Oddělení sociálně-právní ochrany dětí nemají v Česku nejlepší pověst. Čím to podle vás je?
Mají velice špatnou pověst, ale podle mě ne zcela oprávněně. Myslím, že je to tím, že si lidé stále představují, jak sociální pracovník tahá dítě od milující matky nebo u soudu říká: „Dítě patří matce a otec ho nikdy neuvidí.“ Nebudu říkat, že to je představa, která nemůže být založena na pravdivých zkušenostech z minulosti, protože jinak by nikdy nevznikla.
Na druhou stranu se myšlení sociálních pracovníků a jejich postupy v dnešní době posouvají směrem k tomu, aby byla dodržována práva dítěte, aby odebrání z rodin bylo nejkrajnějším řešením. Je kladen důraz na práva rodiny. Lidé si často neuvědomují, že pokud je dítě rodičům odebráno, rozhoduje o tom soud, není to jen tak, že se sociální pracovník rozhodne a dítě rodičům vezme. Vždy přitom musí sociální pracovník vyčerpat všechny možnosti práce s rodinou a snahu, aby dítě v rodině mohlo zůstat. Bude trvat ještě dlouho, než bude špatná pověst napravena.
V jakých případech se na vás obracejí školy?
Nejčastěji když se objevují výchovné problémy dětí, ale dáváme pozor na to, jaké možnosti již škola vyčerpala. Sociální pracovníci by totiž měli zasahovat až v momentě, kdy škola vyčerpala všechny možnosti, tedy udělila výchovné opatření, promluvila si s rodiči a podobně. Druhý důvod, proč se na nás obracejí, je záškoláctví, ale jen v případech, kdy překročí určitou hranici a škola už si neví rady. Třetím méně častějším důvodem jsou konflikty mezi rodiči a nejméně případů je, když si škola všimne týrání, zneužívání nebo sebepoškozování dítěte.
Josef Smrž
|
Vzpomenete si na nějaký takový případ?
Pamatuji si, že volala v pátek odpoledne škola s tím, že jim ve výuce brečí holčička a odmítá jít domů. V takovém případě se situace řeší ihned. Jeli jsme do školy, kontaktovali jsme policii. Zjistili jsme, že se holčička bála svého otce, svěřila se, že je na ni ošklivý a následně se zjistilo, že ji i sexuálně zneužíval. Kontaktovali jsme rodinu, ale matka odmítala bohužel cokoliv řešit a spolupracovat, protože podle ní bylo všechno v pořádku. Jelikož dívka nemohla zůstat doma a nebyl nikdo z rodiny, kdo by se o ni mohl postarat, dali jsme ji do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a následně soud rozhodl o svěření do pěstounské péče na přechodnou dobu.
Je pravda, že sociální pracovníci nově kontrolují rodiče, kterým poradenská zařízení doporučila, aby dítě začlenili do běžné školy v rámci inkluze, a oni to odmítli?
V současné době sociální pracovníci takové rodiče nekontrolují a ani k tomu nemají důvod, pokud nejsou žádné jiné známky možného ohrožení dítěte.
V tomto případě právě narážíme na rozdílný výklad ministerstva školství a ministerstva práce. Podle ministerstva práce by měl být rodič primárně zodpovědný za to, co se s dítětem bude dít. Sociální pracovníci by měli do rodiny zasahovat pouze v případě ohrožení dítěte. Není to jen tak, že škola pošle papír, že rodič něco nesplnil a sociální pracovník by měl hned jít trestat rodiče. Není důvod, aby stát do rodiny a práv rodičů za každých okolností zasahoval. Pak bychom byli vnímáni pořád jako ta zlá sociální pracovnice na koštěti, která sbírá děti. Proto je důležité najít vzájemný kompromis a dohodu, jak takové situace řešit.
Práce s rodinou je čím dál náročnější
Podle stanoviska ministerstva práce a sociálních věcí mohou patnáctiletí odejít z dětského domova, aniž by jim v tom kdokoliv mohl zabránit a mohou bydlet sami. Jaký na to máte názor?
Na jedné straně se v současné době sociálně-právní ochrana dětí soustředí na práva dítěte, která by se měla respektovat. Dítě má mít od určitého věku svobodu vyjádřit, jakým způsobem chce žít, což je určitě v pořádku. Proti tomu ale stojí, jakým způsobem pak budou takové děti vyrůstat. Stát by měl dítěti garantovat bezpečné výchovné prostředí, pokud nemůže vyrůstat v rodině. Nechat rozhodnout patnáctiletého o tom, že bude žít samostatně, představuje určitá rizika.
Využil už nějaký mladistvý možnosti odejít z dětského domova před dovršením osmnáctého roku?
Zatím se to nestalo, příklad z praxe zatím nemáme.
Jednou z povinností sociálního pracovníka je navštěvovat děti v dětských domovech. Jak to v praxi vypadá?
S dítětem mluvíme o samotě, probíráme, jak tráví čas, jestli má brigádu, jak se učí, co by si přálo, jestli se stýká s rodinou. Snažíme se posoudit všechny věci, které se kolem něj dějí, a zjišťovat, co se dá udělat pro to, aby se dítě mohlo vrátit domů nebo mu zajistit náhradní rodinnou péči.
Podle zákona je kontakt sociálního pracovníka s jedním dítětem z dětského domova povinný jednou za tři měsíce. Stačí to?
