V Praze jste docela často, dokonce jste kmotrem Divadla Archa. Jaký je vlastně váš vztah k divadlu jako druhu umění?
Pokud jde o Archu, líbí se mi typ divadla, kterému se věnuje. Spolupracuji i s berlínskou scénou Hebbel Theater, která se také zabývá různými druhy divadla. Nyní tam zkouším svoji vlastní hru. Premiéra má být v prosinci.
O čem ta hra bude?
Je založena na autobiografii a pracuji na ní s hudebníkem, který mi ji také pomáhá režírovat. Účinkují v ní tři lidé. Francouzský loutkář, který dělá zvláštní věci, třeba čte Ginsbergův Kádiš s francouzským přízvukem. A pak je tam rakouský trumpetista, avantgardní muzikant.
A žena žádná?
Když děláte divadlo, musíte si být vědom představ, které vyvoláte. Kdybych obsadil ženu, všichni by si mysleli, že představuje Nico, která kdysi hostovala u The Velvet Underground. V té mé hře není příliš hudby, ani nesedím u klavíru -jde o divadelní prezentaci příběhu, jehož pravý smysl se vyjeví až nakonec.
Kde jste sbíral divadelní zkušenosti?
V New Yorku jsem pracoval s experimentátorem Richardem Maxwellem, od kterého jsem se hodně naučil. Když jsem přišel pracovat do berlínského Hebbel Theater, uvědomil jsem si, jak moc je nesnadné naučit se dalšímu řemeslu. Když máte jít na kryj hlediště, tam se zastavit a rozesmát se, vypadá to snadně. Ale není tomu tak. Práce s časem je vůbec nejobtížnější. Musíte existovat takříkajíc uvnitř vlastních hodin.
Když se teď přesuneme k hudbě, tak se zdá, že poslední dobou vystupujete především sólově.
Ano, pracoval jsem s kapelou, ale rozpustil jsem ji. Nutí mě to psát nové písně. Nemůžu omílat stejné věci. Navíc nemusím moc dělat zvukové zkoušky. Prostě si sednu ke klavíru a ano už se něco stane.
Nakonec vždycky skončíte s jiným výsledkem, než jaký jste zamýšlel?
Jistě, vždy se stane něco jiného. Je to hodně důležité, jak píseň přibývá a roste. Víte, nevyhledávám pocit bezpečí, který získáte, když překonáte všechny problémy. Bezpečí nedává odpovědi na všechny otázky. Odpovědí na hodně problémů je naopak zpytování mysli. Mě baví prozkoumávat různé věci a různé způsoby, jak je dělat.
Nedávno vyšla remasterovaná reedice vašeho prvního sólového alba Vintage Violence. Plánují se další podobné projekty?
Rozhodnuti padají v hodně tmavých nepříjemných kancelářích gramofonových společností. A tam já příliš nos nestrkám. Raději ty dveře neotvírám, kdo ví, co bych tam našel.
Při posledním pražském vystoupení jste používal elektroniku přivezete si opět nějaký sekvencer nebo sampler?
Některé tyhle věci i nyní používám, v jedné skladbě použiji zvuk z CD. První tři písně budou nové a nemodeluji na pozadí hluků.
Škodíte si tím, že často měníte styly a uděláte něco jiného, než se od vás čeká?
Nemám s tím žádné problémy, mě to baví.
Pokud jde o Archu, líbí se mi typ divadla, kterému se věnuje. Spolupracuji i s berlínskou scénou Hebbel Theater, která se také zabývá různými druhy divadla. Nyní tam zkouším svoji vlastní hru. Premiéra má být v prosinci.
O čem ta hra bude?
Je založena na autobiografii a pracuji na ní s hudebníkem, který mi ji také pomáhá režírovat. Účinkují v ní tři lidé. Francouzský loutkář, který dělá zvláštní věci, třeba čte Ginsbergův Kádiš s francouzským přízvukem. A pak je tam rakouský trumpetista, avantgardní muzikant.
|
John Cale Sólo |
|
Divadlo Archa, 19. června 2001 |
Když děláte divadlo, musíte si být vědom představ, které vyvoláte. Kdybych obsadil ženu, všichni by si mysleli, že představuje Nico, která kdysi hostovala u The Velvet Underground. V té mé hře není příliš hudby, ani nesedím u klavíru -jde o divadelní prezentaci příběhu, jehož pravý smysl se vyjeví až nakonec.
Kde jste sbíral divadelní zkušenosti?
V New Yorku jsem pracoval s experimentátorem Richardem Maxwellem, od kterého jsem se hodně naučil. Když jsem přišel pracovat do berlínského Hebbel Theater, uvědomil jsem si, jak moc je nesnadné naučit se dalšímu řemeslu. Když máte jít na kryj hlediště, tam se zastavit a rozesmát se, vypadá to snadně. Ale není tomu tak. Práce s časem je vůbec nejobtížnější. Musíte existovat takříkajíc uvnitř vlastních hodin.
Když se teď přesuneme k hudbě, tak se zdá, že poslední dobou vystupujete především sólově.
Ano, pracoval jsem s kapelou, ale rozpustil jsem ji. Nutí mě to psát nové písně. Nemůžu omílat stejné věci. Navíc nemusím moc dělat zvukové zkoušky. Prostě si sednu ke klavíru a ano už se něco stane.
Nakonec vždycky skončíte s jiným výsledkem, než jaký jste zamýšlel?
Jistě, vždy se stane něco jiného. Je to hodně důležité, jak píseň přibývá a roste. Víte, nevyhledávám pocit bezpečí, který získáte, když překonáte všechny problémy. Bezpečí nedává odpovědi na všechny otázky. Odpovědí na hodně problémů je naopak zpytování mysli. Mě baví prozkoumávat různé věci a různé způsoby, jak je dělat.
Nedávno vyšla remasterovaná reedice vašeho prvního sólového alba Vintage Violence. Plánují se další podobné projekty?
Rozhodnuti padají v hodně tmavých nepříjemných kancelářích gramofonových společností. A tam já příliš nos nestrkám. Raději ty dveře neotvírám, kdo ví, co bych tam našel.
Při posledním pražském vystoupení jste používal elektroniku přivezete si opět nějaký sekvencer nebo sampler?
Některé tyhle věci i nyní používám, v jedné skladbě použiji zvuk z CD. První tři písně budou nové a nemodeluji na pozadí hluků.
Škodíte si tím, že často měníte styly a uděláte něco jiného, než se od vás čeká?
Nemám s tím žádné problémy, mě to baví.
