Jak vypadá den dobrovolníka na Lesbu?
Ráno v osm začínáme poradou o tom, co se bude dít. Pokaždé máme jiný program podle toho, co je zrovna potřeba. Někdy jedeme sbírat odpadky, třídit věci, sloužíme na plážích, kde rozdáváme uprchlíkům nejnutnější věci jako jídlo a boty. Důležité je třeba jezdit sbírat záchranné vesty na plážích, pokud se tomu dá říkat záchranné vesty, protože jsou barevné a lodě chtějí přistát na místech, kde ty vesty vidí, ale tam jsou právě útesy a je to nebezpečné.
Co jste myslel tím „pokud se tomu dá říkat záchranné vesty“?
Jde o vesty naplněné tenkým miralonem (pěnový izolační materiál - pozn. red.), který se podle pobřežních hlídek do deseti minut nasákne vodou a potopí. Rozhodně to není nic, co by vám zachránilo život.
Ty vesty jim dávají pašeráci?
Co víme, tak se v Izmiru tyhle vesty prodávají úplně v každém obchodě. Uprchlíci si je sami kupují v naději, že jim zachrání život.
Máte nějak rozdělené povinnosti? Za co na Lesbu zodpovídají Češi?
Největší zodpovědností Czech teamu je sklad, kterému říkáme Donkey house, protože leží vedle oslí farmy. Když jsme ho převzali, byl v něm hrozný zmatek a nepořádek. A neroztříděné věci a oblečení se nedalo dobře využít, takže jsme si to vzali na starost, asi dva týdny všechno třídili a uklízeli. Teď funguje a je možné z něj distribuovat pomoc. K tomu si rozdělujeme noční hlídky, kdyby připlula nějaká loď, a jsme 24 hodin denně na telefonu ve „stand by“ režimu, kdyby byli někde nutně potřeba dobrovolníci.
Fotogalerie |
Kdo vám volá? Existuje nějaká skupina koordinátorů?
Všechny organizace, které tu působí, jsou na sebe propojené čísly a naše skupina je vedená jako emergency kontakt mezi dalšími čtyřmi. Když se něco děje, na tyhle čtyři kontakty se volá nejdřív.
K čemu jste na nočních hlídkách? Na Lesbu není žádná pobřežní stráž, která by příjezdy uprchlíků monitorovala?
Pobřežní stráž příjezdy monitoruje, ale občas může nějaká loď proklouznout. Proto je dobré, aby na pláži byl alespoň někdo. Když hlídka loď zahlédne, nebo dostane hlášení od pobřežní stráže, zmobilizuje pak ostatní. Na noční hlídce prostě sedíte venku a mrznete ve studeném větru až do rána. Z vraků větších dřevěných lodí, které se vytáhnou na břeh, jsme si dělali oheň, aby se ta zima dala alespoň trochu snést. Většinou se na hlídce nic nestane, ale v těch pár případech, kdy v noci loď přijela, jsme byli moc rádi, že tam někdo byl.
Je práce Czech teamu oproti jiným skupinám na ostrově v něčem specifická?
O nás se ví, že se staráme o věci, které se spoustě neziskovek dělat nechtějí. Ta nejzajímavější a nejakčnější práce je samozřejmě u uprchlíků, když jim pomáháte z lodí na pláž. My se staráme o věci, které jsou zrovna potřeba a bez kterých pracovat dál nejde. Klidně jdeme uklízet pláže a sbírat vesty, protože se hlavně snažíme být užiteční. Hrozně to oceňují místní i velké organizace, takže si tu Czech team vybudoval dobrou reputaci.
Jste malá skupinka dobrovolníků, která se dala dohromady spontánně. Jak je možné ji vůbec řídit?
Vedení Czech teamu je v Česku, tam se řídí celá činnost a vysílání a střídání jednotlivých lidí. Tady na místě je koordinátorka a asistent, ti jsou tu delší dobu, asi měsíc. Zajišťují kontinuitu práce a spolupráci s dalšími organizacemi. Střídáme se přibližně po týdnu, je nás kolem deseti. Teď přes Vánoce trochu méně, asi pět.
