TATÉRKA: Ve stáří je „kérka“ to nejhezčí, co člověku zůstane na těle

Na jedinečný výtvor z její precizní ruky vydrží příznivci čtyřiadvacetileté brněnské tatérky Lucie Novákové čekat i půl druhého roku. Do tetování vkládá příběhy. „Stres mě žene dopředu, zcela spokojená nejsem nikdy,“ říká v rozhovoru pro seriál iDNES.cz Lidé Česka.

Na jaké nejbizarnější místo jste kdy tetovala?
Rty zevnitř, přemluvil mě k tomu kamarád navzdory varování, že jsem tohle místo ještě netetovala. Výsledek není umělecký skvost a je vidět, jen když si rty přidrží otočené. Nebyl to moc hezký proces, je tam hodně tenká kůže a prý to děsivě bolelo. Taky to asi bylo naposledy, nic hezkého se tam udělat nedá.

Za jak dlouho se člověk naučí tetovat?
Technicky dobře ovládat strojek se naučíte za půl roku. Ale vnímám jako špatné, když tatér nekreslí a nepřemýšlí, jen na lidi hloupě obtiskuje věci z internetu.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přinášíseriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: [e-mail]

Kdy vás poprvé začalo lákat kreslení na tělo?
Ještě před třemi lety jsem nevěděla, že budu tetovat, nepřemýšlela jsem nad tím a bylo to hrozně náhlé. Pracovala jsem jako grafička, ale kreativně mě to neuspokojovalo. Kamarádi si nechávali tetovat ošklivosti jako data, nápisy, tribaly jako z vězení a já se ptala sama sebe, proč se netetují hezké věci...

Takže prvotním impulsem bylo zdobit těla skutečnými uměleckými díly?
V podstatě ano. Začala jsem se zajímat a zjistila, že se dají dělat i skvělé kreativní věci. Do všeho jdu po hlavě, takže jsem si koupila strojek, na lýtko si křivě obtiskla obrázek z internetu a okamžitě ho na sobě vyzkoušela. Potom i na kamarádech. Cítila jsem, že se to chci naučit pořádně, což bez dozoru zkušeného těžko půjde. Dělat vlastní věci a ne to, co si zákazníci přinesou, protože většina z nich nemá výtvarné cítění, mě naučil majitel salonu Marda Tattoo Company. Ukázala jsem mu část své tvorby a dostala šanci u něj pracovat.

Jaké hlouposti zákazníci chtějí nejčastěji?
Iniciály dítěte, hvězdičky, své datum narození s čárovým kódem. Ze začátku jsem je objednala a snažila se je přimět přemýšlet nad požadavkem kreativněji. Když jsem je nezachránila, vytetovala jsem to, protože jsem potřebovala cvičit. Měla jsem z toho ale hodně špatné svědomí, takže jsem od toho upustila. Jak zákazníků přibývalo, trápila jsem se tímhle stále méně a mohla se zaměřit na autorské věci.

Když za vámi teď přijde někdo s požadavkem, který je vám proti srsti, pošlete ho jinam?
Nejprve se ho snažím nasměrovat. Třeba přišel tatínek, že chce jméno a datum narození své dcery, tak jsem mu řekla, že to neudělám. Poslala jsem ho domů, ať donese například nějaké její kresby. Nakonec z toho vzešlo srdce, v němž byla obtisknutá kytička, kterou dcera namalovala. Je to určitě hezčí a osobnější.

Co je při komunikaci se zákazníkem nejdůležitější?
Vždy musí vzniknout kompromis mezi tetovaným a mnou, na konci musí být dva spokojení lidé. Nejde, aby mě někdo nutil do realistických obrazů, které bych sice dokázala udělat, ale neměla bych z nich radost a cítila bych svázané ruce. Když si tatér drží svoji linku, chodí za ním stejně naladění lidé a kvalita se zlepšuje.

Kde berete inspiraci pro svá díla?
Všude kolem sebe, snažím se do toho promítat věci, které se mi líbí a obklopovat se jimi. Nečerpám z ničeho konkrétního, mám ráda přírodu, vesmír, zvířata. Po nocích kreslím, pokud mi ještě zbývají síly, nejvíc nápadů ke mně přichází v jednu ráno (směje se).

Lucie Nováková

Čtyřiadvacetiletá tatérka pochází z obce Petrůvka u Luhačovic. Vystudovala grafiku na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti, následně se po krátký čas věnovala stejnému oboru i na Ostravské univerzitě. Pracovala jako grafička, avšak kreativně ji to neuspokojovalo. Do Brna se přistěhovala kvůli práci před necelými třemi lety, nejprve absolvovala kurz tetování, následně se stal jejím mentorem majitel studia Marda Tattoo Company, kde působí.

Je pro vás ideální, když člověk přijde alespoň s hrubou představou, nebo vám nechá zcela volnou ruku?
Určitě mám radši volnou ruku. Stačí, když člověk řekne, co chce v tetování mít za příběh či motiv. Pokud zjistím, že má málo ingrediencí, snažím se z něj další vytáhnout. Kolikrát se stane, že všechno do jednoho tetování nenacpeme a děláme celý rukáv.

