Jak dlouho žije váš syn v Norsku a kdy se potkali s manželkou?
Žijí tam šestým rokem. Syn pracuje jako kuchař v hotelu a díky tomu se poznal se svou budoucí manželkou. Dva roky potom, co se poznali, snacha otěhotněla a z toho vztahu vzniklo krásně dítě. Maxine se narodila 15. ledna 2015.
A velmi záhy došlo k jejímu odebrání. Co všechno tomu předcházelo?
Snacha byla sama vychovávána v dětském domově a u pěstounů. Nikdo z nás nevěděl, že takové děti jsou stále sledované. Nevěděla to ani snacha a zjistili jsme to až po třech letech po všech soudech. V jednom z rozhodnutí jsme si přečetli, že první podnět na odebrání dítěte dal sociální úřad obce, kde byla snacha vychovávaná. Přišel už 20. ledna 2015. Rodinu přitom z nemocnice propustili až 23. ledna, takže nikdo z úředníků neviděl dítě, otce ani matku a neviděli, jak se starají o dítě. Rovnou dali podnět k odebrání.
V Norsku označují lidi vyrůstající v pěstounské péči za potenciálně nebezpečné pro výchovu dětí. Mohli by prý svou psychiku z dětství přenášet na vlastní dítě. Je to ovšem hloupost. Je dokázané, že děti z dětského domova nebo od pěstounů dokážou chránit a starat se o své vlastní děti. I člověk, který je od malička odsunutý, si své dítě chrání, aby se mu nestalo to stejné jako jemu.
Jaké další argumenty měli pracovníci sociální služby pro odebrání?
Vadilo jim, že dítě nemá oční kontakt s rodiči. Sociální pracovnici se nelíbilo, že malá při kojení zavírá oči. To je ale totální hloupost. Museli by odebrat vás, mě i vaše kolegy. Každé dítě se při kojení zavírá oči a nakonec se nechává uspat.
Pracovníkům Barnevernu také vadilo, že je můj syn cizinec a že je tím pádem pro dítě nebezpečný. Stejně tak jsem byla nebezpečná já jako babička. Dozvěděli se, že se chci s manželem přestěhovat do Norska. K odebrání Maxine přistoupili den předtím, než jsem tam odletěla. Osočili mě, že jsem plánovala dítě unést, ale to jsou hlouposti. Proč bych unášela dítě vlastnímu synovi?
Vy sama máte zkušenosti z oblasti péče o děti?
Jsem masérka a pracovala jsem jako sanitářka na oddělení chirurgie nebo interny. Pracovala jsem i s tělesně postiženými dětmi, kterým jsem jako masérka pomáhala s rehabilitací.
Je pravda, že jste prodala dům na Slovensku, abyste se mohla přestěhovat?
Máme druhého syna, který je námořní důstojník. Chtěl odjet do Norska, aby si tam udělal kapitánské zkoušky a aby se tam usadil. S manželem jsme si proto řekli, že nedokážeme žít tisíc kilometrů od obou dětí. Rozhodli jsme se prodat dům a přestěhovat se do Norska, abychom v zemi byli společně s celou rodinou. Měli jsme štěstí v neštěstí, že jsme prodej domu mohli zastavit.
Mohlo vadit i to, že je vaše snacha neslyšící?
Snažili se takový důvod podsunout, ale je to nesmysl. Matka je ve spolku pro neslyšící v Oslu, kam docházela kvůli přípravě na mateřství. Když se jí Maxine narodila, dostala přístroj, který byl u malé v kolíbce. Když plakala, tak se zvuky přenesly do dalšího aparátu, který měla matka na posteli a který ji pomocí vibrací vzbudil.
U neslyšících rodin se malé děti od malička učí posunkovou řeč. Musí se to učit od miminka. Na každém soudě jsme měli odborníka na znakovou řeč, který vysvětloval, jak funguje komunikace v takových rodinách a potvrdil, že u našich vše funguje normálně.
Měli rodiče možnost vyvrátit tvrzení úředníků, že jsou nebezpeční pro dítě?
Barnevern jim nejdříve navrhl pobyt v jednom z jejich zařízení. Je to dům, kde je vícero rodin, které jsou pod neustálým dozorem kamer. Údajně se tam mají od sebe navzájem učit o výchově a o dětech. Nechápu, proč je tam chtěli poslat, protože syn se snachou fungovali jako rodina naprosto v pořádku. Sama to můžu potvrdit, protože jsem tam byla po narození malé. Snacha byla úžasná a o synovi nemluvě, to je zlatý otec. Dítě bylo plně kojené a všechno fungovalo. Rodina bydlí v pěkném apartmánu, který je vybavený pro dítě.
