Konkrétní výhrady k metodické příručce zatím veřejná ochránkyně práv nechtěla iDNES.cz uvést. Nejprve je sdělí ministerstvu práce a sociálních věcí, které dokument pro sociální pracovníky připravilo.
Rodiče mají podle občanského zákoníku pečovat o dítě do osmnácti let. Nová příručka ale podle pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) mladistvým umožňuje dělat si, co chtějí. Například pokud se rozhodnou fetovat a žít ve squatu, neměl by jim v tom nikdo bránit (více v článku Patnáctiletí mají právo nestudovat a nepracovat, uvádí příručka).
Metodické pokyny kritizuje i zakladatelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková. „Patnáctileté děti potřebují výchovnou péči. Rodiče by měli klást větší důraz na jejich názor, netlačit je do školy, na kterou nechtějí, ale musí se respektovat rozumný názor a ne takový, který dítě poškodí. Tvrdit, že dítě nemusí chodit do žádné školy, nemusí pracovat a může být na ulici, tomu ani nevěřím, že někdo napsal,“ řekla iDNES.cz Vodičková.
Vadí jí také, že letos 14. března vyšel nový pokyn, podle kterého mohou patnáctileté děti odejít z výchovného zařízení, pokud se jim v něm nelíbí, i když je tam poslal soud. „Statistika sice říká, že kvůli tomu není víc dětí na ulicích, jenže čísla z roku 2017 zatím nejsou známá,“ dodala.
Vodičková se proto obrátila na ministryni práce a sociálních věcí Jaroslavu Němcovou, které napsala, že je metodická příručka protizákonná, a požádala ji o její zrušení. Odpověď jí prý zatím nepřišla.
„Pokud nezletilý člověk dělá něco, co se rodičům nelíbí, doporučuji jim vyhledat odborníka - terapeuta či psychologa, se kterým mohou diskutovat o problému. Zároveň radím, aby se obrátili na OSPOD a třeba i na právníka, který poradí, jak se zachovat, když si neví rady. Poradí jim, jaké možnosti mají ze zákona, kde končí jejich vyživovací povinnost a podobně, ale zodpovědnost by neměla končit tím, že nechají, aby si v patnácti děti dělaly, co chtějí,“ říká dětská terapeutka Klára Rudolfová.
Dospívající dítě je partner, zní z resortu
Ministerstvo dokument hájí. „Metodická příručka neuvádí, že orgány sociálně-právní ochrany dětí nemají intervenovat v případech, kdy děti starší patnácti let čelí nepříznivé sociální situaci. Oba metodické materiály pouze poukazují na to, že podoba intervence OSPOD v těchto případech se může v některých ohledech významným způsobem lišit od způsobu řešení případů mladších dětí,“ reagovala mluvčí úřadu Barbara Hanousek Eckhardová.
OSPOD podle ní nesmí přistupovat k dospívajícímu dítěti jako k objektu, ale zacházet s ním jako s partnerem. Dítě starší patnácti let podle Eckhardové nese trestní a přestupkovou odpovědnost, vybírá si svou práci, střední školu, je způsobilé pečovat o své dítě, rozhodovat o zákrocích na svém těle, může podnikat a je způsobilé zvolit si místo svého pobytu.
„Nejedná se přitom o přístup k dospívajícím, který by nebyl srovnatelný s tím, jak k dospívajícím přistupují západní evropské státy. V Rakousku nabývají dospívající plnou dílčí svéprávnost v otázkách určování místa svého pobytu již ve čtrnácti letech,“ uvedla mluvčí.
Mají děti v 15 letech rozhodovat o svém životě samy?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 11. dubna 2018. Anketa je uzavřena.
Advokátka: Patnáctiletí mají nárok skončit na ulici
Podle advokátky Veroniky Němečkové, která se zabývá rodinným právem, příručka neříká, že se stát nemá starat o patnáctileté narkomany, ale nechat dítě, které ukončí povinnou školní docházku, rozhodnout o svém životě. I kdyby to znamenalo, že bude žít na ulici.
„Řešením takové situace není sebrat dítě a zavřít ho do ústavu proti jeho vůli, ale je potřeba respektovat jeho rozhodnutí. Dobří rodiče by měli dítěti, které nikoho neohrožuje a neškodí společnosti, nechat se rozhodnout o svém životě. Nikdo ale neříká, že máme nechat takové děti například volně páchat trestnou činnost. Každá svoboda má své limity a pokud páchá trestnou činnost, pak již překračuje hranice svobodného rozhodnutí o vlastní osobě,“ míní Němečková.
Metodika podle ní směřuje proti tomu, že řada kurátorů automaticky posílá děti s problémovým chováním do ústavů, aniž by jejich případ detailněji prozkoumali a pokusili se o nějaké řešení, protože tak je to pro ně jednodušší. „Bohužel tuto praxi podporují v některých případech i soudy svým rozhodováním,“ uvedla advokátka.
„Pokud hodláme respektovat základní ústavní práva a Úmluvu o právech dítěte, pak to musíme dělat bezvýhradně. Nemůžeme si na jednu stranu stěžovat na to, že v Norsku v důsledku tamního paternalistického přístupu k sociálně-právní ochraně dětí odebrali Michalákovým děti a na druhé straně v podstatě chtít, aby stát přebíral roli rodičů nebo rozhodoval za nezletilého a tak v podstatě do osmnácti let dítěte určovat, kde bude žít, zda bude studovat, jak bude chodit oblečené nebo co si má myslet, jakkoli to samozřejmě může být z pohledu rodičů obtížné přijmout,“ dodala.
Výňatky z Metodické příručky pro kurátory pro děti a mládež
|
