Když se rozhoduje o miliardové investici, trvá diskuse pět minut a nakonec členové představenstva zvednou znuděně ruku. Pak přijde na přetřes nákup propisovaček a ořezávátek v řádu desítek tisíc. Vášnivá pře trvá přes dvě hodiny, hlasování je bojové.
To je Parkinsonův zákon.
Více nás zajímají částky, které si dovedeme představit.
Drobnosti?
Platí to i ve vztahu občanů k politikům a naopak. Stovky miliard eur, které politici poslali krachujícím bankám, vyvolávají podiv, někdy rozhořčení. Pozdvižení a zájem veřejnosti je však daleko větší, když se ukáže, že politici zneužívali částky v tisícovkách eur.
„Espézetky“ čeká revoluceNejlepší kombinace se budou dražit |
Před rokem celé Německo žilo případem Ully Schmidtové, ministryně, která jela na dovolenou do Španělska služebním autem.
Škoda pro rozpočet byla nepatrná, možná ho víc poškodí vládní kuchař, když na recepci koupí víc lososů a krevet, než se pak sní.
Symbolika je však obrovská. Politik se vyvyšuje nad normální lidi. Zneužívá svěřené moci.
Britští poslanci si zase zvykli zacházet s takzvanými náhradami jako ti naši. To jest brali je jako součást platu a nehledali ono pověstné okénko, kde by je měli vrátit.
Elliot Morley si například nechal proplatit třicet tisíc liber jako náhradu hypotéky. V měkkém prostředí plném různých podržtašků, kteří se klaní a říkají "ano, pane poslanče", si myslel, že na to má právo. Teď už je před soudem.
Západní společnosti jsou nebývale citlivé na veškerá drobná zneužití moci. Částečně na to má jistě vliv onen Parkinsonův zákon. Pokud se zneužití náhrad, letadla, auta nebo třeba úředních známek dostane na veřejnost, stává se potravou pro debaty i zábavu lidí. A slouží jako dumdum střelivo pro konkurenční strany, které aféru přiživují a rády ukazují, jak jsou morální.
Ale podstatnější je patrně jiný důvod. Zdánlivě drobná nepoctivost svědčí o krizi celého systému. Je kontrolkou, která ukazuje, že reaktor může brzy vybuchnout. A proto je potřebná okamžitá oprava. A politici se k ní odhodlají jen pod tlakem zdola.
V Česku politický systém vybuchl. Nebyl to žádný Černobyl, ale kusy starého stroje létaly daleko. A po kroužkovací revoluci si politici uvědomili, že takhle to už dál nejde. Sami teď ukrajují ze svého masa.
Premiér Nečas se demonstrativně vzdal ochranky a chce jezdit českým autem. Poslanci si odhlasují snížení imunity a možná dojde i na jejich privilegium jezdit zadarmo hromadnou dopravou. Prý si dokonce sníží platy.
Mluví se i o tom, že prodají zotavovny, kde se rekreovali za nepatrný peníz. Možná jednou zdraží i proslulý sněmovní bufet, kde se najíte lacino jako ve vývařovně pro chudinu.
Miroslav Kalousek mluví o tom, že zdaní i část dosud nezdaněného platu prezidenta. Určitě se bude mluvit i o tom, jak učinit náhrady, v nichž se například nově nastoupivší poslanci sami vůbec nevyznají, jasnějšími.
Ty jsi ale číslo!
Podobnou zdánlivou drobností, která se může změnit, jsou takzvaná privilegovaná čísla. Zatímco prostý člověk dostal na dopravním inspektorátu to, co na něj vyšlo, ten, kdo měl peníze, či spíše moc, si mohl pořídit takzvané hezčí.
Je to zdánlivě úplná infantilita. Proč bych měl svůj nejnovější typ mercedesu či bavoráku ještě podtrhávat tím, že jsem 0707?
Má to ale dvojí význam. Jednak tím majitel superčísla ukazuje, že je něco víc. A jednak tím dává signál policii: Patřím ke spolku mocných, nechte mě parkovat na chodníku.
Na první pohled se možnost koupit si nebo vydražit "lepší" značku zdá tou nejjednodušší na světě. Podobně jako možnost zdanit poslanecké náhrady či omezit imunitu na rozumnou míru. Jenže takové bašty nadřazenosti padají jen těžce.
Úředníci nebo politici si vždycky najdou tisíc a jeden důvod, aby je zachovali.
Zdánlivá hloupost se tak může stát důležitou civilizační změnou. Třeba důležitější než například zavedení referenda. Občané totiž budou víc důvěřovat společnosti, kde nemůžete mít privilegované číslo. Budou asi nakloněnější takové společnosti netajit své příjmy.
Malí Turkmenbašiové
Vůdce Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, zvaný Turkmenbaši, přejmenoval měsíce. Jeho nadživotní zlatá socha se otáčela ke slunci. Státní zaměstnanci každý týden museli hodinu debatovat o jeho převratných myšlenkách. Na všech bankovkách byl jeho portrét...
Ne, to není stará legenda. Nijazov, než se stal "otcem Turkmenů", byl komunistickým papalášem. Po rozpadu Sovětského svazu jen dostal příležitost, aby svůj slavomam uskutečnil. Turkmeni mu v tom nezabránili.
Malí Turkmenbašiové jsou i v Česku a Češi se donedávna chovali trochu jako malí Turkmeni. Teď se to snad pozvolna mění. Pozná se to na číslech...
