José Campos je obchodník s potravinami. Když mu dojdou zásoby, vydává se uprostřed noci na černý trh s jídlem provozovaný armádou. Kukuřičnou mouku zde vojáci prodávají za stonásobek oficiální ceny. „Armáda sedí na pytlech s penězi. Vždy mají to, co potřebuji,“ svěřil se reportérům agentury AP Campos.
Potraviny se pro armádu staly lukrativním zbožím. Ačkoli jídlo si stále více lidí nemůže dovolit, v zemi planou hladové protesty a davy Venezuelců jezdí za nákupy do Kolumbie, armádě se díky korupci a černému trhu otevřela možnost nebývalých výdělků.
Maduro po statisícových protestech z letošního léta svěřil zásobování vojákům, kteří mají na starosti distribuci všech potravin od rýže po máslo. K tomuto kroku částečně přistoupil už Madurův předchůdce Hugo Chávez, který v roce 2004 vytvořil speciální ministerstvo pro potraviny a znárodnil farmy a potravinářský průmysl.
Jenže podniky ve vlastnictví státu postupně upadaly a socialistický stát začal potraviny dovážet. Systém financovaný těžbou ropy se dostal do problémů ve chvíli, kdy příjmy kvůli klesajícím cenám černého zlata náhle vyschly. Země si najednou nemohla dovolit dovážet vše, co potřebovala.
Vojáci však rozhodně nouzí netrpí a korupce dosahuje závratných částek. „Jídlo je lepší byznys než drogy. Potravinovou správu nyní řídí armáda a tuto zodpovědnost na sebe nevezme, aniž by si by si vzala svůj podíl,“ říká venezuelský generál ve výslužbě Cliver Alcala.
V létě se Venezuelané o potraviny při nákupu prali:
11. června 2016 |
Čistá forma korupce
Reportérům AP o tom vyprávěl například jihoamerický obchodník, který dováží potraviny do Venezuely a přál si zůstat v anonymitě. Podle svých slov dal na úplatcích miliony dolarů, jen lidem pracujícím pro ministra pro potraviny Rudolfa Marco Torrese vyplatil 8 milionů dolarů (asi 207 milionů korun).
Když nezaplatí, riskuje, že vojáci jeho lodě nenechají vyložit náklad. To se mu stalo letos v červenci. Torresovi napsal esemesku, že jeho loď s kukuřicí čeká už dvacet dní na vyložení. Vzápětí přišla odpověď: „V čem je problém?“ Obchodník pochopil, že se od něj čeká další úplatek. Nakonec loď nechal odplout, protože náklady způsobené dalším prodlením by byly příliš vysoké.
Jak je možné, že obchodníci mohou dávat tak velké úplatky a stále vydělávat? Mechanismus je jednoduchý. Stát potraviny kupuje za ceny přesahující běžné tržní ceny. Například kontrakt na nákup kukuřice za 52 milionů dolarů (asi 1,3 miliardy korun) byl přeceněn o 20 milionů dolarů (asi 517 milionů korun). Neobvykle velký zisk putuje do kapes úředníků či armády. „Jedná se v zásadě o čistou formu korupce. Je to jako prodej drog za bílého dne,“ říká opoziční politička Neidy Rosalová.
Maduro si díky tomuto korupčnímu systému uchovává přízeň armády. „Veškerou kontrolu předali armádě. Ozbrojené síly tak zbavil veškerého ducha rebelie a dal jim možnost nakrmit rodiny,“ říká bývalý generál Antonio Rivero, který dnes žije v exilu v Miami.
Součástí klientelistického systému je i státní kontrola nad obchodem s valutami. Zatímco vyvolení jedinci mají možnost nakupovat dolary za zvýhodněný kurz deset bolívarů za dolar, obyčejní lidé zaplatí za dolar na černém trhu 3000 bolívarů. Přístup k levným dolarům mají i držitelé licence na dovoz potravin, kteří by za ně měli nakupovat jídlo v zahraničí. Jenže úředníci licence často přidělují kamarádům, kteří žádné potraviny nedovezou a o dolary se s nimi rozdělí.
