Co si má čtenář představit pod pojmem knižní influencer? Co takový člověk vlastně dělá?
Influencer je člověk, který v prostředí sociálních sítí figuruje jako zdroj informací a inspirace pro určitou skupinu lidí se stejným zájmem. Má kolem sebe velký okruh lidí, kteří jeho příspěvky sledují a zajímají se o jeho názory a doporučení.
Knihy propagujete hlavně na svém Instagramu, kde máte skoro 65 tisíc sledujících. Kolik z nich podle vás tvoří milovníci knih?
Já bych úplně nedefinovala milovníky knih. Věřím tomu, že vedle velkých milovníků knih jsou tu lidé, kteří prostě mají knihy jako součást svého života. Jsou to lidé, kteří si přečtou třeba dvě knihy ročně, protože otevřou knihu jen před spaním a je to pro ně čistě odpočinek, zábava. To jsou ti lidé, kteří si chodí pro inspiraci, píší dotazy, co si přečíst. Těch je největší procento, vyložených milovníků může být třeba pár tisíc.
Daří se knihy na sociálních sítích propagovat stejně jako ostatní produkty?
Ne. Myslím, že kdybych sdílela jen fotky svého oblečení, zajímalo by to mnohem víc lidí. Třeba oblečení a kosmetiku se daří propagovat lépe, protože to nosí a používá každý, ale knihy každý nečte.
Zároveň pracujete na pozici produktového manažera jednoho z největších internetových knihkupectví. Co všechno máte na starosti?
Sleduji celou českou knižní scénu, jak se vyvíjí, to, jestli je zdravá. Snažím se především předvídat, jak se budou chovat zákazníci, co budou chtít číst, co je fenoménem. Snažím se knihkupectví poslat směrem, kterým se scéna ubírá. Spolupracuji na knižních videích, kde představujeme nejlepší knihy měsíce, spolupracuji s nakladateli, se kterými domlouvám různé projekty.
Řekla jste, že sledujete, jestli je knižní scéna zdravá. Jak to myslíte?
Za zdravou považuji knižní scénu v momentě, kdy je na ní dostatečný výběr pro kohokoliv. Musí tam být vyvážené množství českých a zahraničních autorů, musí se na ni dostávat věci, které jsou populární v zahraničí. Zároveň by ale neměly najednou převládnout erotické romány nebo mysteriózní thrillery jen proto, že ve světě teď zrovna frčí Fifty Shades nebo Zmizelá. Literatura by neměla být jen o zábavě, ale i o nějakém přínosu. Proto by v Česku měli vycházet i autoři, kteří jsou v zahraničí nějak oceňovaní. Témata, která řeší, pro nás nejsou o nic méně relevantní, i když je to něco, co tady tolik neprožíváme. Je důležité, abychom poznali, co se děje ve světě, i skrze literaturu.
A schází v českých knihkupectvích něco?
K nám se zásadní texty dostávají poměrně rychle a vycházejí u nás i věci, které jsou pro Česko atypické - třeba loňská Vegetariánka jihokorejské autorky Han Kang, která přináší styl psaní i témata pro nás stále cizí. Je to dáno tím, že v devadesátých letech nastal boom a po letech, kdy byl trh naprosto zaškrcený a mohly tu vycházet jen prorežimní a oficiální tituly, vznikla celá řada nakladatelství. Produkce se přemrštila, knižní scéna se přehltila tituly a trvá to dodnes. Takže si nemyslím, že by nám něco chybělo, naopak.
Jsou v té ohromné nabídce knih něčím specifičtí čeští autoři?
Svými tématy. Mladá česká literatura začala hodně inklinovat k interpretaci minulosti, hlavně doby normalizace, což je zvláštní vzhledem k tomu, že většina těch autorů ji vůbec nezažila. Zároveň je v porovnání se světovou hodně temná. Ostatně to asi souvisí s tématy, které si naši autoři volí - když se obrátíme do historie 20. století, nejen té naší, těžko v ní hledat něco veselého. Myslím, že Češi se skrze literaturu snaží s minulostí nějak vyrovnat.
