„Není nic horšího, než když máma pohřbívá svého syna,“ líčí pětasedmdesátiletá paní Alžběta.
Hadříkem pečlivě očišťuje skříňku v kolumbáriu na chebském hřbitově, kde v urně leží ostatky jejího syna Jaroslava. Byl pendler, pracoval v Německu a domů dojížděl jen na víkendy. Nemoc u něj propukla rychle. Pět dní po potvrzené nákaze zemřel na plicní selhání. „Ani jsem se s ním nemohla důstojně rozloučit. V nemocnici ho dali do vaku a kvůli riziku nákazy se pak rakev nesměla otevřít. Dodnes se sama sebe ptám, jestli ho alespoň oblíkli, nebo ho tam dali v nemocniční košilce,“ láme se hlas Alžbětě.
Tehdy v prvních třech měsících roku 2021 zde bylo každý měsíc 150 pohřbů. Běžný průměr je přitom padesát.