Podle norských zákonů mohou rodiče pobyt v takovém zařízení odmítnout, což syn se snachou udělali, a Barnevern by jim pak měl nabídnout další možnost. Neudělal to a ihned přistoupil k odebrání, což mu později vytkly soudy.
Slovenská rodina tři roky bojuje s Barnevernem o dceru. Neúspěšně |
Jak probíhalo samotné odebrání Maxine?
Barnevern v Lillehammeru se dozvěděl, že přiletím 27. března 2015 a že budu zůstávat v Norsku. Manžel měl mezitím vyřídit věci na Slovensku jako výpověď v zaměstnání a prodej domu. Úřad pozval syna a snachu 26. března na schůzku u nich v úřadu. Když tam došli, zaklaply se za nimi elektronické zámky a ihned vyšli sociální pracovníci a policisté a dítě vytrhli matce z náručí a odvedli pryč.
Měli pak rodiče možnost Maxine vůbec vidět?
Až týden po Velikonocích bylo zasedání komise Barnevernu, kde rozhodli, že rodiče mohou Maxine vídat jednou za 14 dní na jednu hodinu.
Kdy jste se obrátili na soud?
První soud proběhl v červnu 2015, ale ten jsme prohráli. Navíc jsme zjistili, že naše advokátka nejspíš spolupracovala s Barnevernem. Snacha si všimla, jak si během líčení vyměňují lístky. Advokátka potom s námi nekomunikovala a neodpovídala na dotazy. Našli jsme si nového právníka a absolvovali několik soudů, neúspěšně.
Pro nás bylo důležité slyšení před krajskou komisí v březnu roku 2016. Vyhráli jsme ho, což se podaří jen velmi málo rodičům. Komise nařídila, že dítě bylo odebrané neprávem a odmítla umístění do trvalé pěstounské péče. Barnevern se ovšem odvolal. Další jednání bylo v září téhož roku u okresního soudu a také tam jsme vyhráli a dosáhli toho, že se má Maxine vrátit okamžitě rodičům. Barnevern se znovu odvolal a do odůvodnění napsal, že jeden ze soudců byl podjatý, protože v minulosti se o sociální službě negativně vyjadřoval. Maxine kvůli odvolání nevrátil.
Odvolací soud jim to uznal a celý případ vrátil zpět na okres. Na tento soud jsme čekali 13 měsíců, což je abnormální, protože když se jedná o dítě, soudy musí konat urychleně. Barnevern pak argumentoval, že si dítě vytvořilo citové vazby k pěstounům. Dítě si tam prý zvyklo, a tak jsme prohráli. Bylo to minulý rok na podzim a proti tomu jsme se odvolali.
A po celou dobu jste nemohli Maxine vidět víckrát než jednou za dva týdny?
Ano a to pouze na jednu hodinu. Po tom posledním soudu se rozhodlo, že mohou Maxine vidět dokonce jenom třikrát do roka na jednu hodinu. Psycholožka ze sociální služby to doporučila s tím, aby dítě nezapomnělo na biologické rodiče. Což je nemorální, protože mají v první řadě dělat všechno pro blaho dítěte. Poslední rozhodnutí s tím nemá nic společného. Snaží se, aby malá zapomněla na svou biologickou rodinu.
Já jsem Maxine neviděla od jejího odebrání. Píšu úřadům e-maily a SMS zprávy, ale už před rokem a půl mi napsali, že mě budou ignorovat. Stále upozorňuji, že na kontakt s Maxine máme s manželem právo podle norského i mezinárodního práva a že nás diskriminují.
Nemůžete být ani na setkáních, která mají dovolená rodiče?
Nedovolí mi to. Když ji ještě mohli vídat jednou za tři týdny, tak jsem pokaždé šla se synem. Všechny jsem je prosila a plakala jsem. Chtěla jsem ji jenom vidět, slibovala jsem, že nepovím ani slovo. Nebylo to možné a musela jsem do vedlejší místnosti, kde byli policajti. Když jsem šla na záchod, musel jít se mnou dozor jako kdybych byla nějaký kriminální živel.
