Právě máte za sebou premiéru nového představení, které jste i režírovala.
K režii představení Stará láska nerezaví mě přizvala moje kamarádka, která má divadelní společnost. Obklopila se zejména mladými lidmi jako třeba David Gránský, Felix Slováček, Patricie Solaříková, Irena Máchová a další. A s těmi já spolupracuji moc ráda. Pod hlavičkou Divadélka Radka Brzobohatého hrajeme ještě jednu hru s názvem Boeing - Boeing aneb Tři letušky v Paříži, kterou také režíruji a zároveň v ní i hraji. Diváci nás můžou vidět také ve vršovickém Divadle MANA, v diavdla Broadway a různě po republice na zájezdech.
Ráda režírujete mladé herce. Jaké byly časy, kdy jste vy sama byla začínající herečkou?
Já se původně rozhodovala mezi dvěma profesemi. Ve hře byla tehdy ještě medicína, což by moje maminka přivítala s nadšením. Přijímačky na bratislavskou VŠMU, což je obdoba pražské DAMU, byly ale v březnu, což rozhodlo. O medicínu bych se v případě neúspěchu pokoušela až v červnu. Ale všechno dopadlo jinak, za což jsem dnes moc ráda. Měli jsme úžasné profesory jako byl Mikuláš Huba nebo Karol Zachar či pan režisér Tibor Rakovský, kteří nás skvěle vedli a nechávali nás už za studií hostovat třeba v Národním divadle. Ale ráda spolupracuji s mladými talentovanými herci, miluji jejich energii a nasazení. Zatím nás to všechny moc baví a věřím, že i bude.
Ministerstvo kultury ale později rozhodlo, že celý váš ročník obsadí znovuotevřené divadlo v Trnavě.
I když jsem měla hned několik nabídek k angažmá, docela se mi tenhle nápad líbil. Školu jsme milovali a předpokládali jsme, že si tak jen ty krásné časy prodloužíme ve společném angažmá. Realita ale byla trochu jiná. Nastoupila rivalita a individuální ambice, což náš soubor tenkrát úplně rozklížilo.
Vy jste v té době stejně už měla namířeno vycestovat do zahraničí.
Po čtyřleté známosti jsem se provdala za jordánského lékaře, který je otcem mé dcery Roly. Žili jsme v Dubaji v Arabských emirátech a já čas od času jezdila domů, kde jsem v té době občas i točila.
Například film Noční jezdci.
Ano, to byl ten osudový. Moc se mi tu roli vzít nechtělo, ale byla to tehdy maminka, kdo mě přesvědčil, ať to udělám. Odjeli jsme točit do Vysokých Tater, kde jsem se poprvé setkala s Radkem Brzobohatým. Zamilovali jsme se do sebe, do dvou let vyřešili své závazky a měli tehdy před sebou vyhlídku dvaatřiceti let krásného manželství.
Vzpomenete si na moment, kdy vám došlo, co se mezi vámi děje?
Jako dnes si vzpomínám na okamžik z natáčení Nočních jezdců, který se odehrával v kostele. Radek mi zničehonic zezadu stiskl ruce, které jsem měla založené za zády, a mnou jakoby projel blesk. Tam mi to začínalo být jasné.
Měli jste pak ještě příležitost si spolu zahrát?
Několikrát ano, třeba v seriálech Šípková Růženka nebo v Cirkusu Humberto. A pak samozřejmě na prknech divadla, které jsem pro Radka vybudovala, třeba v představení Klec bláznů.
Co se vám nejvíc líbilo na manželově herectví?
Byl úžasný profesionál a perfekcionista, vše měl dokonale nazkoušené a připravené. Na představení chodil vždy dřív, zkontroloval si kostýmy, rekvizity, dával mu prostě svůj čas. Měl ke své práci obrovskou pokoru.
Váš syn Ondřej Brzobohatý je dnes spíš už uznávaný hudebník, ale herectví také neunikl. Když jste ho viděla v roli, vnímala jste na jeho hraní něco, co by se dalo označit jako typicky „brzobohatovské“?
