Jak dlouho obvykle trvá pomoc jedné rodině?
Je to velmi rozdílné. Někdy pacient zemře ještě v den přijetí do péče, obvykle však v řádu dnů až týdnů. Několikaměsíční péče je už poměrně výjimečná, rekordmankou je paní, o kterou jsme se starali asi dva roky.
Kolik pacientů máte v péči a jak často k nim vyjíždíte?
Domácí hospic má v péči dvacet pacientů a každá sestra musí znát informace o všech. Sice mám vždy čtyři až šest rodin, ke kterým jezdím primárně, během noční či víkendové služby se však spolu s lékařem v případě akutních obtíží dostanu i do rodin kolegyň. K vážným případům jezdíme i dvakrát denně.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
S kolika rodinami jste za rok a půl svého působení v domácím hospici přišla do kontaktu?
Byla jsem zhruba u dvou třetin ze 170 pacientů, které za uplynulý rok doprovodil ke konci života. Pacienty máme i za Brnem, což je obtížnější zejména pro kolegyni, která nemá řidičák a musí hromadnou dopravou.
Co je náplní vaší práce v domácím hospici?
Podávám léky, infuze, starám se o různé hadičky. Plus doprovázím rodinu k okamžiku smrti pacienta. Dřív nebylo možné, aby o vážně nemocné v závěrečném stádiu života rodina doma pečovala, museli být bezpodmínečně v nemocnici. S odbornou pomocí domácího hospice je to možné.
Spousta lidí by asi zhodnotila práci s umírajícími jako depresivní. Jak ji vnímáte vy?
Často se setkávám s názorem, že je to strašné, jak mohu zvládat být neustále součástí něčích nejemocionálnějších chvílí. Fungujeme však opačně než akutní medicína, kde vyčerpání všech léčebných možností znamená prohru. Pacienta přijímáme s tím, že s nemocí se už nedá nic dělat. Můžeme mu ulevit od bolestí, nevolností a když v klidu zemře v kruhu své rodiny, je to pro nás úspěch. Vidíme vděčnost příbuzných a víme, že práce má smysl.
Stane se, že si s rodinou neporozumíte?
Zřídka nastanou případy, kdy je potřeba vyměnit sestru. Stalo se mi to asi dvakrát, že jsem stále něco nabízela, snažila se, ale odezva nepřicházela. Když nevíme přesně, s kým se v rodině bavit, kdo je hlavní pečující, který má vědět, kdy se podávaly léky, je to těžké. Když rodina navzdory doporučením nechá hlavní péči na polodementním manželovi, musíme to respektovat.
Vzděláním jste všeobecná sestra, proč jste upřednostnila práci v hospici před službou v nemocnici?
Původním vzděláním jsem biochemička, ale nemohla jsem najít práci v oboru a podřadná práce v továrně mi nedávala smysl, takže jsem si doplnila vzdělání jako všeobecná sestra. Na ortopedické JIP jsem vydržela čtvrt roku a vrátila se do hospice, kde jsem už během studia „zdravky“ pracovala jako ošetřovatelka. Ještě předtím jsem jako dobrovolník předčítala pacientům hospice v Rajhradě.
Vzpomínáte si na vaše první setkání se smrtí?
Poprvé jsem viděla zemřelého na lůžkovém hospici a cítila jsem úlevu, že to není tak strašné, jak si to člověk představuje. Měla jsem z toho obavy, přemítala jsem, jak bude tělo vypadat, ale člověk je pořád stejný, jen nedýchá.
Cítí úlevu i pozůstalí?
Velmi často nám v rodinách říkají, že z toho měli strach a přitom na okamžiku smrti nic strašného není.
Jak často jste přítomná přímo u úmrtí pacienta? Rodina vám zavolá třeba uprostřed noci, že se zřejmě blíží poslední minuty, ať dorazíte?
Pokud se stav pacienta náhle zhorší, volají nám, ať přijedeme. Za těchto okolností tam obvykle jsme i v okamžiku smrti, ale je to spíš menší procento případů. Záleží však na rodině. Pokud je vícečlenná, většinou zvládnou doprovázení až do konce v rodinném kruhu a volají nás až po úmrtí.
Pláčete v práci někdy?
Jsou to vážná témata, vážné stavy a velmi emocionálně vypjaté situace, ale tahle práce se nedělá smrtelně vážně. V našem týmu, jehož součástí je i sociální pracovnice a psychoterapeutka, je i hodně smyslu pro humor. Když se sejdeme a předáváme si informace, není nouze o vtípky. Jsme taková rodina, a to mě na tom baví.