Do klasických pohádek se dostávají sexuální motivy
Je podle vás pravda, že jsou lidé přehlceni sociálními sítěmi, znavení technikou a vrací se zpátky mezi řádky knih? Nebo nikdy nepřestali číst?
Tyhle dvě věci jsou podle mě provázané. Je u nás velké množství lidí, kteří svoje čtení sdílejí na sociálních sítích, což je ohromně inspirativní a obecně mám pocit, že počet těch, kteří čtou, jde nahoru. Možná proto, že u nás vychází tolik zajímavých titulů, literatura je pro nás odpočinkem a zábavou, ale zároveň se s ní dokážeme ztotožnit, najít v ní odpovědi na svoje myšlenky, problémy. Češi jsou národem, který čte hodně, a je to vidět i na číslech - je velké procento lidí, kteří před Vánocemi jdou a koupí aspoň jednu knihu někomu ze svých blízkých.
Lucie ZelinkováNarodila se v roce 1991 v Praze, kde dosud žije. Studuje bohemistiku a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2014 pracuje na pozici produktového manažera internetového knihkupectví Martinus.cz. Píše literární recenze. Na svém Instagramu, kde propaguje knihy, má skoro 65 tisíc sledujících. Ve volném čase kromě čtení ráda běhá a zajímá se o práva zvířat. |
A platí to v dnešní době i o mladých lidech?
To je individuální a hodně genderově nevyvážené - více čtou dívky. Ale obecně myslím, že ano. Figuruje u nás řada nakladatelství, která mají produkci na světové úrovni a daří se jim postihnout témata teenagerům blízká, s nimiž se dokážou ztotožnit a dokáží jim v určitých situacích pomoct. Třeba teď se začala hojně vyskytovat tematika LGBT, což je poměrně nový trend, který ještě před lety vůbec v takzvané young adult literatuře neměl prostor. Ale mladým může pomoct v rozvoji empatie, k vzájemnému pochopení. Zároveň i typografie je dělaná tak, aby připoutala pozornost.
Po kterých knihách je u mladých největší poptávka?
Hlavně po knihách žánru young adult, kde postavy, kterým je kolem sedmnácti, prožívají první vztahy, někdy do toho zaplouvá i fantasy svět. Taky jsou populární retellingy (převyprávění, pozn. red.) klasických pohádek, do kterých je přidána nějaká míra sexuálních motivů a násilí, což mladé dost baví. Chlapci inklinují víc k akční a dobrodružné literatuře.
Myslíte, že zálibu v knihách může do jisté míry ve škole zničit povinná četba?
Určitě, cpát dětem na základce Babičku je fatální chyba, protože ji v tom věku ještě vůbec nepochopí, nebudou vědět, proč jim to učitel nutí, a už nikdy se k ní nevrátí. Myslím, že klasická literatura obsahuje témata, která dětem v určitém věku nejsou blízká a právě její výběr leckdy odradí děti od toho, aby se v budoucnosti na tu knihu ještě podívaly. Povinná literatura by měla být volena trochu citlivěji, nezdráhala bych se zařadit víc titulů typu Pán Prstenů nebo Harry Potter. Pokud budou děti číst třeba Jiráska, tak budou jenom znechucené, protože jim to nic neřekne, bude to pro ně jenom složitý kostrbatý text, který musí přežít, a tím to skončí.
Jaká kniha by mohla dítěti pomoct začít číst? Kromě Harryho Pottera.
Z dětství si pamatuju, že pro mě měly obrovské kouzlo obrázkové encyklopedie. Nebylo tam tolik textu a probouzely ve mně touhu ponořit se víc do věcí, kterým jsem ještě úplně nerozuměla. Takové knihy jsou poměrně účinným nástrojem, jak děti zaujmout, už kvůli velké míře obrazového materiálu a zajímavostí.
Přečtu 300 knih ročně
Co přivedlo k literatuře vás?