Jedno dílo trvá i čtyřicet hodin

Jak velká část lidí přichází „kérkou“ uzavřít životní etapu či si jejím prostřednictvím uchovat vzpomínku, a jaká část chce jen hezký obrázek?
Je to tak půl na půl. Když člověk přijde, že chce jen něco líbivého, příběh či pohádku tam stejně nakonec vymyslíme. Jednou přišla slečna s neurčitou čmáranicí, která se mi moc nelíbila a nedokázala jsem si představit, jak ji na kůži esteticky přenést. U kávy a snídaně nás pak napadlo symbolické ztvárnění nekonečna s pomocí listů uvnitř větších listů. Připomnělo mi to dokument o částicích, z nichž je stvořený celý vesmír. Každý objekt dostatečně přiblížený pod mikroskopem vypadá jako další malá galaxie.

Jak dlouho trvá vymyslet návrh a domluvit se s klientem?
Někdy to trvá půl dne i celý den, než se shodneme. Je pro mě lepší kreslit přímo na člověka, než si doma udělat sto návrhů, z nichž se pak ani jeden nebude líbit. Tohle je sice hodně stresující, ale je to nejjednodušší způsob, jak dosáhnout kompromisu. Žádný papír, vezmu fixy a tři hodiny navrhuji na kůži.

Chodí se tetovat i lidé, do kterých byste to neřekla?
Takových chodí hodně, zdaleka ne jen moji vrstevníci. Nedávno jsem venku fotila jedno tetování a kolem šla asi sedmdesátiletá paní. Zastavila se, zkoumala nás pohledem a já už si začínala myslet: „Ájé, teď to přijde“. Pak přišla blíž a litovala, že není mladší, že by se taky nechala potetovat, jak moc se jí to líbí. To mě potěšilo.

Mělo by se tetování člověka vnitřně dotýkat, aby se mu neomrzelo?
Pokud má příběh a je hezké, nemělo by se omrzet nikdy. Barvy i technika se stále zdokonalují, takže dnešní tetování nebudou ani za desítky let vypadat špatně. Určitě líp než ta současná starší deseti či více let. Bude to to nejhezčí, co na sobě starý člověk v důchodu bude mít. Pokud bude mít štěstí a dožije se ho.

Jak často lidé mluví o nejistotě, jestli dělají správnou věc?
Někdo se rozmýšlí pět deset let, jestli se nechá tetovat. Z toho přijde do studia vážně nemocný člověk, který ví, že to jeho napořád už moc dlouho nepotrvá. Měla jsem kolem deseti takových případů a je to vždy zvláštní situace. Nikdo ale nevíme, jak dlouho budeme žít, tak proč váhat?

Jaký je to pocit svojí rukou někoho natrvalo poznamenat?
Každý den jsem ve stresu. Ale možná právě ten stres je motorem a důvodem toho, proč dílo vždycky dopadne dobře.

Co nejsložitějšího jste tetovala a jak dlouho to trvalo?
Asi nejnáročnější bylo překrývat nepovedené tetování na břiše, ze kterého byl nakonec výtvor i na oba boky. Na druhou stranu bylo rychle hotové, protože slečna byla tvrdá, vydržela ležet i šest hodin v kuse. Výjimkou v celkovém součtu není dvacet, třicet ani čtyřicet hodin na jedno tetování.

To zní, jako by bylo horší šest hodin ležet, než se se strojkem v ruce soustředit na práci a perfektní výsledek...
Když mě kolega tetuje, říkám si, že je určitě lepší být na té druhé straně. I když bych to pocitově přirovnala k intenzivnímu škrábání, člověk je z toho vyřízený jako ze cvičení, je to hodně náročné. Pro tatéra je to samozřejmě taky záběr.

Účastníte se tatérských soutěží?
Soutěže moc ráda nemám, jsem vděčná za klidnou atmosféru ve studiu. Účastním se každoročně tatérských setkání v Rakousku a Praze, kam se sjíždí desítky tatérů, ale beru to spíš jako schůzky s ostatními, kde mám možnosti vidět, jak pracují. Neženu se za vyhráváním cen. Budeme otevírat studio ve Vídni, protože se rozrůstáme, takže posledně šlo hlavně o prezentaci.

„Pořádný oběd si raději odpustím“

Jsou větší „uplakánci“ muži, nebo ženy?
Určitě muži (směje se). Ne, je to hodně individuální. Nedá se to ale říct s takovou určitostí, faktorů je hodně. Stává se pořád, že zákazník bolest už nezvládá a musíme práci přerušit dřív, než bylo v plánu a pokračovat jindy. V létě lidé občas omdlévají, protože je horko, jsou nervózní nebo mají nízký tlak. Je dobré se na případné zdravotní potíže zeptat dopředu.

Povídáte si se zákazníkem, nebo se potřebujete soustředit?
Nevadí mi, když v klidu mlčíme, u vymýšlení nápadu je to i lepší. Když už se vybarvuje a stínuje, můžeme klábosit, ale záleží na náladě.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Když se práce libí a jsem spokojená já i zákazník, to je největší radost. A taky spánek, a když se poštěstí, že mám volný den.

