"Dá se říct, že tyto ženy byly v jistém smyslu statečnější. Pro muže je samozřejmé, že vede životní zápas o svobodu. Ale u žen, které mají větší pocit zodpovědnosti vůči dětem, bych možná více ocenila, že byly schopny také do toho zápasu vstoupit," říká šedesátiletá Kamila Bendová.
Neměla jste strach, že zavřou i vás?
Existoval určitý pocit, že matky není možné jen tak jednoduše zavřít. Ale kdybych přece jen do vězení šla, měla jsem dopředu zařízeno, kdo se postará o děti. Ale doopravdy jsem s vězením nepočítala. Počítala jsem však, že mne vyhodí ze zaměstnání. Nikdy mne nevyhodili. Matematický ústav mne podržel, i když tam byly silné tlaky, jak jsem se dozvěděla později ze spisu. Musím to ocenit.
Kdy jste se poprvé dozvěděla o Chartě?
Ještě před Chartou docházelo k významným kontaktům. V roce 1976 přišel tvrdý útok režimu na skupinu Plastic People. Věra Jirousová žádala pro ně o podporu a k prvnímu setkání budoucích chartistů Václava Havla a Jiřího Němce došlo u nás doma. To už „zrála“ myšlenka Charty, ale manžel byl ve zkušební době v novém zaměstnání, tak mu to neřekli. Když se o tom dozvěděl, řekl, že to nejde nepodepsat. Z té práce ho stejně vyhodili, ale později a neměli to jednoduché. Jeho kolegové se postavili za něj...
V té době jste měli pět dětí. Manžel byl najednou bez práce... Tušila jste, že to bude ještě horší?
Ne. Neuměla jsem si představit, co všechno přijde. Ale rozhodla jsem se, že si nikdy nebudu stěžovat. Člověk měl pocit, že to někdo udělat musí. Pak nutně následovala otázka - a proč ne my?
Vraťme se k rodině. Manžel byl bez místa a musel dělat topiče. Nezazlívala jste mu to?
Celou tu dobu šlo přece o to, aby se podařilo zásadní věci v této zemi změnit. Já jsem na manžela byla pyšná, že umí být v kotelně a umí se vzdát svého dosavadního zaměstnání pro tyto podstatnější věci.
Ani děti vám nic nevyčítaly?
Pro děti to bylo dobrodružství. Věděly, že táta je statečný, že bojuje za něco důležitého. Paní učitelka se ptala tehdy devítiletého Martina ve škole, že slyšela v rádiu něco o jeho otci. A on jí odříkal paragraf, podle kterého byl otec zavřený. Šlo o podvracení republiky. Ale dětí se to všechno bytostně týkalo. Martina vybrali například do filmu Zlatí úhoři, ale pak mu to bylo zakázáno. Představte si, jednalo se o obrovskou příležitost. Hrát ve filmu! Bylo to pro něj i pro mě těžké... Ale nikdy nám nic nevytkly. Možná špatně snášely, že nikdy neměly dobré lyže a nikam nejely... A už vůbec ne do ciziny, protože nám vzali pasy. Mí dva synové, přestože měli vynikající studijní výsledky, nemohli na gymnázium a studovali průmyslovky.
Jak jste přežila manželův kriminál?
Samozřejmě to bylo složité. Čtyři roky. Ale psala jsem mu dvakrát týdně, čtyři sta dopisů celkem, sto za rok. Bylo to těžké. Nevíte, co psát. Víte, že to jde přes cenzuru. Takže jeden dopis byl vždy o dětech a druhý o takových více filozofických a politických tématech. Vymysleli jsme si kvůli tomu společný jazyk, spočívající v narážkách na společně prožité události, aby nebylo jasné, o čem se mluví. Měla jsem pocit, že mu musím dodávat témata na přemýšlení. Také jsme se i v těch dopisech trošku hádali, jako celý život. Nebylo to jednoduché, ale vše dávalo smysl: musím manžela podporovat, podporovat Chartu a starat se o děti.
Bála jste se?
Příšerné byly domovní prohlídky. Třeba jednou vyvrátili dveře, manžela odvedli a prohlíželi celý byt. Samozřejmě se bojíte. Ne, že najdou něco na vás, ale že najdou něco, čím uškodíte třetí osobě. To byl ten největší strach. Takže každý večer jsme museli uklízet písemnosti na tajné místo. To nikdy nenašli.
Opravdu? Kde je?
To vám neřeknu.
Chartisty nutili k vystěhování v rámci takzvané akce Asanace. Vám emigraci nenabízeli?
Někdy na začátku soudního procesu s manželem za mnou přišel kolega se vzkazem od rakouského kancléře Bruna Kreiského, že emigrace do Rakouska bude bez problémů. Ale já měla pocit, že svévole komunistického režimu bude právě jasně zřetelná ve chvíli, kdy budou čestní lidé zavření a bude se o tom mluvit. Ale nebylo to úplně černobílé. Existuje manželův dopis z vězení na téma emigrace, v němž ji rozebírá ze všech stran. A já tehdy odpověděla, že krysy opouštějí loď první. Kapitán poslední... Ale naše úvahy se odehrávaly s vědomím, že je to velmi silně ve světě vnímáno. Že důležitý je zápas o svobodu pro všechny. Nešlo o to, aby pár lidí uteklo do Rakouska.
Kvůli emigraci se s vámi prý radila i manželka Václava Havla Olga?