Jednou, když jsem byla u soudu v roce 2016, měli domluvené setkání s malou. A já ji tehdy strašně toužila vidět. Bez vědomí syna i snachy jsem se vydala do parku, kde se to mělo odehrát. Na dětském hřišti jsem viděla starého pána s děvčátkem, které bylo ke mně zády, a poznala jsem Maxine. Strašně jsem se lekla, abych nepokazila střetnutí s mámou, a tak jsem odešla pryč. Pracovnice úřadu si mě stejně všimly a zavolaly na mě policajty. Došli k synovi domů a začali mě poučovat, že nesmím porušovat zákony. Ale přitom já mám podle zákona právo vidět svou vnučku. Policistka mě jen informovala, že Barnevern má vlastní zákony.
Měla jste zákaz vídat vnučku, který jste takto porušila?
Nikdy jsem neměla rozhodnutí od soudu ani od žádného úřadu o tom, že bychom ji já nebo manžel nesměli vidět. Oni se snaží vysloveně odtrhnout biologickou rodinu od dítěte.
Jak Maxine reaguje na rodiče? Pamatuje si je?
Má hodně povahu mého syna, který byl vždycky veselý a upovídaný. Ona se nebojí. Malá ví, kdo je máma a táta a když něco chce, tak je tak osloví. Je nádherná a má svůj dětský život. Ví, že to jsou rodiče a oslovuje je tak. Naposledy se viděli před měsícem. Jsou z toho krásné fotky. Focení přitom úřady zakazovaly, ale syn na tu skutečnost upozornil soud a ten jim to povolil.
Jak jsou na tom váš syn s manželkou? Jak zvládají odloučení od dcery?
Je to těžké. Hlavně pro Sáru, která prošla peklem v mládí a v dospělosti jí provedli další peklo. Oba se snaží, chodí do práce a myšlenka, že bojují o dítě, je stejně jako nás drží nad vodou. Trpí tím celá rodina, i moje stará babička a otec. Byli jsme vychovaní tak, že rodina drží pohromadě.
Je pravda, že neuvažují o dalším potomkovi, protože mají obavy z nového odebrání?
Už první právnička upozornila snachu, ať si dá pozor na otěhotnění. Sociální úřad by jí pak umístil do zařízení, ve kterém by musela zůstat celých devět měsíců až do porodu. Dítě by posléze odebrali. Dále je tu neměnný argument, pro který odebrali Maxine - matka vyrůstala v dětském domově a otec je podle nich nebezpečný cizinec.
Oni jim tím pádem odebrali základní lidské právo na rodinu. Dává nám to ústava i mezinárodní dohody. Na to jsem upozornila soudce při posledním přelíčení, ale tam vás nikdo neslyší.
Nehrozí nyní i Maxine, že jí bude Barnevern v budoucnu chtít odebrat její děti?
Pravděpodobnost, že se to stejné stane v dospělosti Maxine, je vysoká. Vyroste a v očích Barnevernu bude nebezpečná pro své dítě, protože sama vyrůstala u pěstounů. Stane se to jí i každému dalšímu dítěti, které je v péči sociálky. Máme na Facebooku komunitu rodičů a jsou tam i Norové, kteří vyrůstali v dětském domově. Také oni byli podle názoru sociálního úřadu nebezpeční, a tak přišli o děti.
Našli jste zastání u norských autorit?
Psala jsem královi, norské ministryni pro děti, rovnost a sociální začleňování Solveig Horne. Odpovědí je, že mi nemohou pomoci, protože k tomu nemají kompetence. Prý se mám obrátit na úřad okresu, který má dohlížet nad činností Barnevernu. Ten mi také napsal, že mi nemůže pomoci a odkázal mě na adresu, ze které mi dodnes nikdo neodpověděl. Práva ani pomoci se tam nedovoláte.
Dvakrát jste vyhráli soud, ale Barnevern nakonec uspěl s odvoláním. Co teď bude následovat?
Právník podal odvolání k nejvyššímu soudu v Norsku. Čeká se, zda nás vůbec přijme. Pokud ne, anebo by nerozhodl v náš prospěch, určitě půjdeme do Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva.
Jaké šance si u nadcházejících soudů dáváte?
Věřím na zázrak a jinak o tom ani nepřemýšlím. Věřím, že to bude dobré a že jsme jenom zkoušeni životem.