Situace na LesbuŘecko bojuje s náporem stovek tisíc migrantů a uprchlíků zejména ze Sýrie, Afghánistánu či Iráku, kteří využívají nejkratší cesty, jak se dostat do Evropy. Z tureckých přístavů míří hlavně na řecké ostrovy Kos, Lesbos, Samos a Agathonisi. Na nich tisíce běženců čekají na registraci a poté na trajekty, na kterých se dostanou dál do Evropy. Situace se zmírnila s příchodem zimy. Vliv měla i dohoda EU s Tureckem o zadržování uprchlíků. |
Kdo jsou členové vaší skupiny? Jsou to převážně studenti? Mladí lidé?
Je to mix všech věkových skupin i povolání. Měli jsme tu třeba primářku z nemocnice, máme tu ajťáka, sociální pracovnici, fotografa... Jsou to úplně normální lidi.
Kdo platí cestu?
Cestu si platíme sami. Koordinační tým nám pomáhá zajistit ubytování a pronájem auta, ale jinak jdou náklady za dobrovolníky.
Neměli by tuhle práci dělat spíše proškolení sociální pracovníci nebo profesionálové z charitativních organizací?
Samozřejmě by bylo ideální, kdyby ta pomoc od nás nebyla vůbec potřeba. Bohužel to tak není a právě proto, že jsme nezávislá skupina, můžeme se chovat mnohem více flexibilně a přizpůsobovat se situaci. Daří se nám pomáhat tam, kde je to potřeba. Mnohem dřív, než to dokáže zajistit stát, dřív, než se zmobilizuje nějaká velká charita či organizace, která je svázána protokoly a pravidly.
Takže je podle vás spíš výhoda, že nemáte záštitu nějaké velké charity?
Je to výhoda i nevýhoda. Samozřejmě to znamená, že nemáme takové zdroje jako ostatní.
Jak vnímají velké charity na Lesbu vaši „partyzánskou“ práci?
Občas je tu pnutí mezi velkými organizacemi, které mají vlastní hierarchii a postupy, a mezi skupinami nezávislých dobrovolníků, kteří si pracují, kde zrovna uznají za vhodné. Přes všechny tyhle rozdíly ale spolupráce funguje, chodíme na generální koordinační meetingy každé úterý a dohadujeme, co dělat dál. I jako malá skupina se snažíme zapadnout do té skládačky a být co nejvíc efektivní. A organizace to oceňují a jednají s námi jako s partnery.
Mluvíte i s místními? Jaký je jejich přístup?
Pro místní je to hrozně složitá situace a v názorech jsou také rozdělení. Situace je tu teď mnohem lepší, už se nedějí ty velké tragédie, se kterými se setkali v létě a na podzim. V té době bylo málo hlídek, topilo se hrozně moc lidí a místní je nacházeli na plážích. Viděli hrozné věci.
Mluvili s vámi o nějaké takovém zážitku konkrétně?
Největší šok pro ně bylo potopení lodi 28. října, kdy slaví svůj státní svátek. Teď zpětně říkají, že to byl zlomový moment. Celá vesnice se z oslav seběhla k pláži, kde se snažili pomáhat. Vzpomínají, jak resuscitovali malá miminka, nosili suché oblečení a snažili se nějak pomoct.
Velké tragédie se už děly i v měsících před tím. Co místní na téhle tolik zasáhlo?
Mluvil jsem s místním manželským párem a paní mi vyprávěla, jak každý den chodili v létě pomáhat na pláž, kde byly davy bezprizorních lidí bez vody, bez jídla. Na pláži byly mrtvoly a viděli asi hrozné věci. Říkala, že každý večer plakala. I ve chvíli, kdy mi to vyprávěla, tak měla slzy v očích. Když se 28. října potopila ta velká loď, oznámila rodině, že musí rychle vyrazit na pláž a její malý syn tam odmítl jít. V tu chvíli na ni dolehla ta hrůza celé té situace, ve které jsou a která by se dít neměla.
Zapojují se i ostatní z místních běžně do pomoci?
Jednoznačně se zapojují. Představte si, že bydlíte na pláži, kde se najednou objeví zmatení, promrzlí lidé... Místní komunita se zapojila téměř okamžitě, jen jejich pomoc byla oproti charitativním organizacím značně omezená. Mezinárodní záchranný výbor je teď největším zaměstnavatelem na ostrově a místní se snaží i proto, že je to přeci jen pořád jejich ostrov. Jsou mezi nimi i lidé, kteří s přijímáním uprchlíků nesouhlasí, ale ta situace se prostě děje a je nutné ji řešit.
