Státní škola je nesvobodná, dětem založíme vlastní, rozhodli se rodiče

Žádné zvonění, žádné oddělování předmětů, žádné známky, tresty ani pochvaly. Základní škola Da Vinci v Dolních Břežanech funguje jinak. Pro své děti ji totiž založili samotní rodiče, kterým se přístup veřejných škol nelíbil. „My jsme vyrůstali v komunistických školách, takže se teď sami učíme, jak učit jinak,“ říká ředitelka.

Přestože je již podvečer, po budově školy Da Vinci stále pobíhá spousta dětí. „Většina z nich jsou naše. Skoro všichni učitelé tady mají své děti,“ vysvětluje ředitelka Jitka Lukešová. Později nás během rozhovoru v ředitelně několikrát navštíví i obě její ratolesti. Ve škole vládne rodinná atmosféra a i učitelé jsou spíše kamarádi než kolegové.

Do státní školy Jitka Lukešová své děti posílat nechtěla. „Nelíbí se mi, jak to tam chodí. Je to nesvobodný zkostnatělý systém, v němž učitel je nadřazený dětem,“ vysvětluje. Založila proto školu vlastní.

Chládek a rodičovské školy

Jak k zakládání škol rodiči přistupuje ministerstvo školství? „Ministr školství Marcel Chládek preferuje širokou a dostupnou síť veřejných škol a tato varianta je podle něj vhodným doplňkem,“ uvedla jeho mluvčí Klára Bílá.

„Když bylo synovi pět a blížila se první třída, oslovila jsem další rodinu, která měla stejně starého chlapečka. Domluvili jsme se na spolupráci. Během prázdnin jsme zrekonstruovali budovu opuštěné staré školy a v září 2010 se v ní otevřela první třída i školka,“ popisuje začátky a podotýká, že v té době za sebou měla již neúspěšný projekt mateřské školky, která po roce fungování zkrachovala. Rodičovská škola v Dolních Břežanech nicméně funguje už pátým rokem a dokonce se již staví další budova, kde vznikne gymnázium.

Škol založených přímo rodiči za posledních pár let vzniklo hned několik. „Těmto rodičům se zdá, že školství a veřejný sektor neposkytuje dětem to, co oni od vzdělávání očekávají. A druhá věc je, že se často obávají určitých sociálních patologií, které jsou časté ve veřejných školách, například šikany,“ vysvětluje Bohumil Kartous z obecně prospěšné společnosti Eduin důvody, které rodiče vedou k investici energie, času a peněz do vlastní školy namísto toho, aby děti jednoduše poslali do školy státní.

Ve státní škole musíte mít štěstí na učitele

Také za loňským vznikem škvorecké školy Purkrabka byla původně nespokojenost skupiny rodičů s klasickými školami. „Ve státní škole je to o učitelích. Systém nám nezaručuje vůbec nic. Věděli jsme, že buď tam budeme mít štěstí na dobrého učitele, anebo ne,“ říká Vladimíra Burianová, jedna ze zakladatelek. Na veřejných školách jim také vadil velký počet dětí ve třídě

 „To nás motivovalo, abychom začali jednat sami. V první skupině zakladatelů bylo asi devět rodin. Za klíč našeho úspěchu považuji, že jsme složili dobrý, abych tak řekla, projektový tým, který měl potenciál dotáhnout to do cíle,“ domnívá se Burianová. Všichni rodiče na přípravách pracovali při zaměstnání ve svém volném čase. 

Založení školy není organizačně nic jednoduchého a obnáší mnoho dní strávených po úřadech. Burianová i Lukešová se však shodují, že spolupráce s úřady byla dobrá. „Instituce nám pomáhaly. Co jsme nevěděli, to nám vysvětlovaly. Například do kdy, kam a jak podat různé žádosti,“ popisuje Burianová. Loni 1. září tedy čtrnáct prvňáčků poprvé zamířilo do školy Purkrabka.

