RECENZE Pupendo: Ohňostroj smíchu z neveselých časů

Jedno je nesporné a nezpochybnitelné: Pupendo baví. Dokonce je to legrace ukrutná, legrace na způsob ohňostroje, jenž vybuchuje až marnotratně v každé větě či situaci. A přitom legrace onoho vzácného druhu, kdy člověku nemusí být za vlastní smích stydno.

Kéž by každá česká lidová komedie vypadala jako Pupendo! Neboť lidovost v tom dobrém, zapomínaném smyslu tu přímo tryská, ač se hrdinové pohybují v poněkud výlučných uměleckých kruzích.

Jenže „lidový“ neznamená, že musí být řeč o policajtech či uklízečkách z veřejných záchodků, a naopak že by výtvarník nemohl mlátit do stolu a nadávat jako dlaždič. Což rekové Pupenda rádi dokazují.

Úskalí doby

Má-li novinka Jana Hřebejka zrádné místečko, spočívá úplně jinde a těžko se mu dalo vyhnout. Je jím právě doba, kterou popisuje, éra, kdy už nešlo o život jako v letech padesátých ze Šakalích let či o tanky jako v Pelíškách z let šedesátých. Pupendo líčí bahnivé přežívání a zahnívání osmdesátých let, kdy za časů líně plynoucích odnikud nikam lidé nadávali na poměry v kruhu rodiny a dospívali k objevu, jímž film vrcholí: Co nám (komunisti) vlastně můžou? Nic!

Pupendo

70 %

ČR, 120 min.

režie:Jan Hřebejk

hrají:Bolek Polívka Jaroslav Dušek Eva Holubová Vilma Cibulková Jiří Pecha Pavel Liška Boris Hybner Bohumil Klepl

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.2

A v tomhle je malá past Pupenda - chybí mu velké drama, výrazně klenutý vypravěčský oblouk s oporami, jako jsou ohrožení, smrt, naděje. Stavebně je děj ještě více rozvolněný než v Pelíškách, i když tím platí daň záměru vyladit přesně ono bezčasí náhradního života, kdy se každá prkotina jevila jako problém, ač z pohledu dneška o nic nešlo. Kdyby scénář Petra Jarchovského vytyčil v příběhu vyhrocenější body, filmu jako celku by to prospělo. Ale zároveň by mohl ztratit něžný půvab nekonečného pásma třeskutých výjevů, jednotlivostí, jež sice nedrží moc dohromady, leč každá z nich je samostatným, mnohdy geniálním skvostem české grotesky.

Ani hodní, ani zlí

Podobně lze mluvit o postavách, respektive o dvojici rodin, jež stojí stejně jako v Pelíškách v popředí. Tentokrát však nejsou jejich postoje vyostřeny ke zkratkovité kari

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

katuře. Ani „hodní“, ani „zlí“ nejsou černobíle jen hodní a jen zlí. Liší se mírou přizpůsobivosti a odvahy, nikoli svědomím či přesvědčením. V kalném rybníčku se plácají každý jinak, „hodní“ u břehu, „zlí“ v hlavním proudu, ale navzájem se nekádrují, jen litují, přou či pošťuchují. Pro politické drama by tak mírné rozložení sil mohlo být zhoubné, ale tohle je rodinná komedie. A pokud někdo vytkne Pupendu velkorysé gesto národního smíření, jež jím prosakuje, mohou tvůrci říci: Taková byla šedá zóna. Na jedné lodi.

Dobové retro potřebuje vysvětlivky a tam, kde Pupendo pracuje s hesly a symboly, upadá občas do plakátu. Trochu tendenční nádech mají i počáteční charakteristiky rodin, hlavně otců: ten chudý, věčně ovíněný, leč nezaprodaný, má čas objevovat dětem nenápadné zázraky v duchu přírodní idyly Oty Pavla, kdežto ten zaháčkováný v kariéře a vystrašený, aby ji neztratil, podrobuje omladinu směšnému výchovnému školení či bujarým ranním rozcvičkám. Škoda také, že film o rodičích a dětech se tentokrát věnuje více světu rodičů než zmatkům dospívání během těch „báječných let pod psa“, řečeno s Vieweghovou knihou, jejíž filmovou podobu Pupendo občas připomene svou náladou i hrou s domáckými rekvizitami.