Dostatečné to nemůže být. Sociální pracovník má být ten, který se snaží o návrat dítěte do rodiny, a když se s ním vidí jednou za tři měsíce, nelze mluvit o nějaké intenzivní práci. Na druhou stranu nepracujeme jen s dětmi v ústavech a máme spoustu případů, které je potřeba intenzivně řešit. Při tom náporu si nelze představit, že bychom chodili do dětských domovů každý týden.
Školy hlásí žáky sociálce hlavně kvůli záškoláctví. Bojí se reakce rodičů |
Co by se tedy podle vás mělo změnit?
Ideální by bylo, kdyby byl třeba specializovaný pracovník, který by s dětmi intenzivně pracoval, nebo kdyby došlo k lepšímu propojení ústavů a sociálních pracovníků, což by bylo možné, kdyby tady nepanovala roztříštěnost systému. Nápor je veliký a práce s rodinou čím dál náročnější.
Co myslíte tou roztříštěností systému?
Ministerstvo práce a sociálních věcí pod sebou sdružuje sociální pracovníky, jejichž cílem je pracovat s ohroženými rodinami a udělat všechno pro to, aby dítě vyrůstalo v rodině. Na druhé straně je ministerstvo školství, které metodicky řídí ústavní zařízen, jako jsou dětské domovy a výchovné ústavy, a často se stává, že jeho primární motivací není dostat dítě za každou cenu domů, ale nechat ho v ústavu, kde je mu podle ústavu často lépe, a návrat do rodiny považuje za velké riziko.
Do těchto případů vstupují také soudy, tedy ministerstvo spravedlnosti. Soudy ale mají někdy jiný výklad zákona a pohled na práci s rodinou, než mají ve své metodice sociální pracovníci. A pak je zde ministerstvo zdravotnictví a kojenecké ústavy. Takže vždy se dostaneme do bodu, kdy narážíme na rozdílný pohled jednotlivých ministerstev a na to, že nejsou schopna se dohodnout. Roztříštěností systému vzniká vakuum, ve kterém se mohou snadno nacházet ohrožené děti.
Čili podle vás je potřeba, aby byla ministerstva jednotná?
Ano. Neříkám, že se všechno musí sloučit pod jedno ministerstvo, ale je potřeba, aby spolu úřady a zejména ministerstva komunikovaly. Praktickým příkladem je „nekomunikace“ ministerstev v otázce předškolního vzdělávání. Ministerstvo školství razí teorii, že se všechny děti, které nenastoupily do školek v rámci povinného předškolního vzdělávání, musí hlásit na sociálku. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale má za to, že to není věc sociálních pracovníků, s čímž rozhodně souhlasím. Kvůli tomu se potom jednotlivé úřady nejsou schopny mezi sebou domluvit.
A kdo má v takovém případě vyšší moc?
To je právě ono, na co pak i narážíme v praxi. My se řídíme doporučením ministerstva práce, zatímco školy a ústavy jednají podle ministerstva školství, takže se často dostáváme do střetu, kdy se hádáme, který metodický pokyn nebo nařízení je správné. Nikdo neví, které má vyšší váhu, a každý hájí svůj pohled. Ve finále vždycky rozhoduje soud nebo se řídíme názorem nadřízeného orgánu, v praxi to ale činí velké problémy a čím dál víc vznikají třecí plochy u práv dětí.
Lidé po odchodech z dětských domovů často padají na dno
Jednou z vašich pravomocí je prodloužit pobyt mladistvého v dětském domově do devatenácti let. V jakých případech se to děje?
O prodloužení ústavní výchovy rozhoduje vždy soud. Je to hlavně v případech, kdy děti potřebují dostudovat. Musí s tím samozřejmě souhlasit dětský domov, dítě a případně i jeho zákonný zástupce.
Dvě třetiny mladých nezvládnou odchod z dětského domova, chybí podpora |
Mají mladiství motivaci z dětského domovu odejít?
Většina dětí chce odejít, protože si představují svobodu bez pravidel a příkazů, které musely respektovat v ústavu. Mají představu, že si budou žít po svém, ale často narážejí na veliké zklamání a často padají i na dno. Pokud chtějí zůstat v domově, tak je motivací studium, protože vědí, že pokud by odešly, nebudou mít takové podmínky a podporu, jako mají v ústavu, a školu by nedokončily.
Jak často se děti z dětských domovů vracejí k původní rodině?
Děti si to často přejí, představují si, že rodina najednou začne fungovat a k té představě se upnou. Často dochází k idealizaci a následnému zklamání, protože návrat do původní rodiny se daří bohužel jen v malém počtu případů. Stává se, že dítě rodina využije, vezme peníze, které dostane při odchodu z dětského domova, třeba ho i zatáhne do trestné činnosti, a když už jim nevyhovuje, tak ho znovu opustí.
Proč se děti, které odcházejí z dětských domovů, dopouštějí trestné činnosti?
Nemají kam jít, zůstanou na ulici, nebo se chytnou party, která jim poskytne bezpečí, pocit, že někam patří. Následují krádeže, loupeže, u chlapců se až překvapivě často objevuje prostituce a prodej drog. Někdy se vlivem okolností zapojí do organizovaných zločineckých skupin a z takového prostředí se jen složitě dostávají ven, protože v té svojí partě dostávají vlastně vše, co potřebují, ačkoliv nesprávným způsobem.