Byla jsem hodně introvertní dítě, které mělo problém zapojit se do společnosti a mluvit s lidmi. S kamarádkou jsme chodily do knihovny a půjčovaly si knihy Lenky Lanczové, autorky devadesátých let, která psala románky pro dívky, pokaždé podle stejného syžetu. Samozřejmě je to těžce braková literatura, ale my jsme na tom vyrůstaly. A všimla jsem si, že hodně holek mého věku, které v dospělosti tíhnou k literatuře, prošlo stejným vývojem, nečetly jsme žádnou složitou klasiku. Bylo to něco, v čem jsem v dětství nacházela odpovědi. A zároveň moje babička je velká čtenářka, kterou už v knihovně podezřívali, že si půjčuje takové množství knih, protože má někde svoji soukromou knihovnu.
A kolik knih ročně přečtete vy?
Kolem tří set. Ale musím dodat, že jsem poměrně velkým fanouškem komiksů, které tohle číslo efektivně navyšují.
To je ohromné číslo. Jak si člověk může i v dnešní uspěchané době najít čas na čtení?
Tím, že eliminuje hluché chvilky, kdy čeká na tramvaj, kouká do telefonu a scrolluje sociálními sítěmi, což mu dělá jen zbytečný chaos v hlavě. Měl by se zamyslet, že mu může psychicky pomoct, když místo přijímání takového množství zbytečných informací otevře knihu a na chvíli se začte. Já mám takový rituál, nejdu spát, dokud nepřečtu pár stránek. Udělám si tím pořádek v hlavě, uklidní mě to a líp se mi pak spí.
Kolik máte doma knih?
Tak tisíc. Jsem milovníkem knih z antikvariátů, hrozně ráda tam kupuju knihy za pár korun, úplně ideální je, pokud je v nich věnování, má to pro mě obrovské kouzlo. Staré knihy jsou také překrásně ilustrované, což už se dnes moc nedělá. Takže paradoxně, i když se v práci věnuji převážně moderní literatuře, v mé knihovně převažují knihy, které jsou staré.
Kterou z nich byste na první dobrou doporučila?
Drákulu. Líbí se mi ta epistolární forma, jakou je napsán, a přijde mi, že se Bramu Stokerovi dokonale podařilo vzbudit děs. Má to perfektní atmosféru, kterou mu do puntíku věřím, dobře pracuje s psychikou. A podařilo se mu vymyslet postavu, na které desítky, možná stovky autorek postavily svoje upírské romány.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Jedno z těch míst je určitě to, kde je moje rodina - tady v Praze. Ale jinak mě to po většinu života táhne mimo Česko, do Paříže, protože se ztotožňuju z francouzským životním stylem, s tím, jak moc je kultura běžnou součástí jejich života. Hodně čtou, chodí do divadel, na výstavy, což je mi hodně blízké. |
Teď mám otázku, která je ožehavá pro řadu milovníků knih - vadí vám vaše knihy půjčovat ostatním?
Jelikož lidé v mém okolí mají pocit, že vlastním milion knih a nebudu si pamatovat, co komu půjčím, tak nemají potřebu mi je vracet anebo je poničí. Jenže já knihy, které si nechávám v knihovně, chci mít v dobrém stavu - takže ano, vadí.
Který z autorů v té knihovně je váš nejoblibenější?
Michel Houellebecq, u některých jeho knih se po každé druhé větě potřebuju zastavit a vstřebat to, protože mám pocit, že se v nich skrývá hluboká pravda. Miluju francouzské překlady. Taky mě v poslední době nadchla Aimee Benderová a její sbírka povídek Tvrdohlavá stvoření. Z českých autorů mám ráda Petru Soukupovou, která popisuje dětství v Česku způsobem, že to tne do živého masa, taky Jiřího Hajíčka. Ráda čtu i asijské autory, protože mají úplně jiný styl vyprávění, jiné příběhy.
Změnila vám nějaká kniha život nebo vás přiměla vidět nějakou věc jinak?