Jednoznačně to je Ondrova chůze. Chodí úplně stejně jako jeho otec. Je po něm samozřejmě i hodně muzikální a myslím, že po mně zdědil smysl pro humor.
Uměla byste popsat své pocity, když se dnes díváte na filmy jako například Všichni dobří rodáci nebo Ucho?
Všechno, kde hrál Radek, jsem viděla už mockrát. Ale je to příjemné být s ním občas aspoň takhle. Někdy si u filmu vypnu zvuk a jen tak se na něj dívám, jako by byl se mnou. Důležité ale je, že už nepláču, ale usmívám se u toho.
Na Slovensku je velmi známá ještě jedna Hana Gregorová, spisovatelka a průkopnice feministického hnutí. Máte s ní něco společného? Jak se vy sama díváte na feminismus?
Mám s ní společné jen jméno a dokonce až tak, že mě maminka pojmenovala právě po ní! Kdysi, ještě za totality, jsem se v Praze ve Slovenském institutu dokonce setkala s dcerou své jmenovkyně, která mě právě proto chtěla osobně poznat.
Co se týká feminismu, nic proti němu nemám. Vztahům mezi mužem a ženou ale asi moc neprospívá. Pro mě je role muže v rodině jednoznačná: měl by umět ženu ochránit, zabezpečit a být jí celoživotní oporou, stejně jako žena by měla o svého muže pečovat s něhou a láskou. Rovnoprávnost žen a mužů v kariérním prostředí bych ale zohlednila. Nelíbí se mi například fakt, že muž vydělává na stejné pozici jako žena víc jen proto, že je muž.
Péče o rodinu byl ostatně váš úděl. Kariéru herečky jste po příchodu do Čech vedle svého partnera značně upozadila.
A vůbec mi to nevadilo. Nikdy jsem neměla velké kariérní ambice, prvořadá pro mě byla vždy rodina. Když ale začal seriálový boom, hodně jsem točila, zejména na Slovensku. To bylo ale už v době, kdy byly děti dospělé a měly svůj život.
Jedním z vysoce hodnocených seriálů té doby byly Odsouzené.
To byl německý formát, který se v zemi svého vzniku vysílal snad deset let. Slovenské a české dějové linky byly moc hezky napsané, dobře se nám to s kolegyněmi hrálo a vím, že i sledovanost byla hodně vysoká. Sešly se tam skvělé herečky, zkušené i začínajíci, třeba Gabika Dzúriková, Zuzka Mauréry a spousta jiných. Byl tam skvělý štáb, režiséři. Díky natáčení jsem poznala třeba Hanku Vagnerovou, která v té době byla začínající herečkou. Dnes je z ní velká hvězda, která prý působí i v zahraničí.
Odsouzené (2009)
Alžbetin dvor (1986)
Této noci v tomto vlaku (1984)
Téma Odsouzených bylo i o nedobrovolné ztrátě svobody. Co výraz svoboda znamená pro vás?
Říká se, že svobodu dávají peníze, ale já to tak nevidím. Svoboda je pro mě stav, kdy je člověk sám sebou natolik, že žije a dělá přesně to, co si myslí a říká. Přizpůsobit se okolnostem navíc neznamená nutně svobodu ztratit, svoboda také pro mě není to, že si lidé, a například i média, dělají, co se jim zachce. To už je spíš anarchie.
Když natáčíte na Slovensku, znamená to pro vás, že se vracíte domů?
Už ne. To bývalo v dobách, kdy ještě žila maminka. Teď už mám domovy minimálně dva.
Byla jste i u úspěšných českých seriálů poslední doby Svatby v Benátkách a Přístav. Našla jste mezi kolegy své nové přátele?
Jako parta jsme si tam ohromně sedli, celoživotní přátele mám ale spíš z mládí a ze studií nebo z období manželství s Radkem, jako jsou třeba Giovanna Roklová nebo Láďa Štaidl. Většina mých opravdových přátel je ale mimo hereckou branži.
