"Co fotografie, to příběh," říká autor, který se dostal na černý kontinent na začátku osmdesátých let a zažil zde období největšího hladomoru. "Sám jsem jednou pět dní nejedl, ale nevím, nakonec mi vždy vyjdou takové snímky," říká autor a pohlíží na své optimisticky laděné portréty afrických obyvatel a přátel.
Fotograf měl podle svých slov výhodu v tom, že se dostal do míst, kam se člověk většinou nedostane. Jako ten, kdo "přinese " vodu, byl podle etnografa a komisaře výstavy Josefa Kandrta vždy přátelsky přijímán, a tak se mu podařilo nasnímat například dívčí iniciaci nebo fotit bojový mužský tanec adalší jinak pro "cizí" uzavřené obřady.
Finkelovi se podařilo poznat málo početné skupiny Afričanů, při své práci se například dostal ke skupině lovců a sběračů "bony", jež žila v lese a stát se ji rozhodl kvůli ochraně lesů vystěhovat. "Žili v harmonii s přírodou, nakonec je vytlačili do táborů, které jim posléze také ničili," říká fotograf, který s pomocí Spojených národů uspořádal expedici, jež sledovala kulturní tradice a způsob života této skupiny afrických obyvatel.
Fotograf se jinak brání označování fotografií po- dle území, protože, jak říká, lidé jsou všude stejní a hlavně hranice nejsou pro Afričany důležité. "Hranice vytvořili Evropané. Ale v Evropě je to jiné, lidé mají svoje jistoty, svoje bankovní konta, nemají třeba problémy s hladomorem jako Afričané," říká Mosey Finkel.
Za symbol Afriky pokládá fotograf snímek chlapce nabírajícího vodu z písčité země. "To je Afrika," poznamenává.