Vesmírem mi nedávno pohnul komiks Můj Bataclan francouzského grafika Freda Dewilda, což je člověk, který byl v listopadu 2015 přítomen v pařížském klubu Bataclan, kde se odehrál jeden ze série teroristických útoků. Přežil to a svoje trauma se rozhodl zpracovat touhle formou. Popisuje, jak vedle něj dopadaly kusy lidského masa, jak intenzivně se bál o život a každá vteřina pro něj byla malým vítězstvím nad zlem. Ukázalo mi to, že hrůza, která se děje, je opravdu reálná a že je to něco nepředstavitelného.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Existuje naopak kniha, na kterou jste se hodně těšila, ale pak vás hodně zklamala?
Zmínila bych Klub rváčů 2 Chucka Palahniuka, který zpracoval komiksovou formou. Původní příběh považuju za kultovní dílo, ať už ve formě knihy nebo filmu, ale dvojka pro mě byla takovým rozčarováním, že bych byla raději, kdybych ji nečetla. A poměrně velkým zklamáním po mě byl román Do vody od Pauly Hawkinsové. Kdyby přišla jako první s touhle knihou a ne s Dívkou ve vlaku, tak by ji asi ani nevydali, protože je to opravdu chaotické, zmatené a zvláštní.
Je to podle vás častý případ, že autor napíše jednu skvělou knihu, stane se z ní fenomén, ale zbytek jeho produkce nestojí za nic?
Jeden můj profesor říká, že existuje skupina autorů, kterým by po vydání první knihy mělo být zakázáno psát. Třeba Jostein Gardeer má primárně svůj Sofiin svět, což je tedy jeho druhá kniha, ale to, co přišlo potom, nebo minimálně to, co vyšlo v českém překladu, bylo takové rozpačité a hodnota těch knih je nesrovnatelná se Sofiiným světem.
Přesto se nejednou stává, že se průměrná kniha stane hitem a jiná kvalitní naopak zapadne. Čím to?
Na tom má velký podíl marketing. Spousta lidí si vybere knihu na základě toho, že je vidět nebo že se o ní mluví. To je třeba případ Bábovek Radky Třeštíkové. Ale funguje to i naopak, spousta lidí knihu odsoudí třeba jen proto, že je ohromně populární. Ale těmito měřítky by lidé knihy neměli vůbec posuzovat. Podívejme se do minulosti, když Hemingway napsal Starce a moře, tak se prodalo padesát milionů výtisků, a to že to bylo populární v té době vůbec není relevantní v současnosti a rozhodně to neznamená, že by to byla nekvalitní literatura.
Kde je v Česku hranice bestselleru? Kolik výtisků se musí prodat, aby mohla kniha být označena za čtenářsky úspěšnou?
Aby se dala kniha považovat za bestseller, mělo by se prodat aspoň deset tisíc kusů.
Jakou knihu by si čtenáří letos neměli nechat ujít podle vás? A nemusí to být bestseller...
Amerikánu Chimamandy Ngozi Adichieové, nigerijské autorky, která je feministickým hlasem v Americe, zároveň přednáší na univerzitě o literatuře a píše o tom, jak je důležité nepropadat stereotypům, nemít předsudky, o důležitosti příběhů, o boji proti rasismu. Hodně čtenářů by mohla oslovit série Geniální přítelkyně Eleny Ferranteové, která píše o přátelství mezi ženami v padesátých letech v Neapoli. Z českých autorů by lidé neměli minout soubor povídek Nícení Ivany Myškové, které jsou tak dobře napsané, až se o nich bojím cokoliv říct.
Zmínila jste české tituly i zahraničí. Jak se liší v nákladech, daří se českým knihám konkurovat?
Je těžké to přesně určit, ale obecně lze říct, že populární zahraniční autoři u českého čtenáře vítězí. Ale máme tu bestselleristy jako Radka Třeštíková nebo Patrik Hartl, kteří v posledních měsících vyhrávají nad jinými tituly na celé čáře. Pokud se podíváme na zásadní českou literaturu, tak té je méně, ale není výjimkou, že populární čeští autoři na příčkách bestsellerů často vítězí.
Booktubeři neboli youtubeři točící videa o knihách
V posledních letech se roztrhl pytel s knižními blogery a youtubery, kterým knihkupectví a nakladatelství často posílají recenzní výtisky zadarmo. Jaký vliv na prodeje knih tito lidé podle vás doopravdy mají?
