Nejdřív to vypadalo, že mladý Ivan Binar (narozen 1942) bude dělník. Neměl správné kádrové předpoklady, jeho otce po únoru 1948 vyhodili z práce, neboť byl "maloburžoazní element". Přesto se mu ale podařilo odmaturovat a díky maminčině protekci nastoupil na Pedagogický institut v Opavě, obory čeština, dějepis, výtvarná výchova.
Na studiích, asi v roce 1961, se dostal do malého ostravského divadla Pod okapem, kde působil jeho kamarád Pavel Veselý, Luděk Nekuda, Edvard Schiffauer a další. Ivan Binar vzpomíná, že divadlo sice bylo jen "takové klukovské blbnutí", ale měl ho rád a žil jím. Ve třiašedesátém musel na vojnu, a když se za dva roky vrátil, soubor už ve staré podobě neexistoval.
Už během vojny se Binar oženil a nastoupil pak jako učitel v Dolním Benešově. Jenže ho to nebavilo, a tak střídal zaměstnání, až ho roku 1968 zlákal ke spolupráci Jiří Goj alias Gaučo, zakladatel časopisu Tramp. V redakci prožil Binar osmašedesátý rok, okupaci a pak i první normalizační potíže.
Zaměření časopisu husákovskému režimu nevyhovovalo, Jiřího Goje jako šéfredaktora vyhodili a Binar se ještě nějakou dobu držel jako výkonný redaktor. Mezitím ovšem s někdejšími kamarády z divadla Pod okapem stihl nastudovat dvě hry a roku 1967 se s nimi vypravili na festival do Francie. A především se "sirotky Okapu" (Petrem Podhrázkým, Edvardem Schiffauerem a Petrem Ullmannem) založil nové divadlo: Waterloo.
Syn pluku, muzikál bez úcty k SSSR
Petr Podhrázký s Josefem Fraisem napsali pro divadlo Waterloo parodický muzikál Syn pluku na motivy knihy ruského spisovatele Valentina Katajeva. "Byl to docela zajímavý příběh, a jelikož to byla povinná četba, tak jsme si z toho poněkud stříleli a kluci začali už někdy z jara 1968 psát muzikál jako takovou legraci," vzpomíná Binar a dodává, že Podhrázký (zároveň též redaktor Trampu) pak dopsal dvě ze čtyř dějství pod dojmem brigády v Mongolsku a sovětské okupace Československa.
BibliografieBinar napsal několik knížek pro děti, například S kouzelníkem do světa nebo Kilo jablek pro krále. Pro dospělé vydal prózy jako Kdo, co je pan Gabriel a Rekonstrukce, která vyšly ještě v samizdatu. Jeho dvě poslední novely Egonek na útěku a M-mirek v pasti se na pultech objevily v roce 2004. |
"Petr Ullmann (režisér) pak spojil divadelní představení s malým happeningem. U vchodu do budovy odevzdali diváci vstupenky ozbrojeným mužům v prapodivných zlumpačených uniformách s rudými hvězdami na čepicích a za ně dostali ´propusk´ do operačního prostoru N-tého dělostřeleckého pluku, jímž se museli prokázat před vstupem do divadla v prvním patře dalšímu ozbrojenci.
Uprostřed foyeru byla hromada odpadků ze smetiště (pečlivě zvolených, aby nesmrděly) a uprostřed ní sloup se směrovkami, názvy evropských a sovětských měst a vesnic psané azbukou. Mezi diváky se proplétali další ozbrojení bandité s červenými pentagramy na čepicích a naháněli jim hrůzu. (Ovšemže bez úspěchu; diváci popíjeli víno a těšili se, že už to brzy začne.) Pak byli pažbami a bajonety vehnáni do sálu a brutálně usazeni v pohodlných křeslech."
Muzikál měl v Ostravě úspěch, hrál se až do konce sezóny 1968, v následujícím roce už jen jednou a s nástupem normalizace divadlo - jako desítky jiných projektů - nepřekvapivě skončilo.
Mejdan na chalupě – s neznámým udavačem
Na podzim roku 1970 slavil Petr Podhrázký narozeniny na chalupě svého otce, zúčastnili se i členové divadla, akce byla koncipovaná jako "výjezdní zasedání rozšířené redakční rady časopisu Tramp." Šlo o normální "několikadenní večírek", kam přátelé mimo jiné přivezli harmonium.
Další osudy Ivana BinaraPo propuštění z vězení v roce 1973 se Ivan Binar živil jako dělník a strojník, podepsal Chartu 77 a v témže roce se po nátlaku Státní bezpečnosti vystěhoval do Rakouska. V letech 1980-1983 byl tlumočníkem v uprchlickém táboře Traiskirchen (Dolní Rakousko), poté redaktorem Svobodné Evropy. Do Prahy se vrátil o jedenáct let později. Působil jako spisovatel na volné noze. V letech 2003-2004 byl předsedou Obce spisovatelů. |
"A na to harmonium jsme odehráli jakýsi průřez, procházku operetou Syn pluku, čili jsme tam odzpívali všechny písničky," vypráví Binar. "Bylo to v době, kdy už byl ´šroub utažený´, některé texty byly velmi drsné. No a samozřejmě, kde se sejde víc než tři lidé, tak jeden z nich je určitě fízl. Takže nás někdo prásknul."
Ivana Binara zatkla Státní bezpečnost 25. února 1971. Chvíli trvalo, než StB získala text Syna pluku, ale pak už šlo všechno rychle. V případu bylo obviněno deset lidí, osm z nich souzeno a čtyři dostali roku 1972 nepodmíněné tresty: Binar (12 měsíců za pobuřování), Podhrázský, Ullmann a Schiffauer. Básník Frais, který litoval svých činů, byl dle Binarových vzpomínek osvobozen.
Odsouzenci nastoupili do ostravského vězení a po dvou týdnech je převezli do Plzně - Borů. "Pak jsme se stali normálními vězni jako kterýkoliv obyčejný zloděj nebo vrah anebo násilník," vypráví Binar, kterého pracovně zařadili na tzv. mozaiku, tedy skládal kachlíky: "Kluky tehdy dali na kovošrot, roztloukali kabely a vytahovali z nich dráty." Z vězení se dostali (s výjimkou Podhrázkého) v únoru 1973 na amnestii.
Příběhy 20. stoletíChcete-li se o osudu Ivana Binara dozvědět víc, poslouchejte v neděli 8. dubna na stanici ČRo-Rádio Česko Příběhy 20. století. Pořad, který připravili Adam Drda a Anežka Santosová Veselá, je vysílán krátce po desáté hodině dopolední. |