Jakub Špalek je svérázná postava českého divadla. Jeho divadelní spolek Kašpar hraje v pražském Divadle v Celetné. Představení mívá vyprodané. Diváci při nich vstávají, dupou, tleskají, křičí bravo! Cestou ke splnění svého snu ztratil Jakub Špalek pár přátel, prohrál manželství a zjistil, že není Mirek Dušín. "Jsem člověk do krize. Přirozený typ do průšvihů. Umím se rychle orientovat v bouři. Řvu na lidi, ale vedu je z té bouře ven. V elmi často používám jako taktiku skok dolů a řev: Lano, proboha lano! - a počítám s tím, že mi ho někdo hodí. Myslím, že spolek Kašpar má mezi sebou několik velkých záchranářů a za sebou několik neskutečných náhod." Je za všechno šťastný a vděčný, snad Bohu nebo lidem kolem sebe. A myslí si, že je šťastná i spousta lidí v divadle. "Protože jsme tam, kde jsme chtěli být." Na štěstí si nároky nedělá. A na jeho vrtkavost je stále připraven: "Samozřejmě, kdyby se osud rozhodl a vyhodil několik špatných karet, tak končím. Ale dnes už to není otázka institucí a úřadů, jedině smrti kamarádů a takových věcí."
* S velkými umělci, kteří touží vytvořit DÍLO, bývá těžké žít. Je pro vás důležité mít rodinu, přátele?
Strašně mi vyhovuje, že mám rodinu, líbí se mi, že nežije v Praze, ale na venkově, jsem nadšený, že mám dvě dcery. Prošel jsem si určitým obdobím, kdy jsem byl v divadle pořád, tolik, že jsem až kvůli tomu měl vážné zdravotní problémy. Ale už vím, že rodina dává člověku lepší optiku: dřív jsem měl pocit, že jen divadlo je důležité - a ono to tak není. Mám sklony propadat určitým věcem úplně a moje rodina vlastně přirozeně vyvažuje, že ze mne není divadelní magor. Nebo spíš, že jsem jen občas divadelní magor. Protože člověk divadlu propadnout musí. Kromě rodiny, divadla a divadelních přátel už žádný třetí svět nemám a ani nepotřebuji. Ale svět rodiny je pro mne důležitý - stejně jako to, že v divadle jsou lidé, které můžu považovat za přátele.
* Rodina vám dává sílu - umíte jí to vracet?
Kdysi jste řekl, že po návratu z divadla domů byste nebyl schopen poslouchat celý večer něčí banální problémy - není to trochu sobecké? Samozřejmě souhlasím s tím, že by člověk měl naslouchat druhým - s tím nejde nesouhlasit. Ale moje tehdejší slova souvisela s tím, že moje bývalá žena dělala divadlo a bylo strašné poslouchat o něčem, z čeho jsem zrovna vypadl a od čeho jsem si potřeboval odpočinout. Moje nynější žena má jednak úplně jiné starosti než divadlo, a jednak ráda mlčí. A to mi vyhovuje. Asi bych byl opravdu těžko schopen poslouchat jakékoli sáhodlouhé historky - já totiž většinou po večerech pracuji. Ne fyzicky, přemýšlím. A to přemýšlení mne dost živí.
* Leckdo za vlády komunistů přemýšlel o emigraci. Znamenalo to ztratit přátele, domov. Řešil jste někdy toho dilema?
Naštěstí jsem to vlastně nestihl. Přesně v tom okamžiku, kdy bych ho asi začal řešit, přišel zvrat. Už za bolševika, od roku 1988, jsem se pokoušel založit vlastní divadlo, ale ještě jsem nestačil zjistit, že za nich to nepůjde. Ten rok plný práce jsem měl pořád ještě důvody žít v naději. Ale když mi v létě 1989 jeden kameraman z FAMU velmi vážně vysvětlil, proč musí emigrovat, neměl jsem jediný argument. V určitém okamžiku prostě byla emigrace naprosto logický a přirozený, byť podivný krok. Mne to naštěstí nepotkalo. I když ve smyslu přátel jsem jednu emigraci zažil - byť jenom z Brna do Prahy. Je to pouhých dvě stě kilometrů, ale všechny ty první lásky, první cigára a chlastání, i těch mých osm divadelních let tam zůstaly. Byl to pro mne těžký krok a v Praze jsem se vlastně nikdy myšlenkově nezabydlel. O to snáz jsem teď z Prahy odešel na venkov.
