Podle odhadů žije v Česku asi 22 tisíc muslimů. Mešit zde přitom funguje jen hrstka. Jak a kde se čeští muslimové sdružují?
Zhruba jen několik stovek muslimů je možné zařadit k takzvaným jádrovým skupinám. Pro ně je důležité být nějak sdruženi, nejčastěji kolem oficiálních mešit, jako je například brněnská nebo pražská mešita na Černém Mostě, nebo kolem organizací jako je Islámská nadace. Pro tyto lidi je důležité sdílení víry s dalšími muslimy a náboženské vedení ze strany imáma. I v těchto nepočetných skupinách se vyskytuje několik typů muslimů. První je typ člověka, který v pátek odpoledne přiběhne na velkou společnou modlitbu do mešity, vykoná obřad a hned jde pryč za svými záležitostmi. Každý pátek mešitou jen prolétne a často ani nezná jméno imáma. Je to pro něj čistě o splnění náboženské povinnosti, o vztahu s Bohem. Nezdržuje se komunikací s ostatními muslimy, často říká, že si s nimi nemá co říct, protože to jsou lidé z jiných zemí a jiných profesí.
Druhý typ muslima v těchto jádrových skupinách je člověk, pro kterého není ani tak důležitá samotná víra, jako spíše sociální funkce, které mešita má. Funguje pro něho jako svépomocná síť při navazování kontaktů, získávání informací, hledání práce. Tato síť kolem mešit může fungovat i jako „seznamka“ při hledání životního partnera. Mimochodem: tímto způsobem si často hledají partnera české konvertitky - v mešitě se poptají, jestli by nebyl nějaký vhodný.
Řekl jste, že do mešit chodí jen hrstka z českých muslimů. Většina z nich se tedy nijak nesdružuje?
Ano. Naprosto typický způsob sdružování českého muslima je podle výzkumů týmu kolem sociologa Daniela Topinky, že se nesdružuje vůbec. Pro tyto solitéry není vůbec důležité být v kontaktu s ostatními muslimy, ani s lidmi, kteří pochází ze stejné země původu. Tito lidé si naopak libují v tom, že v relativně svobodné české společnosti jim nikdo nestojí „za zadkem“, nekontroluje je a nepřipomíná jim, že mají praktikovat víru. Cítí se svobodní a víru často vůbec nepraktikují. Často slaví Vánoce nebo chodí na pivo.
Karel Černý Vystudoval sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK). V současnosti pracuje jako sociolog na Fakultě humanitních studií UK. Vydal knihu Svět politického islámu (2012), editoval kolektivní monografii Nad Evropou půlměsíc I. Muslimové v Česku a západních společnostech (2015) a spolu s Břetislavem Turečkem také editoval kolektivní monografii Význam kmenové společnosti v 21. století (2016). Během léta 2017 mu vyjde kniha z terénního výzkumu uprchlíků v severním Iráku s názvem Jezídé - komunita na útěku (Nakladatelství Lidové noviny) a stěžejní knižní studie o příčinách nestability Blízkého východu s názvem Velká blízkovýchodní nestabilita (Nakladatelství Lidové noviny). |
Považují v tom případě sami sebe ještě vůbec za muslimy?
Ano, považují. Určité svátky, jako třeba ramadán, jsou důležité i pro muslimy, kteří během celého roku víru nepraktikují. Někteří však nedrží ani ramadán a přesto se považují za muslimy. Mezi solitéry patří často Arabové, kteří do Česka přišli před listopadem 1989. Byli to studenti, kteří se naučili perfektně česky, vystudovali vysoké školy a část z nich tady uzavřela smíšená manželství. Žijí rozptýleni po celém Česku, nekoncentrují se v žádných přistěhovaleckých čtvrtích. Pro část těchto lidí je důležité, že jsou asimilovaní. Pracují s Čechy, chodí s nimi do posilovny. Řeknou vám: „Jo, jsem muslim, ale pivečko si dám rád.“ Není pro ně podstatné, že poruší jedno z pravidel islámu - zákaz alkoholu.
Jaký je vztah původních muslimů a Čechů, kteří k islámu konvertovali?
Konvertité bývají hluboce věřící, velmi intenzivně hledají svůj vztah s Bohem. Často ale říkají, že pro ně není příjemné být ve společnosti dalších muslimů, protože mezi nimi někdy dochází k poměrně intenzivní etnické řevnivosti. Občas to je totiž tak, že Egypťan nemá rád Alžířana, Alžířan nemá rád Marokánce a Palestinec nemá rád nikoho, protože si myslí, že je ten nejčistokrevnější Arab. Tyto konflikty konvertity frustrují.
