Na pódiu hraje americká rocková kapela Eagles of Death Metal a pod ním tančí její fanoušci. V jednu chvíli se uvolněná nálada mění. Nastává panika. Tři teroristé – Omar Ismail Mostefaï, Samy Amimour a Foued Mohamed-Aggad – střílí do lidí. Postupně jich devadesát zavraždí.
Masakr musí proti své vůli sledovat jedenáct návštěvníků klubu, který se nakonec stane symbolem pařížských útoků. Jejich pachatelé dodnes nebyli potrestáni, soudní proces stále trvá. V úterý se na řadu ve výslechu svědků dostali právě rukojmí z Bataclanu.
Tehdy třiadvacetiletý barman David Fritz-Goeppinger měl výjimečně volno, a tak šel na koncert. Nadšený hráč videoher byl na toaletě, když se ze sálu začal ozývat hluk, který mu byl povědomý. „Skoro okamžitě jsem pochopil, že to jsou rány z kalašnikovů,“ vypráví.
Se svými dvěma přáteli měl místa na balkonku v prvním patře. Po návratu se podle svých slov naklonil, aby zjistil, co se děje. Uviděl lidi padající na zem, kulky trefující všechny kolem a čím dál větší hromadu těl. Ucítil silné nutkání varovat ostatní a sousedy na okolních sedačkách se snažil přimět, aby si lehli na zem.
Začal proces se strůjci útoků v Paříži, Abdeslam se označil za vojáka IS |
Pamatuje si, že se pak snažil vyskočit z okna. Stejně jako desítky dalších lidí. Jednou rukou se držel ventilace a druhou se pokoušel dovolat záchrance. „Slyšel jsem ženu volající: ‚Jsem těhotná, můžu skočit z okna?‘“ „Slezte odtamtud,“ zakřičel poté jeden z trojice útočníků.
Zmíněné ženě se s pomocí Sébastiana, který visel vedle mladého barmana a u soudu rovněž vypovídal, podařilo uprchnout. Sébastian ji zachránil před pádem na zem, vtáhl ji dovnitř a ona pak utekla. Jako hrdina se však muž necítí. David pak v soudní síni vylíčil chvíli, kdy se potkal tváří v tvář s Mostefaïem a Aggadem. Nařídili mu, aby se vrátil na balkon.
 |
Na červeném sametu se tam sešlo osm mužů a tři ženy a společně sledovali „surrealistickou scénu“. „Mostefaï stál s nohou na zábradlí a bavil se,“ pokračuje svědek. Atentátníkovou zábavou bylo střílení do každého, kdo se v hromadě těl pod ním byť jen pohnul.
„Seděli jsme a museli sledovat vraždu několika lidí, aniž jsme mohli něco udělat. A on si to užíval. Řekl nám: ‚První, kdo se pohne nebo nebude dělat, co řeknu, dostane ránu do hlavy. Je to jasné, nebo potřebujete ukázku?‘ Ta slova mi v hlavě zůstanou už napořád,“ popisuje David.
Při návratu do tíživých vzpomínek se svěřil i s tím, že jinak se k nim teroristé chovali „jako ke kámošům“. Když se Aggadovi zasekla zbraň, postěžoval si na „zas*aný kalach“. V absurdní situaci se jeden rukojmí zasmál zoufalým smíchem. Atentátník ho okamžitě vytáhl na nohy. „Postav se čelem ke zdi a za chvíli uslyšíš klepnutí,“ řekl mu.
„Měl jsem pocit, že čekám ve frontě před branami do pekla,“ uvedl David. Drzého rukojmího nakonec nezastřelili a posadili zpět mezi ostatní. Kromě Davida tam seděl i ajťák Grégory. Měl právě narozeniny. „Říkal jsem si: ‚Ok, dnes je ten den, kdy zemřu. Zavraždí mě.‘ Myslel jsem na svůj byt, jestli je uklizený, aby s tím pak rodiče neměli moc práce,“ vzpomíná.
Všude byli mrtví lidé, říká svědek z Bataclanu:
Z rukojmích se staly živé štíty
Grégoryho kamarádka Caroline zase u soudu připomněla chvíli, kdy se teroristé ptali svých rukojmích, co dělají za práci. Na ženu pak jeden z nich zakřičel, aby si zakryla rameno vykukující z trička. „Oh ano, pardon! Omluvte mě,“ odpověděla prý tehdy. Dnes na to pohlíží trochu zahanbeně. „Jako bych snad na sobě měla něco neslušného,“ říká.