* Rok 1989, studentské stávky - to byla doba intenzivních přátelství. Přetrvala?
Právě ta hrstka lidí, která rozjela stávku na DAMU, přestala po půl roce dělat revoluci a začala budovat spolek Kašpar. Díky tomu dodneška ty lidi potkávám a několik z nich je dodneška mými přáteli.
* Je známo, že s některými jste se naopak po čase rozešel. Při jedné z krizí, kterými Kašpar v počátcích procházel.
Generační divadlo má z přirozených důvodů vždy velmi krátké období existence. Přijde okamžik, kdy už všichni se všemi spali, všichni na všechny vědí ty nejhorší věci. V našem případě jsem ale tvrdil skoro rok před rozpadem, že nakonec budeme nadávat na sebe a už nebudeme vědět, že za tím vším jsou hlavně peníze. Když nějaký soubor žije dva roky na státní dotaci, hraje třicet dnů v měsíci a má veškeré zázemí - a pak se ze dne na den octne na dlažbě a bez koruny, tak to v podstatě nejde přežít. Naše divadlo v době rozpadu už čtyři měsíce nevyplácelo žádné mzdy, lidi neměli co jíst, byli jsme pro úředníky dlužníci - v té atmosféře únavy a vyčerpání už nebylo vidět žádnou perspektivu. Ale my - nebo část z nás - to přežila. Pokud se ovšem ptáte, jakou roli v rozchodu hrála moje povaha, tak stejnou jako povaha kohokoli jiného. Ano, já patřím mezi ty řvoucí a konfliktní režiséry, ale těch je přece v českém i ve světovém divadle spousta.
* Před časem jste však přiznal, že jste několika lidem ublížil...
Uznávám, že jsem měl hodně neklidné období a měl jsem silné střety s herci. A je pravda, že se často chovám opravdu velice nevhodně. Patřím zkrátka mezi nevhodně se chovající lidi. Ale bojuji s tím. Prý se to lepší.
* Zklidňujete se přirozeně věkem?
V mém případě spíš musím poděkovat svému okolí. Asi by to také bylo jinak, kdybych byl nešikovný režisér. Ale jelikož patřím mezi šikovné režiséry, lidi se mnou chtějí pracovat. A když se mnou chtějí pracovat, tak jsou schopni mé chyby tolerovat. Mají naději, že se zlepším. T ihle lidé nepřímo, náznaky, neustále pracují na tom, abych nebyl tak hrozný. Jestliže se lepším, tak jednak proto, že chci, ale hlavně díky nim.
* Jeden přítel z revolučních dob vám rozhodně zůstal - Jan Potměšil. Divadlo jste prý spolu chtěli dělat už dávno.
Už tehdy jsme mysleli na divadlo, ve kterém pracuje více souborů - a Divadlo v Celetné jím dnes je. Skutečně jsme tehdy formulovali cosi, co za osm let vzniklo. A je to unikát. Teď zrovna, při zkoušení hry Richard III., jsme si znovu potvrdili, že je to přesně ono. Mohli jsme si dovolit jej zkoušet tři a půl měsíce, to když slyšel Vláďa Javorský, který měl v Národním na Hamleta asi dva měsíce, tak mu bylo do breku. Říkal jsem Honzovi: my jsme takoví dva blbečci, kteří si vyhovují. Já jsem v podstatě nejhloupější a nejlínější český režisér. Potřebuji tři a půl měsíce na zkoušení Richarda. Jinde by ho dělali měsíc. A Honza je nesmírně neohrabaný český herec. T ím vozíkem to jen podtrhl. Potřebuje hrozně moc času na každý detail. Přirozený puntičkář. Oba do toho musíme pořád dokola rejpat. Náš pracovní vztah dostává pořád větší grády. Byli jsme překvapeni - jako kdyby milenci po deseti letech zjistili, že se zamilovali ještě víc, než si předtím mysleli, že to vůbec jde. Baví nás to víc a víc. Jednou v noci jsem mu volal, že mám jiný nápad na situaci. Ani on nespal, cvičil si scénu s bičem.
