Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPodle Potměšila, který se v roce 1989 velmi angažoval, byla nespokojenost s režimem a touha po svobodě velmi intenzivní. „Přesvědčení, že jdeme správnou cestou, bylo silné,“ řekl. Zmínil i předchozí roky nesvobody za dob nacismu.
„To, co se dělo a děje dál, jsou další a další kroky, které jsme neuměli či zapomněli. Takže to je nějaký proces, učení,“ podotkl k období následujícímu po revoluci.
Předpoklady k aktivismu získával už v dětství. „Vnímal jsem historické souvislosti, v rodině jsme o tom hodně mluvili. Proto jsem se později chtěl dozvídat více,“ popsal Potměšil.
Ve studiu poté zavzpomínal na natáčení například s Vladimírem Menšíkem, ale i s Jiřinou Švorcovou, která zastávala Antichartu.
Kvůli zapojení do událostí Palachova týdne tehdy zatkla Jana Potměšila policie. „Jako první po mě skočil člověk v civilu, měl podobnou bundu jako já,“ zavzpomínal s úsměvem v Rozstřelu.
„Měl jsem tehdy večer hrát v divadle. Zkoušel jsem to na policisty, jestli by mě pustili, ale samozřejmě to nepřipadalo v úvahu. Pustili mě až večer, představení se odehrálo i tak. Naštěstí jsem z toho neměl větší průšvih,“ řekl herec.
Na Žižkově potkal transportéry
Ačkoliv byl Jan Potměšil 17. listopadu 1989 na Albertově, pozdější události na Národní třídě ho minuly. „Musel jsem opustit tu všeobecnou vřavu a odpojit se, protože jsem měl zkoušku. Shodou okolností v paláci Adria na Národní třídě,“ řekl herec. Odtamtud zamířil na sraz divadelníků na Žižkov, v době, kdy průvod ještě na Národní třídu nedorazil.
„Při jízdě tramvají Koněvovou ulicí jsem najednou spatřil obrněné transportéry. Vybavuji si, že jsem na celou tramvaj zavolal: Už je to tady, to snad není možný!“ S ostatními se rychle vrátili do centra, ale tam už bylo po všem. „Národní třída byla jako bojiště, lidé brečeli, na zemi byla krev a květiny,“ líčil Potměšil.
Po sametové revoluci se herec zapojil do výjezdů po republice, podle svých slov „spanilých jízd“. „Chtěli jsme poskytnout svědectví o tom, co se v Praze stalo. Kontrast z hlediska informovanosti mezi Prahou a venkovem byl značný, ale to způsobil režim. Když jsme byli úspěšní, bylo to fajn,“ řekl Potměšil.
Zmínil historku z masokombinátu v Čakovicích, kam je nechtěl pustit vrátný. „Naše materiály nakonec lidem uvnitř pronesl příchozí řezník pod kabátem,“ vzpomínal.
Již v osmi letech účinkoval herec Jan Potměšil ve svém prvním seriálu. Objevil se v jedné z epizod diváckých televizních příběhů Bakaláři s Vladimírem Menšíkem. Do širšího povědomí lidí se dostal v jednadvaceti letech rolí mladého automechanika Martina ve filmu Bony a klid (1987).
Zlom přišel jen dva roky nato, v revolučním roce 1989. Potměšil se tehdy účastnil demonstrací a při těžké autonehodě utrpěl vážná zranění, která ho odkázala na invalidní vozík. Kdo tehdy seděl za volantem, nikdy neprozradil.
„V kómatu jsem byl tři měsíce. Když jsem se probudil, nevěděl jsem nic. Můj táta poznal, jak jsem zmatený a špitnul jednu holou větu: Václav Havel už je prezidentem. Jako by mi někdo vrátil šém do hlavy, vzpomněl jsem si na všechno,“ líčil Potměšil. To, že přežil, považuje za další šanci.
„Uvědomil jsem si, že jsem to vůbec nemusel přežít. Zalila mě vlna štěstí, že jsem dostal tu šanci tady být,“ uzavřel.
Po dlouhé léčbě se k herectví vrátil. Nyní se objevuje především v divadelních představeních. Vidět ho mohou diváci třeba na prknech Divadla v Celetné.