Odhaduje se, že konvertité tvoří asi deset procent českých muslimů. Jsou to lidé, kteří se narodili v Česku českým rodičům, nemají žádný přistěhovalecký původ a víru si svobodně vybrali, nejčastěji v rané dospělosti. Neplatí tedy stereotyp, že muslim rovná se cizinec, rovná se člověk, který tady je na návštěvě a měl by se přizpůsobit většinové kultuře. Českým občanům, kteří se tu narodili, budeme těžko říkat, že jsou tady na návštěvě a že se mají přizpůsobit.
Jaký mívají ke konverzi důvod? Jak se člověk žijící ve středu Evropy najednou rozhodne, že konvertuje právě k islámu?
Konverze v Česku mívají tři hlavní důvody. V prvním případě to jsou tzv. knižní konverze. Znamená to, že lidé hledají nějakou duchovní dimenzi, spiritualitu ve svých životech. Často jsou nejprve fascinováni orientální kulturou, exotikou, cestují do arabského světa, čtou religionistickou literaturou a zajímají se o nejrůznější náboženské nauky. Často zpětně říkají: „Postupně jsem si uvědomil, že už jsem vlastně dávno muslim, že je to přesně to, v co věřím a k jakým hodnotám se vztahuji, jen jsem do dneška netušil, že to znamená být muslimem.“
Druhý typ konvertitů jsou lidé, kteří se setkali s nějakým člověkem, který jim svým chováním, například svojí morálkou, přesvědčením nebo dobrými skutky, konvenuje, přijde jim, že pozitivně vyčnívá. Potom zjistí, že to je vlastně muslim. Na základě toho se o toto náboženství začnou hlouběji zajímat. Hodně často je potom muslim, kterého takto potkali, provází konverzí. Třetí typ konvertuje k islámu z určité rebelie, kvůli nespokojenosti nebo rozčarování ze stavu české společnosti. Jsou to lidé, kteří jsou frustrovaní z toho, že je česká společnost vysoce materialistická, zaměřená na konzumní hodnoty, že je tu velká míra korupce a pokrytectví. Tito lidé v islámu hledají alternativu.
Zmínil jste, že řada muslimů do Česka přicházela už od šedesátých let a zakládala tu rodiny. Co jejich děti? Jsou to ještě muslimové? A jak chápou svoji etnickou identitu? Považují se za Čechy?
Na rozdíl od západní Evropy tady zatím nemáme tolik lidí z druhé generace, abychom o nich mohli něco obecně říci.
Kolegyně Michaela Zajícová ale dělala podrobný výzkum integrace čečenských uprchlíků, kteří k nám přišli v devadesátých letech. Ti jsou velmi dobře integrovaní do společnosti na pracovním trhu i ve vzdělávání. Velmi důležitý je pro ně ale důraz na etnickou identitu. Zásadní pro ně je zejména vzít si za manželku nebo za manžela Čečence. Uvažují o sobě totiž jako o pronásledovaném národě, který je neustále na pokraji fyzického vyhubení. Domnívají se, že si takto malý národ nemůže dovolit uzavírat sňatky se členy jiných etnických skupin, protože by to mohlo urychlit jeho záhubu. Tito lidé mají různé složky identity: Jsou to Češi, mají české občanství, české kamarády, ale zároveň to jsou Čečenci, což je limituje právě ve volbě životního partnera.
Přistupují na to skutečně i děti, které se tu už narodily?
Jak říkám, zatím nemáme mnoho dat. Ale zdá se, že i pro čečenskou mládež je relativně hodně důležité uzavřít sňatek s členem stejné etnické skupiny. Zajímavé je, že větší důraz je kladen na to, aby čečenské dívky uzavřely sňatky s čečenskými chlapci. U chlapců je tlak rodiny o něco nižší, připouští se, aby se oženili s Češkou.
Vrátím se ještě k té menšině muslimů, která se sdružuje kolem mešit. Dělí se mezi sebou podle země původu nebo směru islámu?
Zdůrazňují, že islám je identita, která překlenuje dílčí etnické nebo kulturní identity a rozličnosti. Teoreticky chápou, že jsou všichni muslimové a mělo by tak být jedno, jestli jsou v jedné mešitě Arabové, Indonésané a Čečenci. Toto je ideál, který se oficiálně tyto skupiny snaží propagovat. Část muslimů si ale stěžuje na to, že ve skutečnosti tyto skupiny propagují jen jednu verzi islámu, a to tu arabskou ortodoxní, která ale není žádným univerzálním islámem. Je to jen jedna z mnoha kulturně specifických verzí. Podle těchto kritických hlasů z řad jiných muslimů tady v Česku máme kromě arabského také bosenský, indonéský, senegalský a konec konců i český islám.