Přišla s tím, že Václav dostal nabídku divadelního angažmá v USA, a já odpověděla, že si těžko umím představit, aby Václav byl v Americe s vědomím, že jeho kolegové jsou tady souzeni. Myslím, že ona se o tom radila i s jinými, stejně jako on. Víte, byly zvažovány všechny pohledy. Zda naopak neprospěje zápasu, když lidé uvidí, že k vězení existuje alternativa... V mužích by emigrace mohla vyvolat pocit, že utekli z boje, a přitom to v cizině nebudou mít lehké. Ale každý se rozhodoval jinak a i důvody pro či proti byly různé.
Takže jste zvolili šikanování. Manžel byl ve vězení, s čím jste zápasila vy?
Se sledováním. Kamera v budově protějšího soudu byla nepřetržitě namířena na náš dům. Telefon byl zase pro změnu odpojený. Prý kabelová porucha. Osm let! Jednou jsem oběhla všechny instituce a odpoledne začal fungovat. Já zavolala Havlům, abych si mohla půjčit auto na cestu s dětmi za manželem do vězení - a to byl současně telefonát poslední. Po pár hodinách zavolali, že to byl omyl, a telefon zase vypnuli. V polovině osmdesátých let telefon zapojili, ale věděli jsme, že je odposlouchávaný. Takže jsme měli naučené finty, lidé volali a nepředstavili se, chvíli mluvili, až jsem je poznala po hlase. Jinak se muselo volat z budek či z práce. Nebo jsem jednoduše spoustě lidí nevolala. V pokoji bylo pochopitelně i odposlouchávací zařízení.
A výslechy?
Nikdy jsem nic neřekla. Měli se mnou problémy, ale když jste mlčel, nakonec to vzdali. Kdo mluvil, toho si brali častěji a zkoušeli, co jim řekne. Násilí jsem nezažila. Vím, že jiní na tom byli hůř, ale mě byl estébák maximálně schopen chytit za ruku a odtáhnout pryč.
Vyhýbali se vám lidé?
Já se snažila být ohleduplná, nemluvit o politice, nedělat problémy cizím lidem. Důležité bylo ukázat, že žijeme v naší zemi a nikdo nemá právo nás strkat do nějakého ghetta. Chodila jsem proto na všechny schůze - domovní i ty rodičovské ve škole. Většina lidí věděla, kdo jsme, a jejich sympatie byly obrovské. Projevovány byly většinou beze svědků. Mnozí se k nám báli přijít, někteří přecházeli na druhou stranu ulice. S vyloženým nepřátelstvím jsem se však setkala zcela výjimečně.
Mluvila jste o ghettu. Ale chartisté přece opravdu žili v jakési izolaci, režim jim bránil žít normální životy. Jak se s tím rodiny vyrovnávaly?
Nejhorší období pro chartisty bylo na začátku osmdesátých let, kdy se komunisté báli demokratické „nákazy“ ze sousedního Polska. Tehdy byl tlak silný, ale tam, kde manžela žena podržela, tam ta rodina vydržela a nevystěhovala se. Ani rozvody nebyly. Vždyť oba byli na jedné lodi. Jiná situace byla, když nějaký signatář Charty chtěl najít partnera „zvenku“, z normálního života. To bylo těžké. Vím o případu, kdy holka řekla, že nemá na to, aby do toho ghetta vstoupila. Skončilo to rozchodem.
Jste věřící. Jakou roli hrála víra?
Do jisté míry zásadní. Při každém kroku, při každém podpisu jsme řešili, zda tím neubližujeme někomu dalšímu, zda ta cesta k demokracii nemá být mírnější. Těch otázek byla spousta. Většina národa totiž neměla pocit, že je správné jít do tak tvrdého střetu s režimem. Já jsem matematička. Tak jsem řešila: co je důležitější? Moje práce? Postupujeme vůbec dobře? Co je vlastně správná cesta? Já jsem tehdy vymyslela kritérium, kterým se dalo řídit: Když se bolševik rozčilí, je to správná cesta.
Zažila jste krizi?
Víte, ona nebyla cesta zpět. Jen jakési dvě vedlejší cesty. Jedna do emigrace, druhá do čisté kolaborace. Což mne ani nenapadlo. Já jsem, když se manžel vrátil, počítala s tím, že se stane znovu mluvčím. Že ten zápas musí někam dotáhnout.
Tak naopak, kdy jste zažila pocit úspěchu?
Těch pět minut slávy jsem zažila, když se v roce 1988 konala celonárodní pouť k blahoslavené Anežce, což byla jakási národní prosba o svatořečení, které přišlo o rok později. Manžel měl na tom podíl, usiloval o dialog s církví v rámci akce Desetiletí duchovní obnovy národa. Svatovítská katedrála byla tehdy plná. My jsme tam šli s dětmi pěšky. Manžela pochopitelně zavřeli. Ale byla to hrozně pěkná záležitost. Jela jsem kolem Hradu a měla pocit, že je to dobře. Že se nám něco povedlo. Je to takový ten pocit, že jste slavný, ale nikdo vám přitom nezávidí.
Nelitujete ani trochu těch let, kdy jste byla bez manžela, bez cestovního pasu, pod dozorem, bez telefonu...
Ne, to byl život s velkým „Ž“. Člověk o něco bojoval a nakonec se to podařilo. Co ještě víc chtít? Prožíváte všechno naplno. Nemluvě o tom, že jsem poznala spoustu skvělých lidí.
