to byli zvyklí. A pořád je to v nás. Ve frontě na poště váhám, jestli můžu předbíhat, když chci jen poukázku, bojím se vzít si dvě, i když vím, že jednu zkazím, pak ji zmačkám, nervózně přemýšlím, jestli mám frontu znovu vystát, a ve stresu uteču na jinou poštu. Vlastně za jednu věc mohu totalitě vděčit. Žít ve svobodě, neuvědomila bych si kvality lidí, jako je Havel, a demokracie bych si tak nevážila.
Zajímá vás i politika světová? Co si myslíte o válce v Iráku?
Jsem strašně ráda, že nemusím být tím, kdo o ní rozhoduje. Na jedné straně se děsím mrtvých, na straně druhé vzpomínám, že kdyby se proti Hitlerovi zasáhlo dřív, obětí by bylo méně. Válka je krutá, ale obávám se, že historicky nutná. Proti zlu nelze jít zlem, nýbrž silou. Se zlem se nedomluvíte, musí se zastavit.
Podpoříte vstup Česka do Evropské unie?
Ano, jsem si jistá, že výhod je víc než nevýhod. Ale chci je znát, chodit na mítinky, ptát se a naslouchat. Aby si člověk utvořil názor, měl by zvažovat, pochybovat, hledat odborníky. Chci být občanem státu natolik suverénního, že si dovolí říci veřejně, kde udělal chybu. To platí i v mé profesi: něco se mi nepovedlo, uznám to, ale jsem pracovitá, příště se zlepším. Nemusíme tvrdit, co je české, to je dobré, nebudujme kulty. Mám ráda Havlíčkův výrok Bože, dej, ať ze mě Češi mají radost. A přála bych si, aby i Havlíček mohl mít jednou radost ze mě.
Nebojíte se, že si svými veřejnými postoji můžete uškodit?
Komunisté mají 18 procent, uvidíme, jak dopadnou ve volbách. Třeba by mě lidi měli radši, kdybych hrát nesměla... Ale vážně: takhle neuvažuji. Nejvíc bych si uškodila, kdybych přemýšlela, jestli si tím, co říkám, můžu uškodit. To už je za námi. Mé děti a jejich děti si to užijí naplno, já bych si taky aspoň kousek ještě ráda vychutnala. Až se noví normalizátoři naučí chovat demokraticky, stane se ze mě příjemně apolitický člověk.
Co když děti řeknou i u Pupenda: Dejte nám už s minulostí pokoj?
Jednak jsem se s tím nesetkala, jednak myslím, že by národ měl znát své chyby, své Bílé hory, Mnichovy i normalizace. Vždycky se přece dá najít populárně naučná forma, jak to dětem říci. S humorem - ale ne ve stylu selanky, jako kdyby o nic nešlo.
 Fotografie z filmu Pupendo. |