Jádrová skupina ale více méně říká, že ostatní verze islámu jsou v podstatě méněcenné, znečištěné jinými kulturami. Část muslimů se od ní proto distancuje, protože více než víra je pro ně důležitá etnická identita, to že jsou třeba Turci nebo Pákistánci. Tito muslimové se někdy sdružují na základě etnických identit a zakládají různé krajanské spolky. Primárně se spolu pak nemodlí, ale třeba zpívají afghánské písně nebo vaří tradiční afghánskou kuchyni. To je pro ně ten hlavní důvod k setkávání.
Setkal jste se v Česku někdy se salafistou nebo jiným vyznavačem radikálního islámu?
Určitě bych věděl o několika jednotlivcích, poznám je podle toho, jaké televizní stanice poslouchají - na některých totiž vystupují radikální kazatelé. Chtěl bych ale zdůraznit, že ze salafismu se stala jakási nálepka, označení pro teroristu. Je pravda, že naprostá většina současných teroristů, kteří útočí v západní Evropě, jsou salafisté. Ale zároveň platí, že naprostá většina salafistů, rozhodně nejsou teroristé. To, že někoho onálepkujeme tímto pojmem, vůbec neznamená, že se bude radikalizovat a páchat útoky.
Čili tito věřící sami vyznávají svoji radikální formu islámu, ale nechtějí měnit svět kolem sebe...
Část salafistů určitě má misijní ambice. Zakládají si například na tom, že někoho přivedli k víře. Někteří mají ambici nějakým způsobem vstoupit do veřejného prostoru, ale neznamená to, že budou používat násilné prostředky.
Je zajímavé, že jediný český muslim, který se snažil odejít k Islámskému státu a byl chycen a odsouzen, nebyl vůbec salafista, ale byl to český konvertita, který se k islámu dostal přes internet. Nečetl primárně radikální salafistické webové stránky, ale sledoval celkem běžné zpravodajství z válečných oblastí Sýrie a Iráku. Je to člověk z české majoritní společnosti, jehož rodina nemá žádné vazby na jakékoli muslimy. Jediná radikalizace tak přichází od člověka, který vzešel ze samého středu České republiky.
Dá se říct, jakého socio-ekonomického statusu čeští muslimové obvykle dosahují?
Obecně jsou na tom čeští muslimové, co se týče vzdělání, zaměstnání nebo příjmů, daleko lépe než velká část muslimů ve Francii, Německu nebo Velké Británii. Ale jejich postavení je velmi rozmanité. Máme tady poměrně důležitou část vysokoškoláků, kteří mají velmi dobře placená zaměstnání, často to jsou lékaři nebo inženýři a patří k vyšší střední třídě. Zároveň zde žijí i velice bohatí obchodníci ze zemí Perského zálivu nebo Egypta, kteří patří do vyšší vrstvy.
A pak tady máme také poměrně dost studentů, kteří žijí jako běžní čeští studenti, relativně skromně. Dále zde máme Čečence nebo Bosňáky, kteří do Česka přišli jako váleční uprchlíci v devadesátých letech, ti patří obvykle k nižší nebo nižší střední vrstvě. Určitě se ale dá říct, že většina českých muslimů jsou lidé, jejichž integrace se povedla, chodí do zaměstnání, platí daně a česká společnost z nich profituje.
A jsou pro ně typická nějaká zaměstnání? Otevírají například restaurace zaměřené na jejich národní kuchyni?
U některých etnických skupin, jako jsou Turci nebo Pákistánci, je obvyklé, že v prvních měsících nebo letech po příchodu do Česka začnou pracovat v restauraci nebo podniku, který provozuje nějaký jejich krajan, co zde žije už déle. Lidé se často v restauraci obměňují, když jsou tam déle a naučí se česky, odcházejí do jiných zaměstnání.
Z kterých zemí muslimové do Česka nejčastěji přicházejí?
Toto se vůbec nedá říct. Například v Německu víme, že naprostá většina tamních muslimů jsou Turci, případně Kurdové. Ve Francii imigranti ze zemí severní Afriky, ve Velké Británii tvoří dominantní skupinu muslimů lidé z Bangladéše a Pákistánu.
Specifikum České republiky ale je, že zde naprosto nedominuje žádná etnická skupina. Je tady množství lidí z nejrůznějších zemí. S nadsázkou můžeme říct, že čeští muslimové reprezentují co do země původu celý islámský svět. Najdete tu lidi ze severní Afriky, ale i z Indonésie, ze zemí bývalého Sovětského svazu i ze Senegalu. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsou ti čeští muslimové tak dobře integrovaní: žádná etnická skupina nedominuje, nevznikají žádná etnicky homogenní sídliště nebo ulice a ty skupiny se neuzavírají. Čeští muslimové jsou rozptýleni po území celé republiky. S jejich integrací prakticky nejsou žádné problémy, na rozdíl od některých oblastí západní Evropy.
