Od půl osmé ráno přicházejí na zahradu školy Devětsil v doprovodu rodičů první děti. Rovnou se vrhají na čerstvě napadaný sníh a plácají z něj velké koule - prý z nich nebude sněhulák, ale křesla na sezení, vysvětlují. Běhají, blbnou a koulují se mezi sebou i s dospělými.
Z pozemku na kopci mezi Kamenicí a Kostelcem u Křížků je výhled na lesy, pastviny s koňmi i na nedaleký kamenický zámek. Zatím sem denně dochází jen prvňáci a druháci - celkem devět žáků. Škola však bude fungovat až do páté třídy.
„Já tady mám dvě děti. František je prvňák, Anička druhák. Oba už předtím chodili do lesní mateřské školky a zvykli si na to, že jsou venku. Určitě jsou otužilejší. Jen velmi málo jsou nemocní,“ říká jedna z maminek Veronika Nováčková.
V půl deváté průvodkyně Zuzana Jasanová - označení učitelka se zde nepoužívá - zahraje jednoduchou melodii na bezovou píšťalu, což je znamení, že začíná společný program. Děti se chytnou za ruce, vytvoří kruh a jako každé ráno odříkávají spolu se Zuzanou básničku:
„Zdravím nebe - všecka počasí, lunu a hvězdy a bratříčka slunce, jenž přináší den a hřeje. Zdravím sestřičku zem, jež plody rodí a květy se skvěje. Zdravím bratříčka oheň, jenž vně i uvnitř nás plápolá. Zdravím sestřičku vodu, jež tiší žízeň a omývá. Zdravím všecka stvoření, zdravím vás a děkuji.“
Ranní kruh děti s průvodci dělají vždy - i na výletech či exkurzích, naposledy prý „pod koněm“ na Václavském náměstí.
Jóga na sněhu a v angličtině
Následuje společné cvičení jógy. Děti oděné do šusťákových kombinéz a kulichů ve sněhu cvičí sérii bojovníků a pozdravy slunci. „Jde nám o to vytvořit u nich denní návyk na cvičení. Cvičí si pak i samy doma a jógu učí rodiče,“ vysvětluje ředitel a jeden ze zakladatelů školy František Zimmel.
Pokyny k jednotlivým cvikům dává Zuzana anglicky. „Snažíme se využívat opakující se aktivity k drobným vstupům v angličtině. Děti jim sice zpočátku nerozumějí - my jim je nepřekládáme - ale stává se z toho postupně nenucený způsob, jak začínají angličtinu vnímat,“ vysvětluje ředitel s tím, že cizí jazyk ve výuce používá například i během matematiky.
Nakonec děti usadí na zem v „komunitním kruhu“. Prvňáček Marek bouchne dřevěnou paličkou do tzv. tibetské mísy, čímž zahájí seanci. Ředitel v tuto chvíli dětem vždy položí otázku, k níž se všechny mohou ale nemusí vyjádřit. Ta dnešní zní: Jaké čtete časopisy? „Čtyřlístek. Prďáckej časák. Dům a zahrada,“ vyjmenovávají děti. Františkovi i Zuzaně všechny tykají a oslovují je jménem.
Vylítané dítě se lépe soustředí
Lesní školu založila před dvěma lety skupina rodičů v čele se Zimmelem a jeho ženou Veronikou. „Když se nám narodila dcera, začali jsme nejprve přemýšlet nad možnostmi mateřské školky,“ říká Zimmel. Nakonec se manželé rozhodli pro lesní mateřskou školku. Jenže v okolí žádná nebyla. A tak ji před pěti lety založili. Tím však jejich iniciativa neskončila.
„Sledovali jsme, jak děti v přírodě prospívají a přišlo nám, že by stálo za to zvážit, jak moc by šlo koncept lesní školky přenést do dalšího stupně vzdělávání,“ říká Zimmel, původním vzděláním psycholog, který se před dvěma lety stal ředitelem nově založené soukromé školy. Roční školné za jedno dítě činí 59 880 tisíc korun.
Zatímco lesní školky si obvykle vystačí jen s maringotkou či jurtou, škola musí mít dle předpisů budovu zkolaudovanou pro školské účely. Rodičovský spolek proto zakoupil pozemek obklopený přírodou s baráčkem, v němž se děti v zimě učí.
„Na jaře a na podzim jsme v podstatě celý den venku. Učíme se buď na zahradě na lavicích, nebo na různých místech v přírodě. I v zimě zůstáváme venku do 10 hodin a pak odpoledne,“ říká ředitel. Experimentoval prý s možností, že by celodenní výuka probíhala venku i v zimě, ale to se neosvědčilo, neboť prvňáčci, kteří se teprve učí psát, potřebují pevnou lavici. Nicméně půldruhá hodina integrující komunitní kruh a tělocvik s angličtinou probíhá na vzduchu ve všech ročních období za jakéhokoli počasí.