Úplatky všude, kam lidské oko dohlédne
Jedním z center zkorumpovaného byznysu s jídlem je přístavní město Puerto Cabello. „Úřady někdy nechávají lodě čekat, dokud nedostanou úplatek. Zákazníci mi dají obálku, já si jdu pokecat se seržantem a obálku hodím do koše na papír. Seržant zasune koš pod stůl a já odejdu,“ popisuje přístavní dělník, který si z pochopitelných důvodů nepřál zveřejnit své jméno.
Venezuelská krize |
„S úplatky je třeba počítat i v okamžiku, že nemáte v pořádku papíry. Takový úplatek může přesáhnout i 10 tisíc dolarů za kontejner,“ říká celník Aldemar Diaz. Úřady za příslušnou sumu ochotně přimhouří oko i nad prošlými či závadnými potravinami.
Vláda platí plnou cenu i za jídlo, které je téměř prošlé a dovozci je koupili se slevou. Vydělají na tom všechny strany - tedy kromě obyčejných Venezuelců. „Armáda měla zajistit, že se jídlo dostane k lidem, ale přesně to se neděje. Udělali si z toho byznys a není nikdo, komu byste si mohli stěžovat. Nakonec to všechno platí zákazníci,“ říká Luis Pena z firmy Premier Foods sídlící v Caracasu. „Dnes musíte platit i za to, že se podívají na váš náklad,“ dodává.
Spousta jídla se kvůli korupčnímu systému zkazí a vojáci se ho musí potichu zbavit. Dělníci z přístavu Puerto Cabello tak loni v zimě pozorovali, jak vojáci zakopávali na místní skládce zkažená kuřata a hovězí. Když odjeli, vyrazili na místo obyvatelé místních slumů a jídlo zase vykopali. „Byly to celé mrazicí kontejnery. A lidé mezitím čekají ve frontách na jídlo, aby si koupili jediné kuře,“ okomentoval to přístavní jeřábník Daniel Arteaga.
Dvojí účetnictví
Ani transport jídla z přístavu do vnitrozemí se bez úplatků neobejde. Dopravci se před časem dohodli, že úředníkům v přístavech nebudou dávat úplatky. Za trest nyní čekají i několik dní, než jsou jejich kamiony vpuštěny do přístavu a naloženy.
Pak přicházejí obyčejní vojáci, kteří také chtějí svůj podíl. Videa a fotky zveřejněné šoféry na internetu ukazují, jak si z kamionů odnášejí pytle kávy a cukru. Při odjezdu z přístavu za náklaďáky utíkají hladové ženy a snaží se sebrat cokoli, co z nich vypadne.
Cestou k cíli musí řidiči projet řadu vojenských stanovišť, která podle oficiální verze mají zastavit takzvané bachaqueros, jak se ve Venezuele říká šmelinářům s jídlem. Zhruba na polovině checkpointů vojáci požadují úplatek kolem 10 000 bolívarů (asi 260 korun). Někteří řidiči si proto už v přístavu zaplatí vojáka, který s nimi jede celou cestu v kabině a zařídí jim volný průjezd.
Mezi nejcennější zboží patří cukr a mouka, protože legálně nejsou téměř k sehnání a například pekárny se bez nich neobejdou. Asi polovina všech pekařů v zemi otevřeně přiznává, že je pravidelně kontaktují představitelé armády a nabízejí jim přísun surovin - pochopitelně za úplatek.
Například José Ferreira, který vlastní pekařství ve městě Valencia, si proto vede dvojí účetnictví: kromě oficiální ceny dokumentuje i všechny úplatky, které vojákům zaplatil. Vyplývá z něj, že za libru cukru platí oficiální cenu dva centy a navíc 60 centů jako nelegální provizi. „Nejdřív zaplatíte legálně a pak dáte úplatek. Nemáme žádnou jinou možnost, cukr jinak nenahradíte,“ zoufá Ferreira.
Ještě zoufalejší jsou ale chudí obyvatelé Puerta Cabella. Dobře vědí, že zatímco oni hladoví, za zdmi přístavu se kazí tuny jídla. „Armáda tloustne a moje děti hubnou. Veškeré jídlo míří do Venezuely tudy, ale k nám se ho dostane jen málo,“ říká 74letý Pedro Contreras, kterého reportéři AP zastihli při sbírání kukuřice popadané z kamionů na silnici.