Další svědectvíVe středu u soudu vypovídali další svědci útoků. Především přeživší z Bataclanu a pozůstalí po zavražděných. „Pochopila jsem, že je to vážné. Zatáhla jsem manžela do podřepu a uviděla, jak mu kulka prochází paží. Cítila jsem, jak mi jeho krev stéká po noze, úplně jsem zpanikařila,“ řekla třeba Béatrice, která v klubu byla se svým mužem Jeanem-Philippem. „Choulili jsme se k sobě. Dala jsem mu ruku na hlavu, protože jsem věděla, že přijdou, a chtěla ho chránit. Zavřela jsem oči a hlavně poslouchala,“ dodala s tím, že se ze zprávy o smrti všech tří atentátníků až nenormálně radovala. „Viděli jsme jejich pohledy, tu nenávist v očích. Přenesli ji na nás,“ řekla. Když se Samy Amimour odpálil, kusy masa ženě spadly na hlavu. Myslela si, že je to strop. Zbytky uvázlé mezi tkaničkami pak nosila s sebou. „Nezaútočili jen na nás, ale na celý svět, to mi vadí nejvíc,“ dodala. |
Teroristé v teplákách jim už tehdy vysvětlili, že se mstí za účast Francie na válce s Islámským státem v Iráku a Sýrii. Z balkonu pak vyděšené rukojmí odvedli do úzké chodby. Tam je postavili k oknům a udělali si z nich živé štíty. Nakonec použili i jejich telefony k vyjednávání s policií. V tu chvíli se Aggad začal potichu modlit. „On se odpálí,“ pomyslel si David.
Mostefaï však svého „bratra“ okřikl a terorista si svůj nápad na chvíli rozmyslel. Udělal to až poté, co do klubu vtrhla policie. Svědci u soudu také podle listu The Guardian uvedli, že se jim útočníci zdáli vystresovaní, jako by improvizovali. V jednu chvíli prý začali pálit z okna na lidi venku a v domě naproti.
Aggad si ke všemu stěžoval, že mu hluk během útoku poškodil sluch. Pořád se Grégoryho ptal, co se děje za dveřmi, co slyší. „Řekl jsem mu, že slyším zraněné lidi naříkat a volat o pomoc,“ vypověděl Grégory. Na to mu prý zločinec odpověděl: „Přesně tak žijí naše ženy a děti v Sýrii a Iráku.“ Teroristé se prý také neúspěšně snažili dovolat televizním stanicím, píše z online reportáže ze soudní síně list Le Parisien.
Kolem půlnoci do Bataclanu vtrhla policie a rukojmí zachránila. Policista při tom zastřelil třetího teroristu u dveří. Jeho vesta plná výbušnin explodovala. „Zbylí dva se nejdřív radovali ze smrti svého kolegy, až pak se divili,“ řekl k tomu David. Když pak policie vyváděla rukojmí ven, nařídila jim, aby se nerozhlíželi.
Ani David, ani Grégory to však nevydrželi. „Uvědomil jsem si, že z lidí, které jsem předtím viděl tancovat, jsou teď mrtvoly,“ vypověděl David. Caroline pak vysvětlila i problémy, kterým přeživší čelili po útoku – ztracené klíče od bytu, návštěvy u lékařů a pouhé tři dny pracovní neschopnosti, které jí nabídli na zotavenou.
Sama se brzy poté rozhodla chodit k psychologovi, ale ani ten nezmírnil stres z děsivého prožitku. Žena trpící nervovými problémy po letech skončila na vozíku. „Mám symptomy mnohem staršího člověka,“ řekla upřímně.
Fanoušek zaznamenal střelbu při koncertu v Bataclanu:
15. listopadu 2015 |
Teroristé Islámského státu tu noc v Paříži zavraždili 130 lidí, stovky dalších zranili. V jednu chvíli zaútočili v Bataclanu, u stadionu Stade de France se jeden atentátník odpálil, další začali střílet do lidí na zahrádkách kaváren a restaurací. Chaos byl obrovský, počty obětí stále narůstaly. Nakonec šlo o největší útok ve Francii od druhé světové války. Radikálové pak Evropě vzkázali, že „nikdy nebude žít v míru“.
Musel mít spoustu zášti. Násilí graduje, míní imám ze čtvrti atentátníka |
Francouzská vláda v reakci na útoky brzy vyhlásila výjimečný stav. Trval dva roky, následné vlně teroru však nezabránil. Islamisté v posledních letech útočili nejen v Paříži, ale i v Nice, Bruselu, Berlíně, Manchesteru, Barceloně či Vídni. Pravděpodobně jediný přeživší terorista, který se na útocích z pátku 13. listopadu 2015 přímo podílel, je Salah Abdeslam.
Právě ten nyní u soudu stojí na straně obžalovaných spolu s dalšími čtrnácti lidmi. Dosud například řekl, že zvěrstva, která se svými komplici napáchal, „nebyla nic osobního“. „François Hollande věděl, co riskuje, když zaútočí na Islámský stát v Sýrii. Věděl, že Francouzi a Francouzky se setkají se smrtí,“ prohlásil Abdeslam.
