Na jednu stranu jsme neviděli vůbec nic překvapivého a nového. Pouze další kolo nekonečného politického handrkování, které normálního člověka čím dál více otravuje a unavuje. Jak proti tomu bojovat, ukázal odpoledne právě kníže Karel.
Na stranu druhou politici nazývají své taškařice zásadním politickým střetem. Bojem o svobodu a demokratické principy a kdoví co ještě. Samolibě (za pomoci mediomudrlantů) také všem, kterým se to nelíbí, vzkazují, že vysoké politice nerozumějí. V překladu: Milí voliči, vaše názory jsou nám lhostejné a potřebujeme vás pouze občas, když jdete k urnám. Zde je odpověď voličů s otázkou: Proč bychom pak vašemu nekonečnému proudu neplodných řečí měli chtít vůbec porozumět?
Přitom takřka v každém vystoupení znělo historickým Španělským sálem, že to senátorky, poslankyně, senátoři a poslanci dělají všechno pouze s ohledem na to, aby se pohled lidí na naši politiku konečně zlepšil. Což v některých případech znělo nejenom jako naprostý výsměch, ale i jako určitý druh hodně podivuhodného a nepochopitelného masochismu a obskurnosti.
Jistěže, politika se dá dělat i tímto způsobem, těžko se to nějak změní a už jsme si na to i zvykli. Přitom v nejbližší době nedoufejme v jakoukoli zásadní změnu a není tomu jinak ani v dalších zemích světa. Politika se dělá většinou jen pro politiku samotnou a vějičky pro voliče se věší na nejbližší strom pouze v příhodnou a potřebnou chvilku.
Varováním však je, že zákonodárcům k tomu dohadování už nestačí pouze Sněmovna a Senát, na než se dívá s velkou nedůvěrou naprostá většina občanů České republiky, ale otravují nás tím i při volbě prezidenta.
Nazývejme však věci pravými jmény. Co se tedy v průběhu dlouhých hodin na Pražském hradě odehrávalo?
Trapnost, ostuda, zahanbující jednání, antipatie, protivnost.
A také jsme viděli neschopnost, nezpůsobilost, nekompetentnost a impotenci.
A ještě neslušnost, nenáležitost, nevhodnost, nemístnost.
I zmatenost, roztěkanost, nesouladnost, disharmonii, nesoudržnost, marnost a někdy dokonce až beznaděj.
Nechápu, proč se zástupci Poslanecké sněmovny a Senátu nedokázali několik dní předem dohodnout, jak bude páteční volba hlavy státu probíhat. Pokud to nedokázali, či dokonce nechtěli dokázat, tak měli na zasedání alespoň jednoduše o jedné z možností – veřejném, či tajném hlasování při výběru další hlavy státu – rovnou hlasovat a ušetřit nás toho absurdního divadla. Nechtěl by Václav Havel napsat po Odcházení další hru s názvem Naprosté politické zblbnutí?
Celý den navíc musel být nesmírně otravný a nepříjemný pro oba kandidáty. Žádný projev jakéhokoli představitele kterékoli strany nejenže nepřinesl jediný nový originální pohled, proč volit Václava Klause, nebo Jana Švejnara, ale nakonec vše přerostlo (bohužel už tradičně) v trapný politický střet.
Šlo vůbec o Klause a Švejnara? Spíše kandidáti posloužili stranám jako rukojmí k vyřizování si dalších účtů.
