Vaše příjmení vybízí k rozličným přezdívkám, vzpomenete si na nějakou z dětství?
Máme v rodině dokonce několik modulací. Bráchovi říkali Nesi, ale to možná i proto, že hrál fotbal. Mně Sváča, což se drží tak nějak dodnes. Dokonce mě často oslovují Nesvačilko!
Když jste byla malá, žila jste prý v domnění, že je Václav Havel váš příbuzný.
To ano. Pamatuji si, že byl v televizi v nějakém diskusním pořadu a taťka řekl: „Jé, Vašek!“ A jako dítě jsem si z toho vyvodila, že to bude nejspíše můj strejda, když ho tak familiárně oslovuje. To mi bylo asi šest let.
Vaše budoucí profese byla víc než jasná už v dobách, kdy jste se spolužákům podepisovala jako budoucí herečka, či si s panenkou před zrcadlem trénovala děkování za cenu Thálie.
Já jsem prostě od dětství věděla, že chci být herečka a režisérka. Takže jsem koukala s panenkou v ruce na ceny Český lev. Ta představa mě velmi uspokojovala. Bylo to celé přirozené. Cokoliv se kolem těchto dvou povolání dělo, tak mě bavilo pozorovat a studovat.
Přesto jste zakotvila na FAMU studiem dokumentaristiky.
Já měla vymyšleno, že půjdu na DAMU a potom na FAMU. Ale tím, že už na gymnáziu jsem hrála v Divadle Na zábradlí a připravoval se film Pusinky, jsem šla rovnou na FAMU. Takže jsem kontinuálně studovala herectví za pochodu a režii na škole. Také neumím čekat. Dokonce ani na tramvajové zastávce. Když to jede za dlouho, tak raději jdu pěšky. Někdy člověk musí počkat na nové role, a tak jsem si říkala, že mojí režií budu mít příležitost obsazovat sama sebe, což se děje a já skoro ve všech svých dokumentárních filmech hraji.
Od uvedení vašeho dokumentu Zákon Helena uplynuly tři roky. Jak ho vnímáte dnes?
Pro mě je to zásadní film v tom, že je to můj první celovečerní film. Tím, že se stále někde promítá a chodí mi k němu nějaké komenty či dopisy, jsem ráda, že stále žije a funguje svým životem.
Měl váš pohyb mezi gangstery v podsvětí ještě nějaké dozvuky ve vašem dalším životě?
To neměl, jelikož od začátku jsme to měli nastavené se všemi postavami opravdu jen na ten film. A tím, že se snímek nezaobíral kauzalitou, ale přemýšlením daných postav, se jeho uvedením vše uzavřelo. A já začala připravovat už nové projekty.
Co vám s odstupem času přinesl Zákon Helena do života zásadního?
Naučil mě spoustě věcí. I to, že když chci, umím být trpělivá. Film jsem točila čtyři roky a velmi často se stávalo, že různě postavy odmítaly natáčet, či to neustále posouvaly, což bylo frustrující. Ale taky mě naučil poznání jak režírovat celovečerní film, hrát v něm, jelikož jsem se stala jednou z postav mého dokumentu. Ale určitě veliké díky patří i mým spolupracovníkům, jako jsou střihač Josef Krajbich či dramaturgové Lucie Králová a Jan Gogola mladší, především pak kameramance Kláře Fantové a produkční Pavle Klimešové a samozřejmě producentům. Byl to dlouhý a důležitý čas. Jsem za to vděčná.
V rámci svého dokumentu jste došla mimo jiné i k poznání, že lidé, co páchají zlo, žijí v domnění, že páchají dobro.
Je to jistý alibismus přežití. Když nechci vzít zodpovědnost za své činy, tedy především za ty špatné. Zlo je postavené na traumatu, které pochází z dětství. Jung krásně popsal tuto systematiku. Když člověk nechce přijmout své stíny, tak je „nechtíc“ množí dál. Je důležité ve svém životě pracovat na sobě a na svých vztazích. Být vědomý a nebát se. Nebát se bolesti a smutku a hlavně svých strachů. Samozřejmě to je náročné a těžké, ale stojí to za to. Život a my lidé za to stojíme. Za pravdu a upřímnost k nám samým.
Co je u vás na poli dokumentu nového?
Teď asi aktuálně to, že jsem ještě s dalšími kolegy natočili pro Reflex a Českou televizi minutová videa na téma Moje svoboda. Musím říct, že mám z toho radost. Připravuji dva projekty, které se nyní klubou. Do toho dva dokumentární filmy, které se také klubou. Tak uvidíme.
Váš dokumentaristický styl označujete často za „neználkovský“. Jak jste postupovala například v případě GENu Jana Hřebejka?
S Honzou Hřebejkem to byla radost a je to film o něm a pro něj. Tam forma opravdu byla beze mne a zacílená především na jeho tvorbu a život. Točili jsme o prázdninách a to bylo moc fajn. Já tu svojí tzv. neználkovskou formu používám ve svých autorských filmech. Jinak vycházím vždy z tématu filmu či projektu. Až pak z toho vyplyne, jaký styl si film vyžaduje. Naštěstí jsem ráda, že ve spoustě projektů, které režíruji, jsem schovaná a nejsem vidět před kamerou.
Coby herečka dostáváte stále více filmových a televizních příležitostí. Jak se vám coby režisérce daří podvolovat se vizi jiných režisérů?