Také svačinka probíhá venku na vzduchu.
„Pro dítě je mnohonásobně lepší, když se proběhne tady po zahradě, než po podlaze v tělocvičně.Tyto děti mají výbornou hrubou motoriku, která úzce souvisí s jemnou motorikou. Například lezení po stromech je dobrá průprava pro psaní. Člověk si tak cvičí koordinaci mysli a svalů,“ vysvětluje Zimmel.
Když pak děti vyběhané a vyblbnuté zasednou k učení, daleko lépe se prý soustředí. „Tohle se nám neustále potvrzuje. Představa, že děti můžou v osm ráno přijít do školy a rovnou se začít učit, mi přijde bláhová. To může pár dětí, ale pro ostatní je to něco nepřirozeného. Opravdu se nám osvědčuje začínat pohybem,“ zdůrazňuje ředitel.
Děti do učení nenutíme
Rodiče, kteří se na zakládání lesní školy podíleli, mají jednu věc společnou: určitou pachuť při vzpomínce na vlastní školní docházku. „Učil jsem se dobře. Ale ve škole jsem se cítil špatně,“ říká Zimmel.
„Pamatuji si na zážitek hned z asi druhého týdne první třídy, kdy jsme si měli přinést vystřižené písmenko S. Já jsem to neudělal a snesla se na mě velká kritika, kterou jsem vůbec nechápal. Nerozuměl jsem, proč se různé věci ve škole dějí, k čemu to je. Dnes zpětně bych řekl, že to bylo hrozně neosobní: spousta dětí, hromadné přestávky, obědy...“
Podobnou zkušenost má i Nováčková. „O přestávkách nás hlídaly osmačky a chtěly abychom měly ruce za zády, člověk byl pořád zavřený ve škole... Poměrně brzy jsem získala pocit, že se mi do školy nechce,“ vzpomíná.
Je prý ráda, že její děti takovéto pocity nezažívají. Do školy se prý každé ráno těší. Škola funguje jen jako malotřídka - rodiče si stanovili, že počet žáků v jedné třídě nesmí o mnoho přesáhnout pět, aby vyučující mohli ke každému dítěti přistupovat individuálně. A především, žáci mají daleko větší volnost než ve školách, které považujeme za běžné. Kdykoli se mohou napít a dojít na toaletu. Když se nemohou soustředit, mohou dělat jinou činnost než ostatní nebo se projít po zahradě.
„Dáváme přednost partnerskému vztahu s dětmi. Hodně to povzbuzuje jejich vnitřní motivaci k učení. Nejsme vnější autorita, která by je nutila, aby se něco naučily. Dáváme jim pouze podněty a ony se učí samy,“ říká Zuzana Jasanová. Připouští, že takový přístup je skutečně možný jen v malém kolektivu dětí. V třicetihlavé třídě si jej představit nedokáže.
Přechod do běžné školy děti zvládnou, věří rodiče
Škola pracuje s různými alternativními metodami: žáci se učí psát písmem Comenia Script (o písmu čtete zde), matematiku vstřebávají prostřednictvím metody profesora Hejného (více o metodě zde). Nemají žádné domácí úkoly ani testy a v průběhu roku dostávají slovní hodnocení.
Podle Zimmela je však v kamenické lesní škole na prvním místě před učením látky vždy trénování sociálních schopností dětí. „Třeba včera vznikl mezi dětmi konflikt. Když k tomuto dojde, tak odsuneme matematiku i češtinu, protože pro nás je nejdůležitější, aby se dítě naučilo vycházet s ostatními a zacházet samo se sebou, aby zvládalo svůj hněv a umělo se dohodnout. Pokud konflikt neřešíme, když je aktuální, tak se děti efektivně neučí,“ říká Zimmel.
Škola umožňuje docházku pouze do pátého ročníku. Nabízí se proto otázka, jak děti budou zvládat přechod na běžnou školu se zcela jiným režimem i přístupem učitelů. Zimmel ani Nováčková se toho nebojí. „Snažíme se děti připravovat i na kritické situace, které mohou přijít, aby si uměly poradit se stresem i s novým prostředím. S dětmi o tom mluvíme,“ říká Nováčková. „Samozřejmě ale budeme i za dva roky opět vybírat školu, která nám bude vyhovovat,“ dodává.
Ač je koncept lesní základní školy v Česku zatím výjimečný, samotný fakt, že jde o školu založenou rodiči, nikoli. V posledních letech takovýchto rodičovských iniciativ rychle přibývá. Jen za poslední rok vznikly čtyři desítky soukromých škol. Řadu z nich založili právě rodiče, kteří pro své děti chtěli lepší prostředí a přístup, než jaké může nabídnout veřejná škola.