Dokonalé páry

Naštěstí je přímé politiky v Pupendu méně než čistě lidských okamžiků a herci, které si Hřebejk právem hýčká, by dokázali bez skřípotu falše, s přirozeným vtipem prodat i telefonní seznam, natož slogany typu „Já se koupit nenechám“ nebo „Jsem komunista, ale jinej“. V zastrčené selance přístavu, v otřískaném ateliéru Márových, kde Bolek Polívka a Eva Holubová právě zažívají další obyčejné kalné ráno sochaře bez práce a věcné ženské s oběma nohama na zemi, se divák rázem ocitne uvnitř jejich světa i doby. Pro Holubovou je postava Márové darem, jejž vrchovatě splatila.

Její vztah k manželovi navenek oddaností nehýří, leckdy na něj hledí jako na malé dítě, šlehá ho jízlivým jazykem, v nádherné scéně mu vmete do tváře, že si ve své nedobrovolné rezignaci hledá pohodlné alibi, lebedí si v sebelítosti a v nicnedělání. Ale sama raději maluje „ksichty prasatům“, kýčovité pokladničky, než by svolila, aby on pokaňhal svou pověst modelováním Leninů. A kdykoli jde do tuhého, načepýří se jako kvočna bránící svůj rod a proti vetřelcům vytasí jejich vlastní zbraně - třeba v rozkošném dialogu, kdy vymáhá pojistku za „rozmočené soudruhy“. Tak se chová žena rozumná, ale ne trpná, vědoucí a milující.

Co je pupendo

Pupendo je výraz pro dětinský obřad zasvěcení, jejž ve škole, na vojně či na chmelové brigádě zažili i mnozí herci stejnojmenného filmu. Podle režiséra Hřebejka jde „o malé mučeníčko, jež ne- ohrozí život ani zdraví“. Stačí vydržet štípnutí kovové mince na holém pupku a pak se pyšně ukazuje její zarudlý otisk - důkaz, že dotyčný hrdina při zkoušce obstál.

S Polívkou jsou dokonalý pár, hlavně v šarvátkách, nekonečné partnerské hře kdo s koho. Když Mára přivede z flámu „bližního svého“ - bezdomovce, přijme Márová místo láteření pravidla a roztočí výzvu do obrátek, počne hostovi rozdávat i mužův šatník. Muž se nedá zahanbit a přihazuje v soutěži dobročinnosti další trumfy, zatímco Jiří Pecha - host, z něhož se dosti krkolomně vyklube znalec umění, jen trpně zírá. Ti dva vlastně nepotřebují publikum, stačí si sami. A Polívka se tu stává hercem světového formátu, který jedním slovem na půl úst vyjádří smysl vesmíru.

Druhá rodina je malebná zase jiným způsobem. Břečka alias Jaroslav Dušek si zbylé chlebíčky z večírku nechá zabalit, doma střeží splachování a skříňku přání a stížností, ve škole své ředitelské křeslo, a když se jednou jedinkrát pochlapí, prožívá v děsu z následků trauma až dojemné. Jeho papaláš nevzbuzuje odpor a posměch, spíše soucit a chápavý úsměv, v tom se liší Duškův hrdina od Donutilova z Pelíšků. A Duškova filmová žena Vilma Cibulková je postavou vlastně nejtragičtější. Jeden svět si vybrala, ale k druhému dál tíhne, je ještě žádoucí, ale vědoma si pádících let, přijala pragmatismus doby, ale stále má sklon k romantismu. Cibulková jí dává ryzí sebeironii i smutek zralosti, jež dělá vylomeniny a ví o tom. Když se tahle čtyřka dopustí slovní přestřelky, dostává klišé „herecký koncert“ znovu obsah.

S trochou melancholie

Ale i v menších rolích se herci rozdávají, třeba Hana Seidlová coby utrápená učitelka v neskonale něžné, a přitom smyslné scéně s kradmými doteky prstů, nebo Pavel Liška, jehož postava přijde do uzavřeného kruhu Pupenda trošku odjinud, ale tím vděčněji jej provětrá sólovou smrští buranství s podtextem až mrazivým. I filmařsky je Pupendo pečlivější a vyzrálejší než Hřebejkovy předchozí snímky, opouští televizní vypravěčství, střídá humor vyloženě vstřícný - Dušek v bazénu - s rafinovanou melancholií. Baví skvěle. Ale přesto mám raději méně dokonalá Šakalí léta, jež měla začátek, prostředek i konec, spád, střet a vykoupení.