Jak se změnil jejich každodenní život na ostrově?
Teď je to tu klidnější. Na ulici uprchlíka neuvidíte a život se tu pomalu vrací k normálu. A ostrov je krásný, místní jsou hrozně milí a přátelští. Myslím, že až tohle pomine, budeme se sem rádi vracet i jako turisté.
Jak dlouho už jste vy sám na ostrově?
Tři týdny.
Jak je práce psychicky náročná? Mluvilo se o tom, že po příjezdu domů pro vás bude zajištěna odborná pomoc psychologa...
Nemůžu mluvit za celý tým, jestli ho ostatní budou potřebovat, ale je pravda, že máme nabídnutou psychologickou pomoc po návratu. Ale když to porovnám se Srbskem, kde jsem působil, situace tu teď není tak psychicky náročná. Je samozřejmě pravda, že tlak je na nás velký, pracujeme dlouho, nemáme volno, ale není to už tak, že bychom každý den viděli nějaké šílené věci, jak to bylo ještě před pár měsíci.
Jaké jsou vaše zkušenosti s uprchlíky?
Je to průřez normální populací. Ti lidé si na cestu balí stejné věci, jako bychom si balili my, kdybychom opouštěli domov. Když je trochu času, povídáme si s nimi a posloucháme jejich příběhy, které jsou hodně emotivní. Včera (ve středu 16. prosince pozn. red.) nám tu přistál mladý metalista, který vyprávěl, jak mu Islámský stát pozabíjel jeho kamarády a všechny je označil za děti satana. Jsou to normální lidé, kteří utíkají před hroznými věcmi. Je tu spoustu lidí a celých rodin, které se snažíme držet pohromadě.
Část lidí se proti vám poměrně ostře vymezuje a upozorňuje na riziko, že s uprchlíky se do Evropy mohou dostat islámští extrémisté.
Teroristé se sem s uprchlíky sice mohou dostat a mohou se sem dostat i bez uprchlíků. Chápu, že v hodně lidech to vyvolává strach, protože je to bezprecedentní situace v našich životech. Pokud jí ale budeme čelit jen tím strachem a odmítáním, tak jako Evropa selžeme a nezůstaneme tím typem společenství, jakým bychom chtěli být. Musíme si uvědomit, že tohle je cíl extremistů - vyvolat strach, který vyvolá nenávist. Jde jim o to spojit „uprchlíka“ s „teroristou“. Tohle spojení je naprosto mylné. Od extremistů právě uprchlíci utíkají a snaží se, aby z jejich životů zmizeli.
Vy jako Czech team jste v názoru na řešení uprchlické krize jednotní?
Názory v týmu jsou rozdílné. Všichni si uvědomujeme vážnost situace a máme z toho obavy. Shodli jsme se ale na tom, že strach je špatná reakce. My řešení krize nenajdeme, máme na starost humanitární pomoc. Jsme tu od toho, abychom těm lidem zajistili základní péči a důstojné zacházení.
Ukázka z reportu Czech teamu(Adéla Válková, Czech team) ... po půlnoci zvonil telefon Petrovi – volala Renča. „Přijíždí několik lodí, přes 300 lidí, potřebujeme, abyste dovezli zásoby z Donkey.“ Petr se vyhrabal se ze svého doupěte a spolu s Markét se začali připravovat na cestu. Několikrát jsme se my jakožto zbytek Czech Teamu ujistili, jestli není potřeba, aby přijelo víc lidí. Nebylo, a tak jsme si šli lehnout. Telefonát od Martina. „Ty jo, ono přijede fakt hodně lidí, takže potřebujeme, abyste přijeli.“ Výraz Bětky, která se právě osprchovala a oblékla do pyžama, rozhodně stál za to. Ale protože jsme vždy připraveni pomoct, navlékli jsme na pyžama několik dalších vrstev, sbalili vesty, čelovky a jelo se. Na pláž jsme už přijeli k hotové věci. Poměrně velká loď přímo u pláže (což je velké štěstí, protože se taky mohla roztříštit o útesy), záchranáři a dobrovolníci v lajně, podávající si první děti, potom ostatní uprchlíky, potom tašky a batohy. Všude zmatek, křik, pláč. |