Knižní blogeři jsou svět sám pro sebe, komunitou, která je poměrně dost uzavřená a všichni se čtou a sledují navzájem, takže nemají příliš velký vliv ven, ten většinou mají blogeři a youtubeři, kteří mají úplně jinou sféru zájmu a vedle toho občas doporučí nějakou knihu.
I s těmito mainstreamovými blogery a youtubery tedy spolupracujete?
Ano, ty má na starosti kolegyně, spolupracuje s fashion a lifestyle blogery, ale početně je to vyrovnané s těmi knižními. Ale mainstreamoví blogeři spíš zvýší povědomí o knize, protože mají složenou základnu sledujících z lidí, kteří jim věří, jsou to pro ně vzory a pokud jim řeknou „tohle si musíte přečíst, tohle mi změnilo pohled na svět”, tak jdou a koupí si to.
Podle čeho se rozhodujete, že s někým navážete spolupráci a že ji budete udržovat?
Pro nás je na prvním místě vždycky vztah s tím člověkem, aby byl na obou stranách rovnoměrný, aby nám byl sympatický a abychom měli pocit, že jeho názory mají pro čtenáře nějakou hodnotu.
Už se vám někdy stalo, že jste spolupráci ukončili?
Z naší strany ne, jak jsem řekla, zakládáme si na vztazích. Spíš se děje, že končí blogeři - odjedou do zahraničí, zařídí si život tam nebo si dají pauzu, která stále ještě trvá.
Když bloger nebo youtuber dostane knihu zadarmo nebo dokonce dostane zaplaceno za to, že ji ve svém příspěvku zmíní, může ještě zůstat nezávislý? Necítí povinnost, že musí napsat pozitivní recenzi i na knihu, která ho třeba úplně nezaujala?
Pevně doufám, že blogeři vědí, že vůbec nejde o to napsat pozitivní recenzi, že jde o názor - ať už pozitivní nebo negativní, ale že by měl mít nějakou hodnotu. I my ve videích, které má v režii naše knihkupectví, říkáme svoje upřímné názory, řekneme, i když se nám něco nelíbí, a to samé očekáváme i od blogerů, se kterými spolupracujeme.
Předchozí díly:Všechny díly seriálu najdete ZDE. |
Jak by měla vypadat kvalitní knižní recenze, taková, která má pro čtenáře hodnotu?
Recenzent by se měl v první řadě zamyslet nad tím, co chtěl autor napsat a jak se mu to podařilo. Oddychová literatura by se neměla posuzovat na stejné úrovni jako například eseje Martina Hilského. Recenzi by měl zařadit do kontextu světové literatury i obdobné tvorby u nás, stejně tak do kontextu autorovy tvorby. Pokud je to překlad, je dobré se podívat na další překlady z dané země, měl by zhodnotit i styl psaní. A recenze by samozřejmě měla být pouze minimálně o ději.
Knihami jste obklopena denně. Máte někdy pocit, že už se nemůžete na žádnou knihu ani podívat?
Ještě ten moment nenastal. Ale to je tím, že svou práci nevnímám jako práci, žiju tím a neodděluju to od běžného života. Lidi si myslí, že se kvůli tomu musím brzo zbláznit, ale mně to přináší radost a dává mi to smysl. Věřím, že knihy z nás dělají vnímavější bytosti, pomáhají nám se vcítit do jiných lidí, pochopit situaci druhého a možná díky nim dokážeme i někomu pomoct.
Zvažujete, že sama něco napíšete?
S tou myšlenkou si pohrávám řadu let, ale čím víc čtu a čím víc recenzí napíšu, tím líp vidím, jak snadné je knihu druhého člověka úplně nepochopit a tím ji možná odsoudit a jak často se to stává. A nejsem si úplně jistá, jestli bych si tu kritiku dokázala nebrat osobně. Už mám v tomhle profesní deformaci. Zároveň potkávám denně tak skvělá díla, že si říkám: „O co se tu chci snažit?”
