Polymer není jen pro děti. Studentka ukazuje jeho kouzlo lidem z celého světa

Když jí bylo jedenáct, rodiče jí z Německa dovezli dvě kostičky polymeru. Lucie Štruncová jeho kouzlu propadla a její koníček přerostl v práci na plný úvazek. S tatínkem založili firmu, začala vydávat časopis, pořádat workshopy a akci, na kterou se sjíždí nadšenci z celého světa. I proto je další postavou seriálu Cesty vzhůru o mladých lidech, kteří díky odhodlání a píli vynikají ve svém oboru.

Polymer je hmota podobná moduritu, prodává se v barevných kostičkách a liší se různou konzistencí, barvami, dobou i teplotou pečení. Lidé po celém světě z polymeru tvoří ve většině případů šperky, ale také dekorace nebo sochy. Cílem Lucie je odhalit lidem jeho krásy a nekonečné možnosti, které nabízí. A vyvrátit všeobecný názor, že je polymer braný spíš jako modelína a ne jako materiál, ze kterého by se dala tvořit umělecká díla.

Do Plzně, rodného města mladé podnikatelky, přijíždím v pátek, kdy je Polymer Week v plném proudu. Setkáváme se v parku u Západočeské univerzity a společně jdeme do knihovny, kde u několika dlouhých stolů sedí účastníci akce, kterou teprve devatenáctiletá Lucie pořádá už druhým rokem. Všude je umělecký nepořádek a lidé jsou plně ponořeni do své tvorby.

Když procházím kolem, zachytávám kromě češtiny i cizí jazyky. „Přijeli lidé odevšad. Máme tu i lektory z Íránu,“ vysvětluje Lucie, když míříme do provizorní galerie, kde jsou vystavené výrobky školitelů a taky dárky do tomboly - výtěžek z ní poputuje na podporu spolku Aleš, který pomáhá lidem s mentálním a kombinovaným postižením. 

Přípravy na Polymer Week, který je takovým prodlouženým tvůrčím víkendem, trvají Lucii a jejímu malému týmu celý rok. A není divu, zdá se, že je toho hodně, co musí zvládnout - a všechno je promyšlené do detailu. Čas, který organizaci obětuje, se jí ale vrací, když kolem sebe vidí samé spokojené lidi. „Líbí se mi, že nás to spojuje. Toto jsou dny, kdy se celá komunita příznivců polymeru konečně potká offline.“ 

Práce neustává ani v průběhu Polymer Weeku, naopak. Během rozhovoru nás každých pět minut někdo vyruší, že něco potřebuje. Lucie se omlouvá, přebíhá z místa na místo, a ve vzácných chvílích volna mi vypráví o své lásce - polymeru. Mluví stylem, díky kterému mám chvílemi dojem, že naproti mně sedí někdo o dekádu starší a ne člověk, kterému nebylo ani dvacet. 

Zajímá mě, jestli má ještě čas na samotnou tvorbu, tedy to, co celý tento kolotoč rozhýbalo. „Bohužel ne a mrzí mě to. Ale když už si chvilku na tvoření najdu, snažím se vychutnávat si to plnými doušky. Už se těším, až se příští týden zase zavřu do své bubliny a nikdo po mě nebude nic chtít,” říká.

Listuje při tom jedním z čísel časopisu Polymer Week, který začala vydávat minulý rok, a ukazuje mi fotku raka, kterého vyrobila a do časopisu sepsala návod pro čtenáře. „Toho jsem pak dala bráchovi k narozeninám,” směje se a dodává, že by chtěla z podobných projektů vytvořit druhou knihu. První e-knihu totiž napsala ve čtrnácti a byly to pro ni první vydělané peníze, které investovala do kurzů a materiálu, aby se mohla dál rozvíjet.

Plány a sny ovšem opět naráží na nedostatek času. „Vymyslet jeden projekt a dát ho dohromady trvá třeba čtrnáct dní. Jsem perfekcionista, takže nechci posílat ven nic, s čím nejsem úplně spokojená. A těch projektů bych do knihy potřebovala asi třicet.“

Chci lidem ukázat, že polymer není jen modelína

Lucie malovala a tvořila odmalička a byla tak produktivní, že maminka její výtvory musela potají likvidovat. Ptám se, jestli si vzpomíná na první věc, kterou kdy z polymeru vytvořila. „Jo, takové šišky, které jsem navlékla na drát a snažila se je prodat na internetu, než tam někdo napsal, že to vypadá, jako by to vyrobilo malé dítě. Jenomže já jsem byla malé dítě. Ale byla to dobrá zpětná vazba,“ říká.