Mluvit o smrti, je v české společnosti stále docela potíž. Starý či nemocný člověk by třeba i chtěl, ale často ho příbuzní odbudou, ať nemaluje čerta na zeď, že tady bude do sta.
Bohužel. I z toho důvodu je naše práce z poloviny o zdravotních úkonech a z poloviny o komunikaci s pacientem a rodinou. Když už vidíme, že pacient má před sebou poslední hodiny či dny, vysvětlíme rodině, co se děje, proč, na co se mají připravit a pomáháme dořešit také praktické záležitosti.
Umírají i naštvaní pacienti. A není to špatně
Co pro vás samotnou slovo smrt znamená? Musí být nutně truchlivá?
Smrt pro mě znamená mír, dobojováno. Není to zásadně smutek, většinou ani radost, ale najdou se i radostné momenty – úleva pečujících, že to zvládli a dotyčný už se netrápí, je veliká. S jednou rodinou jsme se nasmáli tak, že jsem si namohla mimické svaly.
Jak se to seběhlo?
V období Velikonoc jsem doprovázela velkou rodinu se spoustou dětí a zvířat. Pána jsme oblékli do trampského oblečení včetně košile s domovenkami a do kapsy jsme mu vložili cigarety. S příbuznými, ze kterých spadla obrovská tíže, jsme dvě hodiny čekání na pohřební službu seděli v kroužku kolem zemřelého a vzpomínali, co legračního udělal a řekl. Celou dobu jsme se smáli.
Jana Řezáčová
|
To asi není příliš časté?
Stává se to zřídka, většina lidí však chce se zemřelým ještě strávit čas, i když už nedýchá a nereaguje, ne za ním zavřít dveře a už ho nevidět. Někdo potřebuje plakat, někdo vzpomínat na to vtipné. Emocionálnější je pak samotný odvoz zemřelého pryč, když si pozůstalí uvědomí, že už je to navždy.
Umocňují ve vás pracovní prožitky obavy ze stáří, nemoci a nesoběstačnosti, nebo naopak přináší jakési smíření?
Někdy mám obavy, jestli a kdy něco přijde, jak to bude probíhat, jestli o mě bude mít kdo pečovat. Na druhou stranu člověk lépe vnímá, co je a není v životě důležité. Když řeší nějakou hloupost, rychle se přistihne. Člověk opravdu musí chtít tuto práci dělat, není to povolání, které se dělá pro peníze.
Povídáte si s umírajícími? Stěžují si, nebo jsou naopak většinou vyrovnaní?
Je to individuální. Od debaty o jídle se mnohdy dostaneme k tomu, čeho se bojí, co by ještě chtěli stihnout, udělat, komu něco říct a s kým se setkat. Občas se otevřou a řeknou nám víc než svojí rodině, protože se ji snaží chránit.
Co si obvykle přejí?
Někdo se chce dožít vysvědčení vnuka, jiný Vánoc nebo narozenin. Většinou jsou to nějaké milníky. Měli jsme pacientku, která cítila, že se nedožije padesátin, tak oslavila ve velkém 49 let. Nedávno jsem měla rodinu, kde se nestýkali se synem, neměli na něj kontakt a do smrti se setkání dořešit nepodařilo. Měla jsem dobrý pocit, že pak přijel alespoň na pohřeb.
Předchozí díly: |
V Austrálii provedli studii rozhovorů s umírajícími, ptali se jich, co by dělali v životě jinak. Většina řekla, že by v životě méně pracovali, že to nestojí za to, a více se věnovali rodině a přátelům. Hovoří o tom i vaši klienti?
Sami o něčem podobném zpravidla mluvit nezačnou a já se jich na to neptám. Nevzpomínám si, že by někdo litoval života promarněného prací, nebo že by si vyčítal, že měl něco dělat jinak. Spíš chtějí něco dokončit – jedna pacientka chtěla třeba dopsat knihu. Po dokončení toho, k čemu se upínají, obvykle následuje brzký odchod.
Potřebuje člověk tečku za svým životem?
Řada lidí potřebuje bojovat. Nedávno jsem měla mladého pacienta ročník 1975, který si ještě týden před smrtí kupoval pozemek. Potřeboval být činný až do konce, nevzdat se. Všichni nedojdou smíření, umírají pacienti naštvaní a nemyslím si, že je to špatně. Každý máme originální život a stejně tak smrt.
Co když po zemřelém zůstanou jako pozůstalí rodiče?
