DEN sedmnáctý
Když odvezli zesnulého pána za plentou, převlékli postel a za hodinu tu byl pan H. Chrčel a tři dny nenabyl vědomí. Co to znamená vzhledem k tomu, že nevstal, nechám vaší představivosti. Když ho doktoři chvílemi probudili, na vše odpovídal jenom: „Jo.“
Když odpovídáte „jo“ úplně na všechno, začnete se díky rychlé fluktuaci personálu dostávat do podivných cyklů. „Máte hlad?“ „Jo.“ Přijde sestra A: Přistane tu chléb. „Zvládnete se najíst sám?“ „Jo.“ Přijde sestra B: „Máte dojedeno?“ „Jo.“ Jídlo se netknuté odnáší. Chvíli trvá, než se rozklíčuje, že takhle to nepůjde. Je nutné krájet a krmit. Jedna sestra tu obstarává 26 lůžek, z toho my jsme prý jediný pokoj, který mluví. Ostatní jsou na tom hůř.
Sedm doktorů za dnešek odpadlo s koronavirem. Na Vinohradech dohromady prý 108. Je to znát. Žádného doktora prakticky nevidíme dvakrát. Pan H. je očividně mírně dementní, říkáme si. Podle vzorce, který jsme tu viděli, mezi námi brzy nebude.
Po třech dnech se probouzí, snaží se posunout na posteli a slyším zásadní přízvuk při „oh sh*t“ a dochází mi to. Ptám se, jestli mluví anglicky. On že jo, že žil padesát let v Americe. Není dementní, jen má trable rozumět a ve zmatené bolesti to jinak nezvládl. Myslí si, že je tu první den.
V USA dělal padesát let jako elektronik pro NASA a Air Force. Žil v Los Angeles, New Yorku a Dallasu... Beze slova zapínám televizi, na kterou teď bez plenty vidím. V tu chvíli si tu připadáme jako v Goodbye, Lenin. „Oh, sh*t,“ ozývá se.
A jak se mám já? Nevím! Je mi líp, ale je to komplikovaný stav, se kterým jsou tu opatrní. Až po čtyřech dnech mi došlo, že ležím na jipce.
