DEN devatenáctý
Checking out. Odcházím po svých. Sem jsem sám nepřišel. Izolovaná sanitka pro pacienty, jako jsem já, mě veze večerní Prahou domů. Kdybych měl vyjmenovat štáb doktorů a označovat je na Facebooku, jako to my filmaři běžně děláme, byla by to velká parta. Vystřídalo se u mě na padesát lidí.
Tahle nemoc je fakt parchant. Je to jako by vás někdo bodl a pak počkal, na co vás dostane, a možná během toho vašeho umírání i bez zájmu z nudy odešel. Vykrvácíte? Chytíte infekci? Neudýcháte to? To je jedno! Někteří to prostě nedají. A jestli ten, co vás bodl, je s vámi? To je to ono „s covidem a na covid“. Je to úplně jedno.
Jiní to jen prožijí jako řeznou ranku. V mé propouštěcí zprávě stojí lehký průběh, protože plicní embolie se počítá jako následek. Vedle nás bylo ještě těžší oddělení a až pak teprve oddělení pro seniory. Zhodnoťte si v sobě sami, co to znamená.
Tak či tak všem případům přeji, aby to byla pro ně řezná ranka napoprvé a abychom to pak nechytili znovu. Já osobně si připadám, jako že se vracím z války. A až se přede mě postaví popírač, nevím, co mu řeknu. Jediné, co vím, je, že stojí na špatné straně historie.
Znovu to chytit nehodlám. A to jsem to pořád škrtl jen o povrch. Ještě z toho nejsem venku. Ještě nějakou dobu se budu léčit, kašlat a píchat si doma injekce. Protože se u mě překrývají diagnózy covidu a embolie, není legislativně jasné, co se mnou. Musím být ještě chvíli izolován, protože zákon s touhle možností nepočítá.
Den 0 jsem začal tématem mojí úzkostlivosti, a tou to i zakončím. Ale s happy endem, aspoň dokud tuhle mrchu nezačneme chytat znovu nebo nebude vakcína.
Jsem omdlévač. Mnohokrát jsem chtěl darovat krev, ale kdybych tam sebou seknul, byla by krev znehodnocená. Tak jsem tam nikdy nešel. Na plazmu s protilátkami půjdu podle doporučení za měsíc a dám to. Protože je to nutné.
Prý je třeba to vykomunikovat předem, spousta lidí nemá protilátky a studie si nejsou úplně jisté, že by to pomáhalo. Ale víc udělat nemůžu. Snad to pomůže vám, vaší mamce, tátovi, babičce nebo dědovi. Na závěr vám všem přeju: Držte se, to dáte! Nejste na to sami. Buďte na sebe opatrní!