To je asi to nejtěžší. Když rodič vidí umírat své dítě, ať je mu deset nebo čtyřicet, vždy je to hodně náročné.
Trápí umírající chyby, které v životě udělali?
Někdo vzpomíná, že někomu ublížil a i sama rodina někdy mluví o tom, kdy se umírajícímu nezachovali dobře, nebo on k nim, ale není to náš denní chleba. K filozofickým otázkám se dostáváme spíš okrajově a nemocný musí sám chtít.
Hospicovou péči brzdí špatné úhrady pojišťoven
Jak se liší umírání věřícího a bezvěrce?
Sama jsem věřící a nemyslím si, že by se věřícímu umíralo zásadně snáz. Řekla bych, že mají víc nadějí, že se ještě setkají. I věřící se však často smrti a toho, co přijde po ní, bojí a nechtějí umřít.
Věříte v život po smrti?
Věřím, že se setkám se svými drahými, kteří tu se mnou už nejsou. A nadneseně, že bude odměněno a potrestáno to, co na světě nebylo. Svět ze zásady není spravedlivý a spravedlnost musí být někde jinde.
Žijeme v době, kdy je naprostá většina lidí pohřbena bez obřadu. Souvisí to s vírou?
Souvisí to hlavně se vztahy v rodině. Za svou kariéru v hospici jsem se setkala jen dvakrát s případem, že rodina chtěla kvůli penězům zpopelnění bez obřadu. Lezl mi mráz po zádech, když zemřelou z domu odváželi a věděla jsem, že už ji nic nečeká, že tohle je vlastně pohřeb. Jinak i nevěřící – obzvlášť, když se dopečují do konce – potřebují rituál rozloučení zažít.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Pocházím z Blažovic kousek od Brna, kde doteď žiji, protože mi přirostly k srdci. Jinak ráda jezdím do Zlatých Hor na poutní místo Maria Hilf. |
Je většina rodin, které o vážně nemocné pečují doma, věřící?
Nedokážu to odhadnout, spíš to kopíruje rozložení věřících ve společnosti. Dobré vztahy jsou často i v nevěřících rodinách.
Jak často se pozůstalí nechovají uctivě? Setkala jste se s tím, že se někdy začnou přetahovat o majetek už nad smrtelnou postelí?
Někteří jsou pragmatičtí a neprojevují city, nezapláčou. Když je někdo naopak přehraně emocionální, hystericky pláče, omdlívá, je to pro nás velmi náročné. Máme o ně strach a přemítáme, jak udělat, aby dokázali žít dál, zvládli to, aby si nechtěli něco udělat. Po čase se je snažíme kontaktovat, aby nám to mohli dopovědět. Potřebují slyšet, že to ještě bude bolet a potrvá to.
Je něco, co je na českém zdravotnictví a systému špatně? Jak by se dala paliativní péče zlepšit?
Každý den narážíme na úhrady ze strany zdravotních pojišťoven, které nám neplatí tolik, aby to pokrylo naše náklady, jsme vlastně pořád v minusu. Od toho se odvíjí platy a vzdělávání sester. Finanční nastavení je špatné a hospic takto nemůže fungovat bez problémů. To je nejzásadnější problém, proč se domácí hospicová péče nemůže pořádně rozvíjet.
V čem je problém s pojišťovnami?
Nemůžeme si to nakódovat, jak bychom potřebovaly. Dostáváme peníze jen za čas návštěvy a podání léků, ale to paliativní, tu nadstavbu nad klasickou domácí péči, nemáme pojišťovně jak vykázat. Paliativní lékař si v domácím prostředí vydělá desetinu svého platu, má však alespoň třeba kód na rozhovor s rodinou, nás sestry platí výkonově jen jako „obyčejnou“ domácí péči.
VZP má pilotní program, díky němuž se zjistilo, že domácí péče je levnější, než kdyby pacient byl v lůžkovém zařízení. Ostatní pojišťovny se zatím drží zpátky, ale třeba časem zákonodárci do úhradové vyhlášky protlačí, aby se platil den péče domácího hospice a už to nebyla výkonová platba.
Jak obtížné je zaučit sestru v tomto oboru?
Velmi, lékaři mohou mít atestaci z paliativní péče, ale aby sestra mohla provádět některé lékařské úkony, musí mít certifikované kurzy. Vzdělání není zastřešené a po škole není připravená na všechno, s čím se setká. Během přípravy na povolání sestry jsme v domácí péči měly týden praxe.