Ve svém textu Anatomie českých muslimů zmiňujete i výjimky - manželky cizinců, kteří žijí v Česku, co se uzavírají do svých domácností, neintegrují se...
Často to jsou manželky obchodníků, které do České republiky přijely jen proto, že si to přál manžel, jenž tady dělá byznys, ale o Česku předtím nic nevěděly a často sem ani nechtěly. Necítí se tady dobře, protože neznají jazyk, nemají tady žádné kontakty, přátele. Ve svých domácnostech si proto často vytvoří „malou Sýrii“ nebo „malé Turecko“, aby se cítily dobře. Všude si dají perské koberce, vodní dýmky, neustále mají puštěné televize s tureckými telenovelami, které jsou hrozně populární i v arabském světě. A stále si přes Skype telefonují se svými matkami, sestrami, kamarádkami a prožívají s nimi to, co se aktuálně děje ve městě, odkud přišly. Mentálně vlastně pokračují dál v životě tam. Ignorují, že jsou ve skutečnosti v centru Prahy nebo Brna. Mezi lidi se často dostanou jen jednou za týden, když jdou s manželem nakupovat. A to si pak hrozně užijou.
Proč se do běžného života v Česku nezapojují?
Často si stěžují, že když sem přišly, tak se snažily udělat první krok a navázat vztahy, třeba napekly cukroví, zaklepaly u sousedů a hrozně je překvapilo, že si to sousedé jen mezi dveřmi vzali, ani je nepozvali dál. A ještě víc je překvapilo, že jim toto vstřícné gesto neopětovali a nepřinesli na oplátku zase české cukroví. Zažily tak kulturní šok, protože u nich je naprosto normální, že se lidé navzájem navštěvují, hostí se a třeba ani nezamykají. Tyto ženy si to vyhodnotily tak, že nemá cenu pokračovat ve snahách a navazovat tady kontakty. Navíc pobyt v Česku berou jako určité provizorium na pár let, než se vrátí domů. Je nutné zdůraznit, že toto je velmi specifický a malý segment českých muslimů.
V poslední době probíhají intenzivní diskuse o zahalování žen v Česku. Dá se říct, jaká část českých muslimek šátek nosí?
Muslimky, pro které je důležité být součástí těch jádrových skupin, a které chodí do mešity, se na veřejnosti obvykle zahalují. Řádově se to týká asi jen několika stovek z více než dvaceti tisíc českých muslimů, ale přesná data nikdo nemá.
Už několik let ale mezi českými muslimy a muslimkami probíhá hodně intenzivní debata, jak se k zahalování ve veřejném prostoru postavit. Pro část muslimek je šátek jakási ochrana, která jim umožňuje vstoupit do veřejného prostoru a cítit se v něm jistě, chápou šátek jako něco, co je má ochránit před nepříjemnými pohledy cizích mužů.
Problém je ale v tom, že se v poslední době množí verbální a čím dál častěji bohužel i fyzické útoky na muslimky, které jsou zahalené. Proto čeští muslimové diskutují o tom, že šátek v českém prostředí neplní tu zmíněnou funkci ochrany, neznamená, že díky němu bude žena nenápadná a splyne s davem. Šátek tu naopak funguje jako červený hadr, který přitahuje pohledy a v horším případě i agresivitu. Část muslimů to proto interpretuje tak, že v českém prostředí je naopak správné šátek nenosit, protože to zajistí ženě nenápadnost. Islám je navíc velmi pragmatické náboženství. V případě, že by nošení šátku ohrožovalo bezpečnost ženy, tak převáží zájem o její bezpečnost, než zájem, aby chodila skromně a cudně oděná.
Ve veřejném prostoru se často nesetkáváme ani s dalšími projevy víry, například s modlitbami. Čím to?
Jeden z pěti pilířů islámu říká, že by se muslim měl pomodlit pětkrát denně. To ale dělá jen minimum z českých muslimů. Ti, kteří se modlí, pak obvykle zůstávají v soukromí, v rodině, domácnosti. Velice dobře chápou, že jakékoli veřejné projevy religiozity - nejen islámské, ale i židovské nebo křesťanské - nejsou v Česku přijímané pozitivně. Česká společnost bere náboženství jako věc „na doma“, jako něco, s čím se navzájem neotravujeme. Čeští muslimové tomu vesměs dobře rozumí, a proto vůbec nemají ambici vstupovat s modlitbami na veřejnost a být na očích.
