Zatímco se Topolánek věnoval "bohulibé" podpoře kubánských disidentů v Americe, Jiří Paroubek převálcoval ve středu ve Sněmovně, co se dalo, a opět vytváří koalici, kterou jsme znali už za jeho vlády. Tehdy sice vládl s lidovci a Unií svobody, ale když bylo potřeba a vycítil šanci, spojil se bez rozpaků s komunisty. To samé se děje teď a bude dít až do voleb.
A ODS se tváří bezradně.
Místo toho, aby její předseda řval v Poslanecké sněmovně jako tur, aby vedl šiky na bojišti, byl mimo. Jak se stalo v posledních týdnech pravidlem, komentuje zásadní věci pozdě.
Je to situace, která mocně nahrává zejména Jiřímu Paroubkovi a jeho sociální demokracii. Navíc šéf ČSSD často nedrží slovo.
Existovala dohoda o předčasných volbách, ale on ji nedodržel. Strany se dohodly na konturách rozpočtu, ale on vede tu svoji zcela jiným směrem. Nazvat to můžeme jakkoli - podvodem, nedržením slova či nevypočitatelnými myšlenkovými přemety. Jisté je, že Jiřímu Paroubkovi to přináší výsledky, ale je to krátkozraké a mohutně to snižuje obecnou důvěru v politiku a politiky samotné.
Na slabostech Topolánka a současné od nevidím do nevidím ideově rozkročené ODS se ovšem "nepase" jen ČSSD.
Druhou nejvýraznější osobností Sněmovny (to je další velké předvolební varování pro zmrtvené občanské demokraty) je jednoznačně místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Nikdo z ODS mu zatím nedokáže na parlamentní půdě konkurovat.
Už stokrát se Topolánek zaklínal, že neudělal chybu, když se vzdal v září poslaneckého mandátu. Ale při každém jednání Sněmovny se opakovaně ukazuje, že to byl fatální omyl.
Jeho bezprostřední hlas prostě přímo v Poslanecké sněmovně chybí. Není v tomto směru zastupitelný. Ani voliči ODS, ani veřejnost, jak se ukázalo nejenom ve středu při jednání o rozpočtu, nejsou zvědaví na to, co říká třeba předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř. Chtějí slyšet repliky a silné vyjádření předsedy "modré" strany.
Zatímco Jiří Paroubek či Miroslav Kalousek (když pomineme českého velmistra exhibicionismu Davida Hejtmana Ratha) se mohou neustále předvádět před kamerami, cpou své výroky ze Sněmovny do médií, šéf ODS čeká, co se stane, a až pak zareaguje.
Svůj odchod ze Sněmovny zdůvodnil Mirek Topolánek tím, že mimo Sněmovnu bude lidem prospěšnější. Myslel tím Kubánce?
Čím je prospěšnější? A kterým lidem? A jak se to zatím projevilo? Nijak a nikdy.
Také tvrdil (a to opakují mnozí členové ODS po něm), že stávající Sněmovna už nedokáže nic dobrého udělat a schválit. Skutečně to tak vypadá, ale poslanci dokážou udělat i mnoho zlého. Při tom opět chybí Topolánek, jenž vyklidil pole.
Tento stav politické scény, na které kulhá oslabený Topolánek a valí se na ní slovo nedržící Paroubek, má přitom devastující dopady také na vládu Jana Fischera.
Vláda vznikla v květnu především na základě dohod ODS a ČSSD (zelení byli jen přibráni do vleku). Když však občanští demokraté opakují, že Fischerův kabinet je už k ničemu, a sociální demokraté se tváří, že to jejich premiér a ministři nejsou, co vlastně dvě největší strany chtějí? Vládu s jiným premiérem? Panáčka, kterého by mohly vodit na provázku?
Pro zemi by to byla špatná varianta, protože Jan Fischer by měl se svým kabinetem vytrvat až do parlamentních jarních voleb, aby se politická a ekonomická situace ještě více nejitřila a nekomplikovala.
Pro ODS a ČSSD totiž Fischer "vyrobil" skutečně maxiproblém: snaží se, aby vláda pokud možno fungovala účelně a aby nebyla masakrována nesmysly, které strany vymýšlejí ve Sněmovně.
Proto ministr financí Eduard Janota hovoří o možné demisi, neboť se nechce podepsat pod absurdní tlaky na zvyšování rozpočtových schodků. A Janotovo chování je výchovnou lekcí, kterou "klasickým" politikům uštědřuje.
Nežili bychom však v Česku, aby se Mirek Topolánek netvářil na všechny výtky povýšeně a dál hrál poustevníka uprostřed rozbouřené politické scény. Ostatně sám se do této role pasoval.
Jiří Paroubek pak pokračuje v destrukci rozpočtů bez ohledu na ekonomickou krizi a hospodářskou situaci státu. A že udělá do voleb ještě několik dalších pořádných veletočů, je téměř jisté.
Máme však politiky, jaké jsme si zvolili. Jsou odrazem vůle většiny veřejnosti.
Je to ale smutný příběh...