* Zažil jste zblízka Janův boj snepřízní osudu, změnu hodnot - změnilo to i vás?
Já se nevidím optikou dříve zrůdou byl jsem, dnes andělem zdám se. Jeho to samozřejmě změnilo hrozně, ale se mnou to, myslím, nesouvisí. Můj problém nebyl v obsahu, ale ve formě. Celý život jsem se domníval, že je to jedno, ale pak jsem zjistil, že pro lidi je strašně důležité, když se nemračím, ale usmívám, že jim podám ruku a jsem příjemný. Patřil jsem mezi lidi, kteří podcenili formu. Ale hodnoty jsem měnit nemusel.
* Žádné? Vždy jste věděl, co je správné?
Od deseti let jsem věděl, že budu dělat divadlo a od svých čtrnácti, že budu mít vlastní soubor. Pokud jde o tyto hodnoty, tak ty trvají pořád. Ale je pravda, že mne strašně změnila rodina. Mám dvě dcery, nedají se nemilovat. Každý otec dcer to zná a mne překvapilo, když jsem shledal, jak jsou si vlastně v tomhle všichni lidi podobní. A zdá se mi to hrozně hezké.
* Ve vašem prvním manželství jste zázračné vlastnosti rodiny nepoznal?
Byli jsme spolu jen chvíli, bez dětí, naštěstí, bez majetků, bez plánů. Ženil jsem se velice brzy, z ohromné lásky a jak rychle vstoupila, tak rychle vyprchala. Nikdo nikomu neublížil, nikdo nikomu nedluží.
* Vy jste neslibovali před Bohem?
To ano a je to můj velký škraloup. Ten slib daný v kostele trvá, nezrušil jsem jej, přes V atikán je to moc složité. Tam je ten jediný problém - mám to s Ježíškem trošku rozházené.
* Takže s nynější ženou jste do kostela nemohl.
Ani jsem nechtěl. Ale ani ona si nechtěla brát mne, není přítelem svazků. Už nechci dávat slib a ani nemůžu, už jsem ho jednou nedodržel. Nemohu ho dávat podruhé. Už nic neváží.
* Věříte v Boha. Chápete svůj pobyt tady jako nějaký úkol?
Úkol? To je pro mne nepřesné slovo. Myslím si o sobě, že mám spoustu velmi dobrých vlastností pro divadlo. Jsem takový unikátní samorost, s velice svéráznými schopnostmi. Není to vychloubání, já to neberu jako svoji zásluhu nebo důvod nosit nos nahoru a říkat: Jsem The Best. Ty vlastnosti jsem zčásti dostal do vínku a zčásti je ve mně vypěstovali moji skvělí rodiče a moje okolí - divadlo Na provázku. A já je chci zužitkovat. Něco jsem dostal a je na mně ten dar použít. Tedy: mám hodně dělat divadlo a hodně se snažit, aby lidi kolem mne vytvářeli dobré věci.
* Jste s léty ochotnější ke kompromisům?
Už jsem schopen pochopit, že někdo má rodinu a nemůže zkoušet dvanáct hodin denně. V íc chápu, když je někdo unavený. Naučil jsem se pracovat stím, že lidi jsou, jací jsou a odhadnout jejich síly. Tam jsem schopen udělat kompromis. Ale po tak dlouhé době už nechci dělat kompromisy v tom, co bude na tom jevišti. Nechci mít ani blbý plakát, ani blbou fotku. Ani jednoho blbého herce. Chci to mít čím dál tím lepší. V tomto směru jsem čím dál tím větší magor.
* Nemusíte ale při vašem nasazení dělat velký kompromis vůči své rodině? Nešidíte ji kvůli divadlu?
Popíšu vám dnešní den: máme veliký dům, je zde byt, zkušebna, pokojíky pro hosty, zahrada, jezdí tam za námi hodně lidí, protože vědí, že nás neruší. Teď je tam žena mého kamaráda se dvěma dětmi, hrají si ve velkém pokoji ve zkušebně. Já jsem tam přijel odpoledne, šel jsem se s nimi projít, pak jsem narubal dřevo na zimu, potom jsem vyřídil pár pracovních telefonátů, pak byla večeře, pak jsme si dvě hodinky povídali, holky šly spát, já pak přečetl dvě hry za noc, vyřídil dva dopisy a šel v půl jedné spát. Ráno jsem vyvenčil psa, pohoupal děti na klíně, pak udělal repertoár na prosinec, vyřídil další telefonáty. Byl jsem se projít s dětmi, napsal něco na počítači...
Až přijedu večer po představení, děti budou spát, žena také. Nikoho nezajímáte, ještě se dá chvíli pracovat. Hodně jde udělat z domova. Hodně po cestě domů. Dá se stihnout mnoho. Jenom matu tělem.
* To zní idylicky...
Máte asi dobré období. Jo, myslím, že jo.
* Nebojíte se někdy o své štěstí?
Jsem doslova posedlý tím, že se upozorňuji: Chlapče, bylo ti dneska hezky. Pamatuj si to. Už mne vyhodili z jednoho divadla, rozpadl se mi soubor, zažil jsem všechny možné sliby a svazky, iten manželský, co vzaly za své a to mne naučilo vnímat chvíle štěstí jako něco, co už se v životě nevrátí. Nikdy. Je to jak červený burčák.
* Teď se vám daří - přesto jste nedávno řekl: čím dál tím víc mne přitahuje zlo v člověku...
Seděl jsem jednou v divadle Na provázku, bylo mi čtrnáct. Strašně jsem se pohádal s jedním člověkem, vyčetl jsem mu, že mi kouří pod nos. A že je tlustý. T en člověk mi řekl: Jednou budeš také tlustý a budeš kouřit. Odpověděl jsem: já nikdy. A taky že ne. Ale on se mi tehdy smál a já se urazil. Asi tušíte, kam mířím - kdysi jsem si myslel, že jsem úplně úžasný. Mirek Dušín a Old Shatterhand v jedné osobě. Jak jste se ptala na rozpad Kašparu pro mne to byly strašný šoky. Najednou mi ti lidi řekli, že mne nesnášejí, že jsem odporný - a já tehdy v sobě nesmírně bolestně nalézal své nešťastné stránky a démony. Myslel jsem si do té doby o sobě tak hezké věci! A nevšiml jsem si, že jsem taky trošku obyčejný.
Jakub Špalek
Narodil se v roce 1968. Od deseti let hrál v brněnském divadle Na provázku. Za studií na DAMu připra vil svou první vlastní inscenaci. V roce 1990 založil nezávislý spolek Kašpar, který dnes působí v Divadle v Celetné. Jakub Špalek v divadle režíruje i hraje, je i jeho ředitelem a producentem. Hraje také ve filmech, například v Šakalích létech a ve filmu Jízda. Není z divadelní rodiny, nicméně od pěti let divadlo hraje i jeho sestra Petra Špalko vá. Naopak divadlo nikdy nehrá la jeho přítelkyně Kateřina, se kterou má dvě dcery.
* S velkými umělci, kteří touží vytvořit DÍLO, bývá těžké žít. Je pro vás důležité mít rodinu, přátele?
Strašně mi vyhovuje, že mám rodinu, líbí se mi, že nežije v Praze, ale na venkově, jsem nadšený, že mám dvě dcery. Prošel jsem si určitým obdobím, kdy jsem byl v divadle pořád, tolik, že jsem až kvůli tomu měl vážné zdravotní problémy. Ale už vím, že rodina dává člověku lepší optiku: dřív jsem měl pocit, že jen divadlo je důležité - a ono to tak není. Mám sklony propadat určitým věcem úplně a moje rodina vlastně přirozeně vyvažuje, že ze mne není divadelní magor. Nebo spíš, že jsem jen občas divadelní magor. Protože člověk divadlu propadnout musí. Kromě rodiny, divadla a divadelních přátel už žádný třetí svět nemám a ani nepotřebuji. Ale svět rodiny je pro mne důležitý - stejně jako to, že v divadle jsou lidé, které můžu považovat za přátele.
* Rodina vám dává sílu - umíte jí to vracet?
