Léta se vedou diskuse, co od Národního divadla chceme, jaké by vlastně mělo být, jak ho definovat, pojmenovat, uchopit. Jak to vidíte vy?
Po pravdě řečeno, dřív jsem se touhle myšlenkou příliš nezanášel. Podstatné je, jak hodnotíte a vnímáte konkrétní inscenace a představení. Ale čím víc se člověk v divadelním světě pohybuje, tak přece jen začne vnímat specifičnost Národního divadla. A vlastně podvědomě požaduje, aby bylo tou mírou, k níž se můžeme vztáhnout - můžeme ji odmítat, či k ní naopak vzhlížet. Tahle potřeba - tedy aby tu existovala určitá jasná míra, nějaké základní kritérium - se v našem vědomí přece jen nachází.
Není tahle potřeba náhodou zděděna z národního obrození?
Neřekl bych. Divadla typu Národního mají být vnímána jako ta nejlepší, které dotyčná země má. Jako mladý avantgardní rakouský divadelník byste sice v životě nevstoupil na půdu takové "trapnosti", jakou je pro vás Burgtheater, ale potřebujete ho, abyste se mohl proti něčemu bouřit. Takže Národní divadlo by mělo být prvním divadlem ve státě. A nejlepším divadlem v něm! A poměřovat by se mělo s divadly toho typu, jako je Burgtheater nebo londýnské Royal National. To je moje čtení sousloví Národní divadlo. Kvůli tomu bylo, myslím si, založeno. Kromě toho, že se jím v předminulém století emancipoval národ. Prvek emancipace v něm zůstává i dnes - ale ve smyslu bytí v Evropě, v souvislosti s evropskou kulturou a s tím, co si myslíme, že jsme.
Zatím jste ovšem v Národním divadle nerežíroval, tedy alespoň ne ve "zlaté kapličce" samé či ve Stavovském divadle. Máte dvojnásobnou zkušenost z režírování na komorní scéně Kolowrat. A ta je jaká?
Kolowrat se přece jen nedá úplně brát jako Národní divadlo - je to takové trošku exteritoriální území. Nicméně zkušenost to byla příjemná - mohl jsem si obsadit, koho jsem chtěl, a inscenovat texty, které jsem si přinesl. Ideální podmínky. Kdyby takhle fungovalo celé Národní, je to skvělé. Ale šlo o komorní inscenace - ve Vyhnancích hrálo šest lidí, ve Šťastných dnech dva. To je dost obtížně srovnatelné s inscenací na velké scéně. Velké jeviště je úplně jiná disciplína než komorní scéna. Myslím si dokonce, že ta nejtěžší.
Nebude tedy přicházet s jistým handicapem?
Výhoda to určitě není, ale jestli to bude handicap, se ukáže. Moje úloha však nespočívá jen v tom, abych naplnil divadlo svými vlastními inscenacemi. Spíš půjde o to, které lidi budu inspirovat, aby do Národního přišli tvořit. Samozřejmě, protože jsem režisér, tak se i osobně budu muset s velkým jevištěm utkat. A na to se docela těším. Práce na velké scéně vyžaduje určitou dovednost nebo talent, jak ten monumentální prostor zvládnout a naplnit ho živým divadlem. Větší divadlo jsou prostě větší problémy.
Jak hodnotíte startovní čáru, na které převezmete šéfovskou štafetu od Josefa Kovalčuka?
Člověk musí na startu na své předchůdce pohlížet kriticky. Protože kdyby to nedělal, tak by se - ve vší úctě a vážnosti - těžko mohl dostat dál. Sám sebe by odsoudil do role pouhého pokračovatele něčeho, co už je rozběhnuté. A taková úloha by pro mě byla zbytečná. Člověk v sobě musí dokonce jistou míru nespokojenosti a kritičnosti živit. Bezesporu je pravda, že doktor Kovalčuk otevřel Národní jak "cizokrajným" režisérům, tak i tvůrcům, jako je Pitínský nebo bude Morávek. A na to v jistém smyslu navazovat budu. Třeba navážu i na téma české otázky, které bylo současným vedením Národního divadla tak - alespoň slovně - akcentováno. Ale chtěl bych ho trošku pootočit a nabídnout české hry zahraničním režisérům. Bylo by zajímavé, kdyby česká tematika byla viděná zvenku. Když se podaří získat pro režii Christopha Marthalera, tak bych chtěl, aby režíroval Žebráckou operu Václava Havla.
Jaký by měl být podíl zahraničních a tuzemských režisérů?
V první sezoně by to měli být čtyři domácí a dva zahraniční režiséři. Tři a tři by také nebylo špatné, ale to záleží na mnoha okolnostech - i na penězích.