Lucie Štruncová

Narodila se v roce 1998 v Plzni. 

Na střední škole se věnovala designu interiérů, v září nastoupila na pedagogickou fakultu, kde studuje výtvarnou výchovu. 

V roce 2013 založili s otcem rodinnou firmu na nástroje pro práci s polymerem. 

Vydává časopis, pořádá akci Polymer Week a pracuje na vlastní knize.  

Ve volném čase ráda běhá a chodí na jógu.

Polymer jí učaroval hned v zárodku. Drží v ruce malou kostičku barevné hmoty a říká mi, že umožňuje zrealizovat veškeré představy. „Cokoliv máte na mysli, to můžete vyrobit. Všechny ostatní materiály jsou mnohem náročnější na zpracování, polymeru stačí strojek na těstoviny a váleček. Bez klasických nástrojů to sice zabere mnohem víc času, ale pokud je člověk trpělivý, dá se tvořit i s minimálním vybavením.“

„Je to asi tím, že polymer se dá koupit v každém papírnictví. Takže když pak někomu řeknete, že vyrábíte z polymeru, často se vám dostane odpovědi: „Jo, s tím dělá i naše Anička.“ Nevidí obrovskou komunitu lidí a všechny ty věci, co se dají vytvořit. Je to prezentováno jako kus plastu,“ vysvětluje.

Prošla jsem si několika vyhořeními

Cesty vzhůru

Nebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?

Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na [e-mail]

Když se zeptám, jestli se jí největší zálibu povedlo přenést na své kamarády, otevře se před námi široké téma vztahů a stinných stránek úspěchu. „Je trochu těžké řešit to, co dělám, s lidmi kolem. Když řeknu, že pořádám akci, na kterou se sjede sto lidí z celého světa, zní to pohádkově. Vidět je ale jen to na povrchu, a už ne to, že jsem kvůli tomu každý den po škole musela do noci pracovat. To je záporná stránka úspěchu, člověk vždycky musí něco obětovat,“ popisuje. 

„Prošla jsem si asi třemi vyhořeními, kdy jsem prázdniny trávila v posteli, nic mě nezajímalo a nechtěla jsem nic vidět, dělala jsem jen to nejnutnější. Vím, co to je, když máte rodinnou firmu a musíte nějak fungovat. Vím, že když nebudu nic dělat, chvilku to půjde, ale pak to pomalu začne klesat.“

Lucie se nikdy nechodila bavit na místa, kam chodili její vrstevníci, ale nemá pocit, že by o něco přišla. „Asi to sebou nese i to, že nemám čtyřicet lidí, které bych pozvala na oslavu narozenin, je jich třeba pět. Ale o to je to přátelství cennější.“

I přes výčet aktivit a věcí, které za svůj mladý život zvládla zrealizovat, nad otázkou ohledně toho, co považuje za největší úspěch, jen mávne rukou. 

„Nemám ráda to slovo. Připadá mi těžce definovatelné. Co je vlastně úspěch? Pro mě úspěch znamená, že můžu dělat to, co mě baví, že nejsem závislá na práci, kterou nemám ráda. Že nemusím přemýšlet, co budu dělat za rok, protože vím, co budu dělat za deset let. To považuju za ohromné štěstí,“ uzavírá.

Jak pracuje Lucie

• Přes den se věnuje škole, po večerech připravuje texty, komunikuje s přispěvateli do časopisu, dělá korektury, stará se o sociální sítě. Ale pracuje i v každé volné chvilce, například o přestávkách.
• Nápady k tvorbě sbírá i při svých vedlejších aktivitách. Například pomáhá s vizuální identitou a sociálními sítěmi jedné pražské cukrárně a kavárně a cukrářskými technikami se inspiruje při práci s polymerem.
• Rozmanitost její práce ji naučila pohybovat se v různých oblastech - od psaní přes fotografování až po grafickou úpravu nebo management.
• Cení si volného času, který může strávit s rodinou nicneděláním. „Strašně ulítávám na Ordinaci v růžové zahradě. Je to jediný moment, kdy vůbec na nic nemyslím - čas, kdy jsme spolu s mamkou a ségrou a je to hrozně fajn."