Kdysi jste řekl, že po návratu z divadla domů byste nebyl schopen poslouchat celý večer něčí banální problémy - není to trochu sobecké? Samozřejmě souhlasím s tím, že by člověk měl naslouchat druhým - s tím nejde nesouhlasit. Ale moje tehdejší slova souvisela s tím, že moje bývalá žena dělala divadlo a bylo strašné poslouchat o něčem, z čeho jsem zrovna vypadl a od čeho jsem si potřeboval odpočinout. Moje nynější žena má jednak úplně jiné starosti než divadlo, a jednak ráda mlčí. A to mi vyhovuje. Asi bych byl opravdu těžko schopen poslouchat jakékoli sáhodlouhé historky - já totiž většinou po večerech pracuji. Ne fyzicky, přemýšlím. A to přemýšlení mne dost živí.
* Leckdo za vlády komunistů přemýšlel o emigraci. Znamenalo to ztratit přátele, domov. Řešil jste někdy toho dilema?
Naštěstí jsem to vlastně nestihl. Přesně v tom okamžiku, kdy bych ho asi začal řešit, přišel zvrat. Už za bolševika, od roku 1988, jsem se pokoušel založit vlastní divadlo, ale ještě jsem nestačil zjistit, že za nich to nepůjde. Ten rok plný práce jsem měl pořád ještě důvody žít v naději. Ale když mi v létě 1989 jeden kameraman z FAMU velmi vážně vysvětlil, proč musí emigrovat, neměl jsem jediný argument. V určitém okamžiku prostě byla emigrace naprosto logický a přirozený, byť podivný krok. Mne to naštěstí nepotkalo. I když ve smyslu přátel jsem jednu emigraci zažil - byť jenom z Brna do Prahy. Je to pouhých dvě stě kilometrů, ale všechny ty první lásky, první cigára a chlastání, i těch mých osm divadelních let tam zůstaly. Byl to pro mne těžký krok a v Praze jsem se vlastně nikdy myšlenkově nezabydlel. O to snáz jsem teď z Prahy odešel na venkov.
* Rok 1989, studentské stávky - to byla doba intenzivních přátelství. Přetrvala?
Právě ta hrstka lidí, která rozjela stávku na DAMU, přestala po půl roce dělat revoluci a začala budovat spolek Kašpar. Díky tomu dodneška ty lidi potkávám a několik z nich je dodneška mými přáteli.
* Je známo, že s některými jste se naopak po čase rozešel. Při jedné z krizí, kterými Kašpar v počátcích procházel.
Generační divadlo má z přirozených důvodů vždy velmi krátké období existence. Přijde okamžik, kdy už všichni se všemi spali, všichni na všechny vědí ty nejhorší věci. V našem případě jsem ale tvrdil skoro rok před rozpadem, že nakonec budeme nadávat na sebe a už nebudeme vědět, že za tím vším jsou hlavně peníze. Když nějaký soubor žije dva roky na státní dotaci, hraje třicet dnů v měsíci a má veškeré zázemí - a pak se ze dne na den octne na dlažbě a bez koruny, tak to v podstatě nejde přežít. Naše divadlo v době rozpadu už čtyři měsíce nevyplácelo žádné mzdy, lidi neměli co jíst, byli jsme pro úředníky dlužníci - v té atmosféře únavy a vyčerpání už nebylo vidět žádnou perspektivu. Ale my - nebo část z nás - to přežila. Pokud se ovšem ptáte, jakou roli v rozchodu hrála moje povaha, tak stejnou jako povaha kohokoli jiného. Ano, já patřím mezi ty řvoucí a konfliktní režiséry, ale těch je přece v českém i ve světovém divadle spousta.
* Před časem jste však přiznal, že jste několika lidem ublížil...
Uznávám, že jsem měl hodně neklidné období a měl jsem silné střety s herci. A je pravda, že se často chovám opravdu velice nevhodně. Patřím zkrátka mezi nevhodně se chovající lidi. Ale bojuji s tím. Prý se to lepší.
* Zklidňujete se přirozeně věkem?
V mém případě spíš musím poděkovat svému okolí. Asi by to také bylo jinak, kdybych byl nešikovný režisér. Ale jelikož patřím mezi šikovné režiséry, lidi se mnou chtějí pracovat. A když se mnou chtějí pracovat, tak jsou schopni mé chyby tolerovat. Mají naději, že se zlepším. T ihle lidé nepřímo, náznaky, neustále pracují na tom, abych nebyl tak hrozný. Jestliže se lepším, tak jednak proto, že chci, ale hlavně díky nim.