Je v možnostech Národního divadla zaplatit špičkové zahraniční režiséry?
To je dokonce jeho povinností! Opera zve Roberta Wilsona nebo Jeroma Savaryho, a to je jen správné, činohra v tomto ohledu nemůže zůstávat pozadu. Samozřejmě, peníze jsou důležité. Ale nemůžeme být pořád v předklonu. Kde už jinde by měly být peníze než v Národním divadle?!
Naznačil jste linie, kde na práci Josefa Kovalčuka de facto navážete. Příchod každého nového šéfa je však provázen očekáváním převratných změn, personálních příchodů a odchodů...
V žádném případě se do Národního divadla nedá jít s tím, že všechny nebo většinu vyhodíte a začnete jakoby znova. Marthaler v Národním je pro mě docela revoluční záležitost, ale nechci se stavět do role bořitele, který na troskách toho starého bude budovat něco úžasnějšího. Jsou tady dobří herci, často vynikající. Jen to není vždy k vidění. Jsem s mnohým nespokojen, ale v divadle nemůže být nikdo spokojený, protože divadlo je neuspokojující zaměstnání. Někdy půjde třeba o změny, kterých si divák ani příliš nevšimne. Třeba o způsob reprízování, kde by se dalo zkombinovat blokové a repertoárové uvádění některých inscenací. Zároveň uvažuji o doplnění souboru tak, aby ho bylo možné využít v celé šíři a aby utáhl repertoár dvou, respektive tří scén. A pak je tu aktivita, které se hodně věnuji: vybudování seriózní komorní scény. Národní divadlo má dva velké domy - u Vltavy a na Ovocném trhu. A Kolowrat - zaplať pánbůh za něj, ale jeho možnosti už jsou vyčerpané. Kroků, které chystám, musí být celá řada. Neexistuje jeden, o němž by se dalo říci: To je cesta, která dovede Národní divadlo do Avignonu! I když tam směřujeme. Za čtyři roky bude Národní divadlo hrát v Avignonu.
To je dost sebevědomé prohlášení.
V Národním divadle i jinde jsou už dnes inscenace, které snesou evropská měřítka. Ale máme takovou zvláštní dvoudomou českou vlastnost: furiantství, které je provázené mindrákem.
V souvislosti s plány na komorní scénu Národního divadla si už štěbetají vrabci na střeše, že půjde o Divadlo Komedie. Proč padla volba na něj, respektive - v jakém stadiu jsou přípravy?
Jsem přesvědčen, že v současném komorním prostoru Národního divadla - v divadle Kolowrat - vznikly skvělé inscenace většinou moderních, v Česku dosud neuvedených textů. Po deseti letech se však možnosti divadla Kolowrat, přeci jen je to spíš pro divadlo upravená půda než skutečné divadlo, vyčerpaly. A přitom tu potřeba hrát v komorním prostoru je, potřeba herecká i dramaturgická. Divadlo Komedie je v takovém pomyslném trojúhelníku mezi Stavovským a Národním a v souvislosti s magistrátem připravovanou transformací pražské divadelní sítě mne napadla tato možnost. Jednání o ní probíhají.
Ostrovského Les byl vaší poslední premiérou v Divadle Komedie. Jak jste prožíval divadelní loučení se scénou, kterou jste po několik let úspěšně vedl, jejíž tvář jste výrazně formoval?
Prožíval jsem ho ve společnosti vodky Absolut. Pokud není možno uvést značku, prosím, odpověď škrtněte, protože žádnou jinou vodku nepiji, tuto jsem však pil hodně.
 Předseda Rady Národního divadla Milan Lukeš (vlevo) se zdraví s budoucím ředitelem činohry ND Michalem Dočekalem na tiskové konferenci uspořádané 13. prosince v Praze k návrhu Rady Národního divadla na šéfa činohry ND na příští období. |
 Ředitel Národního divadla v Praze Jiří Srstka (vlevo) hovoří s budoucím ředitelem činohry ND Michalem Dočekalem před tiskovou konferencí uspořádanou 13. posince v Praze k návrhu Rady Národního divadla na šéfa činohry ND na příští období. |
 Ředitel Národního divadla v Praze Jiří Srstka (uprostřed) hovoří se současným ředitelem činohry ND Josefem Kovalčukem (vlevo) a jeho nástupcem Michalem Dočekalem před tiskovou konferencí uspořádanou 13. prosince v Praze k návrhu Rady Národního divadla na šéfa činohry ND na příští období. |
 Současný ředitel činohry Michal Dočekal vlevo) a jeho předchůdce Josef Kovalčuk. |