Já tam nikdy nejsem za režisérku. Ani mě to nenapadne. Jsem ráda, že nemusím nic režírovat, naopak. Jsem šťastná herečka. Mám ráda výzvy režisérů. Ráda poslouchám, naslouchám, nabízím a nechám se vést. Opravdu mě to baví a naplňuje.
V televizních seriálech se objevujete zejména v těch krátkodobých. Mezi vaše první patřil slovenský a velmi oceňovaný s názvem Odsouzené.
Tak to bylo dobrodružství. Bavilo mě cestovat na Slovensko a učit se texty ve vlaku. Hrát na Slovensku bylo skvělé, jelikož jsou tam velmi dobří herci i režiséři. Hlavně jsme se tam potkávaly s mojí kamarádkou Hankou Vagnerovou, která tam také hrála.
Stejně úspěšní byli u nás například Specialisté.
Já jsem hrála koronerku, takže jsem většinou natáčela kolem páté hodiny ráno na hřbitovech, v zapadlých stráních nebo sklepích. Učila jsem se chemické vzorečky a byla na pitevně. Ale zajímavá zkušenost.
Herectví jste nikdy nestudovala. Vnímáte to jako handicap, zejména při hraní na divadle?
Ne. Naopak. Chodím soukromě na DAMU na hodiny mluvy a zpěvu. Neustále se vzdělávám a mám se co učit. Divadlo je krása a jsem ráda, že hraji v divadle Studio DVA. Krásně se tam o nás starají a představení Bond/Medea je naprosto unikátní. Režírovali ho bratři Cabani. Je specifické, jelikož to není klasická činohra, ale taková show ze světa medií, i toho, co se děje teď u nás a ve světe v rámci politiky. Je tam mnoho úžasných tančeních čísel, která jsou inspirována tvorbou bratrů Cabanů například z festivalu v Karlových Varech. Takže je to veliké, hraje tam Ivanka Chýlková, Jan Kraus a například Petr Fejk.
Mou milovanou činohru si užívám a nabíjím v Divadle Ungelt, kde mám dvě krásné hlavní role. Jednu v představení Skořápka, kde hraji s Alenkou Mihulovou, a druhé v představení Taneční hodiny s Miroslavem Táborským. Jsem za to velmi vděčná a užívám si to. Divadlo Ungelt je velmi specifické svým rozměrem. Myslím, že je to jedna z nejkomornějších scén v Praze, je to úžasné divadlo.
Ve svých devatenácti letech jste dostala hlavní roli ve filmu Pusinky, kvůli které jste neváhala přibrat patnáct kilo. Kde jsou vaše hranice, kam byste kvůli roli nebyla ochotná zajít?
Já jsem přibrala jen deset kilo, těch patnáct si už zformovala média. Šla jsem do toho díky tomu, že to byla velmi dobrá role a stála za to. Režisérka Karin Babinská byla tak perfektně připravená, že jsem věděla, že se mohu o ni opřít. To je má hranice. Podobnou nabídku jsem zatím nedostala, takže ani nepřemýšlím o hranicích v tomto ohledu. Ale asi bych neskákala padákem a nedělala podobné výškové sporty.
Film Sněží, kde jste hrála další hlavní roli, vznikl pro změnu na motivy příběhu, který jste sama prožila. Máte v plánu někdy režírovat vlastní celovečerní film? Existuje případně už námět?
V plánu mám mnoho věcí. Uvidíme.
Petra Nesvačilová
Pozoruhodným projektem byl film Mars.
To byl projekt, kde jsme skoro měsíc strávili v Utahu v poušti na simulátoru, který vědci používají pro své výzkumy, simulují reálný život na Marsu. My jsme vyhráli a dostali možnost tam natáčet, tedy díky vědci Ondřejovi Doulemu a producentovi Zdeňkovi Janáčkovi a režisérovi Benu Tučkovi.
V rámci natáčení jsme tam museli dodržovat přísná pravidla, měli jsme přesně danou vodu na týden a dehydrovanou stravu, co doopravdy jí kosmonauti. Žili jsme v malých kajutách a každý večer jsme museli dávat hlášení o dění na stanovišti. Naštěstí náš producent Zdeněk Janáček si byl vědom velkého vyčerpání, tak nás hýčkal čokoládami a kafíčkama z místní fastfoodu. Jinak jsme žili uprostřed pouště v rezervaci. Nádherná příroda. Ten film mám moc ráda.
Už jste zvládla uběžkovat celou Jizerskou padesátku?
Myslím, že dokonce vice kilometrů, ale mimo tuto soutěž. Velmi ráda jezdím na běžkách a hlavně lyžuji. Pro mě je to zásadní sezona a většinu volného času v zimě trávím na horách.
Šla byste tančit do StarDance?
Šla. Ale tuto nabídku jsem nedostala. Myslím, že by to bavilo moji rodinu, teď mi to psala žena mého bratra. Hlavně moji maminku, která mě v dětství přihlásila na společenské tance a chodila jsem tam. Dokonce jsem to nezapomněla. Tanec miluji. Když mám čas, chodím na flamenco a v rámci zkoušení představení Taneční hodiny v Divadle Unglet, kde hraji tanečníci, jsem od divadla chodila na tančení lekce k Berrak Yedek. Tanec je pro mě vášeň.
Stále používáte žvýkačku proti trémě?
Ano, stále. Nervózní jsem nějakým způsobem vždy. Žvýkání mě uklidňuje. Je to tak. Nervozita k tomu patří, ale snažím se tomu nepodléhat.
Na čem jste pracovala naposled?
Teď jsem dotočila film Bourák v režii Ondřeje Trojana, který jde do kin na jaře.
21. listopadu 2016 |