Jelikož jsou rodičovské školy soukromé, ne každý si může dovolit platit školné. Například ve škole Da Vinci se platí 9 500 a v Purkrabce 4 000 korun za dítě na měsíc. „Toto školné je pro nás únosné, bez státního příspěvku by ale bylo o dost vyšší,“ říká Burianová.

Děti i učitelé hlasují o pravidlech školy

V čem se tedy rodičovské školy odlišují od těch veřejných? Podle Lukešové se učitelé nechávají inspirovat praxí alternativních škol Waldorfské a Montessori, nepřebírají je však kompletně.

Soukromé školy

Za posledních pět let v Česku vzniklo 74 soukromých základních škol, 14 středních a 262 mateřských soukromých škol. Některé z nich však následně zanikly.

Tato čísla však neznamenají počty rodičovských škol. Těch je podle odhadu Bohumila Kartouse ze společnosti Eduin zatím jen v rámci jednotek.

„Vztah s dětmi máme postavený úplně jinak, než jak to bývá ve státních školách. Nikdo je do učení nenutí. S tím souvisí i to, že nepoužíváme žádnou vnější motivaci jako třeba známky, tresty, ale ani pochvaly,“ říká Lukešová. Zásadní podle ní je, aby děti byly vnitřně motivované. „Děti u nás vědí, proč se učí, baví je to a rozhodly se pro to samy. Hodnocení je slovní, konstatujeme v něm, jak se dítě posunulo vůči sobě samému, nesrovnáváme děti mezi sebou. Ostatní jsou tak pro dítě inspirace a ne soupeři,“ říká.

„Nemluvíme sprostě, nezamlouváme si místa, nepereme se.“ To jsou příklady pravidel, které visí na nástěnce v tělocvičně. Děti a učitelé si je společně schválili hlasováním. Jednou týdně se totiž v tělocvičně sejde celá škola a zasedá „rada“. Děti i dospělí společně diskutují o různých problémech a demokraticky hlasují o řádu školy.

Pravidel však není mnoho a žáci mají poměrně velkou svobodu. Školní zvonění zde neexistuje a výuka není rozdělená na jednotlivé předměty. Děti často pracují v malých skupinkách, z nichž každá dělá něco jiného. Podle Lukešové se často stává, že druhák zvládá třeba matematiku na úrovni třetí třídy a čeština mu jde pomaleji. Proto je zde prý důležitý individuální přístup.

„My jsme ještě vyrůstali v komunistické škole, takže se teď sami učíme, jak učit jinak. Myslím, že si tím trochu opravujeme svoje vlastní zkušenosti ze školy,“ dodává Lukešová.

Ředitelka Jitka Lukešová s dětmi. Jednou týdně se v tělocvičně koná rada a hlasování o pravidlech chování.

Přechod na střední bývá problém, upozorňuje Kartous

Zakládání rodičovských škol je nový trend a zatím se proto nedá říci, jak bude jejich výuka efektivní. Dá se to ovšem odhadnout ze zkušeností s alternativními školami, které již v Česku fungují delší dobu, například zmíněné Waldorfské školy či Montessori. Podle Kartouse někdy drhne přechod dítěte z tohoto typu škol na školu standardní.

„Ke střetu dochází v okamžiku, kdy vzdělávací systém po dítěti požaduje, aby naplnilo nějaký stanovený cíl, například přijímací zkoušky. Standardní škola vede děti k tomu, aby se připravovaly na tyto zkoušky. Alternativní školy ale považují vzdělávání za něco jiného než jen za přípravu na testy. Tím pádem může docházet k problémům v přechodech z jedné školy na druhou,“ říká Kartous.

„Myslím, že je špatné, když systém nutí děti ke standardizovaným úkonům na úkor vzdělávání samotného,“ dodává. Burianová však podotýká, že přechod na střední školu bývá problematický často i z veřejné základní školy.

Jestli je vznikání rodičovských škol v současnosti pouze jednorázová vlna, či zda jich bude i v budoucnu přibývat, zatím není jasné. „Jejich počet je zatím v rámci jednotek. Je to počínající trend, jehož vývoj je dnes ještě těžké předvídat,“ domnívá se Kartous.

.