* Jeden přítel z revolučních dob vám rozhodně zůstal - Jan Potměšil. Divadlo jste prý spolu chtěli dělat už dávno.
Už tehdy jsme mysleli na divadlo, ve kterém pracuje více souborů - a Divadlo v Celetné jím dnes je. Skutečně jsme tehdy formulovali cosi, co za osm let vzniklo. A je to unikát. Teď zrovna, při zkoušení hry Richard III., jsme si znovu potvrdili, že je to přesně ono. Mohli jsme si dovolit jej zkoušet tři a půl měsíce, to když slyšel Vláďa Javorský, který měl v Národním na Hamleta asi dva měsíce, tak mu bylo do breku. Říkal jsem Honzovi: my jsme takoví dva blbečci, kteří si vyhovují. Já jsem v podstatě nejhloupější a nejlínější český režisér. Potřebuji tři a půl měsíce na zkoušení Richarda. Jinde by ho dělali měsíc. A Honza je nesmírně neohrabaný český herec. T ím vozíkem to jen podtrhl. Potřebuje hrozně moc času na každý detail. Přirozený puntičkář. Oba do toho musíme pořád dokola rejpat. Náš pracovní vztah dostává pořád větší grády. Byli jsme překvapeni - jako kdyby milenci po deseti letech zjistili, že se zamilovali ještě víc, než si předtím mysleli, že to vůbec jde. Baví nás to víc a víc. Jednou v noci jsem mu volal, že mám jiný nápad na situaci. Ani on nespal, cvičil si scénu s bičem.
* Zažil jste zblízka Janův boj snepřízní osudu, změnu hodnot - změnilo to i vás?
Já se nevidím optikou dříve zrůdou byl jsem, dnes andělem zdám se. Jeho to samozřejmě změnilo hrozně, ale se mnou to, myslím, nesouvisí. Můj problém nebyl v obsahu, ale ve formě. Celý život jsem se domníval, že je to jedno, ale pak jsem zjistil, že pro lidi je strašně důležité, když se nemračím, ale usmívám, že jim podám ruku a jsem příjemný. Patřil jsem mezi lidi, kteří podcenili formu. Ale hodnoty jsem měnit nemusel.
* Žádné? Vždy jste věděl, co je správné?
Od deseti let jsem věděl, že budu dělat divadlo a od svých čtrnácti, že budu mít vlastní soubor. Pokud jde o tyto hodnoty, tak ty trvají pořád. Ale je pravda, že mne strašně změnila rodina. Mám dvě dcery, nedají se nemilovat. Každý otec dcer to zná a mne překvapilo, když jsem shledal, jak jsou si vlastně v tomhle všichni lidi podobní. A zdá se mi to hrozně hezké.
* Ve vašem prvním manželství jste zázračné vlastnosti rodiny nepoznal?
Byli jsme spolu jen chvíli, bez dětí, naštěstí, bez majetků, bez plánů. Ženil jsem se velice brzy, z ohromné lásky a jak rychle vstoupila, tak rychle vyprchala. Nikdo nikomu neublížil, nikdo nikomu nedluží.
* Vy jste neslibovali před Bohem?
To ano a je to můj velký škraloup. Ten slib daný v kostele trvá, nezrušil jsem jej, přes V atikán je to moc složité. Tam je ten jediný problém - mám to s Ježíškem trošku rozházené.
* Takže s nynější ženou jste do kostela nemohl.
Ani jsem nechtěl. Ale ani ona si nechtěla brát mne, není přítelem svazků. Už nechci dávat slib a ani nemůžu, už jsem ho jednou nedodržel. Nemohu ho dávat podruhé. Už nic neváží.
* Věříte v Boha. Chápete svůj pobyt tady jako nějaký úkol?
Úkol? To je pro mne nepřesné slovo. Myslím si o sobě, že mám spoustu velmi dobrých vlastností pro divadlo. Jsem takový unikátní samorost, s velice svéráznými schopnostmi. Není to vychloubání, já to neberu jako svoji zásluhu nebo důvod nosit nos nahoru a říkat: Jsem The Best. Ty vlastnosti jsem zčásti dostal do vínku a zčásti je ve mně vypěstovali moji skvělí rodiče a moje okolí - divadlo Na provázku. A já je chci zužitkovat. Něco jsem dostal a je na mně ten dar použít. Tedy: mám hodně dělat divadlo a hodně se snažit, aby lidi kolem mne vytvářeli dobré věci.
* Jste s léty ochotnější ke kompromisům?
Už jsem schopen pochopit, že někdo má rodinu a nemůže zkoušet dvanáct hodin denně. V íc chápu, když je někdo unavený. Naučil jsem se pracovat stím, že lidi jsou, jací jsou a odhadnout jejich síly. Tam jsem schopen udělat kompromis. Ale po tak dlouhé době už nechci dělat kompromisy v tom, co bude na tom jevišti. Nechci mít ani blbý plakát, ani blbou fotku. Ani jednoho blbého herce. Chci to mít čím dál tím lepší. V tomto směru jsem čím dál tím větší magor.
* Nemusíte ale při vašem nasazení dělat velký kompromis vůči své rodině? Nešidíte ji kvůli divadlu?
Popíšu vám dnešní den: máme veliký dům, je zde byt, zkušebna, pokojíky pro hosty, zahrada, jezdí tam za námi hodně lidí, protože vědí, že nás neruší. Teď je tam žena mého kamaráda se dvěma dětmi, hrají si ve velkém pokoji ve zkušebně. Já jsem tam přijel odpoledne, šel jsem se s nimi projít, pak jsem narubal dřevo na zimu, potom jsem vyřídil pár pracovních telefonátů, pak byla večeře, pak jsme si dvě hodinky povídali, holky šly spát, já pak přečetl dvě hry za noc, vyřídil dva dopisy a šel v půl jedné spát. Ráno jsem vyvenčil psa, pohoupal děti na klíně, pak udělal repertoár na prosinec, vyřídil další telefonáty. Byl jsem se projít s dětmi, napsal něco na počítači...
Až přijedu večer po představení, děti budou spát, žena také. Nikoho nezajímáte, ještě se dá chvíli pracovat. Hodně jde udělat z domova. Hodně po cestě domů. Dá se stihnout mnoho. Jenom matu tělem.
* To zní idylicky...
Máte asi dobré období. Jo, myslím, že jo.
* Nebojíte se někdy o své štěstí?
Jsem doslova posedlý tím, že se upozorňuji: Chlapče, bylo ti dneska hezky. Pamatuj si to. Už mne vyhodili z jednoho divadla, rozpadl se mi soubor, zažil jsem všechny možné sliby a svazky, iten manželský, co vzaly za své a to mne naučilo vnímat chvíle štěstí jako něco, co už se v životě nevrátí. Nikdy. Je to jak červený burčák.
* Teď se vám daří - přesto jste nedávno řekl: čím dál tím víc mne přitahuje zlo v člověku...
Seděl jsem jednou v divadle Na provázku, bylo mi čtrnáct. Strašně jsem se pohádal s jedním člověkem, vyčetl jsem mu, že mi kouří pod nos. A že je tlustý. T en člověk mi řekl: Jednou budeš také tlustý a budeš kouřit. Odpověděl jsem: já nikdy. A taky že ne. Ale on se mi tehdy smál a já se urazil. Asi tušíte, kam mířím - kdysi jsem si myslel, že jsem úplně úžasný. Mirek Dušín a Old Shatterhand v jedné osobě. Jak jste se ptala na rozpad Kašparu pro mne to byly strašný šoky. Najednou mi ti lidi řekli, že mne nesnášejí, že jsem odporný - a já tehdy v sobě nesmírně bolestně nalézal své nešťastné stránky a démony. Myslel jsem si do té doby o sobě tak hezké věci! A nevšiml jsem si, že jsem taky trošku obyčejný.
Jakub Špalek
Narodil se v roce 1968. Od deseti let hrál v brněnském divadle Na provázku. Za studií na DAMu připra vil svou první vlastní inscenaci. V roce 1990 založil nezávislý spolek Kašpar, který dnes působí v Divadle v Celetné. Jakub Špalek v divadle režíruje i hraje, je i jeho ředitelem a producentem. Hraje také ve filmech, například v Šakalích létech a ve filmu Jízda. Není z divadelní rodiny, nicméně od pěti let divadlo hraje i jeho sestra Petra Špalko vá. Naopak divadlo nikdy nehrá la jeho přítelkyně Kateřina, se kterou má dvě dcery.