Z čeho máte v životě strach?
Těžká otázka. Asi že mě potká nečekaná zdravotní komplikace a nebudu moct dělat, co dělám.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře, nemyslím si, že jsme na tom u nás zas tak špatně. Zvlášť v Brně se mi líbí hrozně moc, přirostlo mi k srdci.

Přišel někdo tetování reklamovat?
To se mi ještě nestalo. Jedna paní byla nespokojená u písmenek na zápěstí, která jsem jí vymlouvala. Ale přijela z velké dálky, takže jsem se nechala přemluvit. Od té doby jsem se zařekla, že nebudu dělat věci, o kterých tuším, že bych je dělat neměla.

Z jaké dálky za vámi jezdí zákazníci?
Myslím, že nejdál přijel z Kanady. Další slečna za mnou cestovala 14 hodin autobusem ze Slovinska. Jinak jezdí z celého Česka, Rakouska, Slovenska. Většinou narazí na moje věci na internetu a zalíbí se jim. Cení si i toho, že dostanou originální výtvor, který nikdo jiný nemá a mít nebude.

Jak dlouho lidé na „kérku“ od vás čekají?
Teď asi rok a půl. Hodilo by se mi, kdyby byl den o polovinu delší. I když je to náročné, člověk se baví a 12 hodin uteče hodně rychle. Je to rozdíl oproti předchozí práci, kdy jsem se těšila domů na volný čas. Teď žádný nemám, ale vůbec mi to nevadí, i když si někdy postěžuju.

Obor je specifický tím, že nepotřebujete žádnou placenou reklamu...
Na téhle práci je super, že udělám radost jednomu člověku a ten mi přivede dalších pět stejně naladěných lidí. Zvažovali jsme, že dáme vývěsní štít na studio, ale nakonec jsme se shodli, že to ani není potřeba.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:

HLÁSKAŘKA: Závory mi řidiči prorazili i podjeli. Jejich značky zapisuji

Ovlivňuje vaši tvorbu momentální nálada či rozpoložení?
Určitě, ale snažím se udržet si náladu dobrou, aby lidé neodcházeli s nějakými černotami. Když vím, že se mi nic nechce, sezení radši přesunu. To se stává a i zákazník to ve finále ocení, že ho nebudu tetovat nabručená.

Jak poznáte, že se necítíte ve formě?
To se stává málokdy, většinou dostanu krizi jednou za půl roku, za rok. To si vezmu čtyři dny dovolenou, ležím doma v posteli a sleduji seriály. I v normální dny většinou vynechávám „pořádný oběd“, protože se pak cítím unavená a kreativita upadá. U téhle práce taky nemůžete mít těžké ráno po večírku, to skutečně nejde skloubit.

Je těžké v tatérské komunitě proniknout mezi nejlepší?
To nevím a ani se o to nesnažím. Snažím se dělat, co mě baví a dělat lidi šťastné. Těžko říct, co je tatérská špička, spousta lidí má svůj styl, ve kterém jsou dokonalí, nebo se alespoň snaží být, a nelze je mezi sebou srovnávat.

Kolik tetování sama máte?
Hodně, asi to nespočítám, ale pořád ne dost. První mám od devatenácti na hrudníku, a i když bych to nyní chtěla jinak, určitě toho nelituji. Je to památka na určité období. Všechna pro mě mají hluboký význam a jsou od různých autorů, kterým nechávám volnou ruku, je to spontánnější a víc mě to baví.

Setkáváte se kvůli svému tetování na krku s nepochopením některých lidí?
Spousta lidí se tomu podivuje, někomu se líbí, někomu ne. Když jsem šla na pohovor na pozici grafičky, šla jsem tam v roláku s dlouhým rukávem. Bála jsem se, že jim to bude vadit. Koho vlastně přijali a jak vypadám v tílku, zjistili až v létě po několika měsících. Asi bych ani nechtěla pracovat někde, kde by jim záleželo na tom, jak vypadám a ne na odvedené práci.

Jak vnímá podle vás česká společnost tetování?
S nárůstem tetovaných lidí roste i tolerance, nejsme na tom špatně, ale mohlo by to být ještě lepší. Říct „nemám rád tetování“ je stejné, jako prohlásit, že nemám rád obrazy. Jsou hezké věci a jsou věci, které se mi nelíbí. Dají se tetovat skvosty, kdy je jejich nositel v podstatě chodící plátno.

Jaké své dílo považujete za nejpovedenější a kdo ho nosí?
Zatím jsem nebyla spokojená se žádným tetováním, protože vím, že vždycky to jde udělat líp. I to mě asi nutí zlepšovat se. Baví mě dívat se na věci s odstupem času a vidět posun. Kdybych ho neviděla, asi mě to rychle bavit přestane. Momentálně mám radost z vesmírného rukávu, který dělám pro jednoho IT specialistu - bude mít Šivu ničitele světů tancujícího na planetách.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory